Přežít tři koncentráky
O další vzpomínky se s námi rozdělil vězeň z Malé pevnosti Terezín pan Evžen Basch. Narodil se 2. dubna 1925 v Praze jako první z dětí smíšeného manželství Viktora Basche z Polné u Havlíčkova Brodu a Růženy Doudové z Hradce Králové. Rodiče byli povoláním úředníci a oba vystudovali obchodní akademii, na které se také seznámili. Otec pracoval v pražské mydlárně a to rozhodlo, proč v roce 1932 koupil menší továrnu na výrobu mýdla v Roudnici nad Labem, kam se rodina z Prahy přestěhovala. V roce 1937 se tu narodila také Evženova mladší sestra Ilona.

Evžen dodnes vzpomíná na své zlaté rodiče. Vděčí jim za mnohé, a zvláště za to, že ho odmalička vedli k hudbě, sportu v Sokole a sebepoznání ve Skautu. Ve školním roce 1935/1936 nastoupil jako žák páté třídy na roudnické reálné gymnázium, tedy do jakéhosi přípravného ročníku, z něhož pak postoupil do primy (6. třídy základní školy). Tady ho „objevil“ učitel hudby Jaromír Klobouk, jenž obsadil Evžena do jedné z hlavních rolí dětské opery Ogaři českého skladatele Jaroslava Křička, kterou žáci gymnázia nastudovali. Okupace Sudet a rostoucí protižidovské nálady vyvolávaly v Evženově otci obavy. Proto se ve snaze zachránit rodinný majetek s manželkou formálně rozvedl. Po zabrání továrny nacisty zůstali Evžen se sestrou a maminkou v její menší části, ale tatínek se raději odstěhoval kvůli tzv. „vlajkařům“ (členům fašistického hnutí v tehdejším Československu). Začal dojíždět do Prahy za prací, kde vykonával jako Žid jen podřadné práce. Koncem roku 1942 skončil v transportu do terezínského ghetta, odkud byl zakrátko transportován do východního Polska, do vyhlazovacího tábora v Treblince, kde zahynul v plynové komoře. Bylo 20. června 1942, poslední vyučovací hodina a Evžen i jeho spolužák Kubík se už těšili na odpolední volejbalový zápas. Nevěděli však, že protektorátní četníci spolu s příslušníky kladenského gestapa obsadili budovu roudnického gymnázia. Vtom se ale otevřely dveře, jimiž do třídy vstoupil ředitel školy doprovázený dvěma ese smany. Chlapci museli opustit třídu (dívky zůstaly na místě) a odejít na dvůr, kde je spolu se studenty vyšší třídy naložili do aut a odvezli do terezínské Malé pevnosti.
Zde byli nuceni stát v úmorném horku dlouhé hodiny čelem ke zdi a čekat na výslech, který vedl česky mluvící vyšetřovatel kladenského gestapa Felkl. Ten se stále jen vyptával, co Evžen soudí o atentátu na Heydricha nebo jestli zná oberlehrera Bauera. Evžen netušil, že pro zatčení roudnických studentů postačil na nejvyšší míru podrážděným Němcům (po atentátu na Heydricha) lehkomyslný výrok septimána Karla Dvořáka. Dvořák se totiž neprozřetelně svěřil dceři ruského emigranta Rjazanceva (přítele řídícího učitele Bauera) o jakési plánované pomstě studentů na řídícím učiteli. Po výslechu byl dán na hromadnou celu číslo 7 a později na celu 26, kde byl až do svého propuštění.
Asi za čtyři dny pro Evžena i další spolužáky připravil velitel pevnosti Heinrich Jöckel sadistickou „zábavu“. Šlo o kruh vytvořený bachaři, uprostřed něhož museli běhat studenti bití hlava nehlava vším, od holí a řemenů po řetězy. Konečně jeden z dozorců odpískal konec, utrpení vězňů skončilo a hochy plné podlitin a tržných ran odvedli do truhlářské dílny. Evžen vzpomíná na svých několik dní v truhlárně, kde nestačili vyrábět rakve pro ty, kteří v Malé pevnosti nebo v ghettu své věznění nepřežili. Na práce jezdili vlakem přes Litoměřice do Ústí nad Labem podbíjet pražce, což byla velmi namáhavá práce. Nezapomenutelným výjevem jsou dodnes pro Evžena některé návraty z Ústí nad Labem. Když se vraceli, v první skupině šli ti, co práci přežili, za nimi přeživší Židé a bizarní průvod uzavírali vězni nesoucí ty, kteří během prací zemřeli na vyčerpání nebo byli ubiti.
Evžen ale nepobyl v Terezíně dlouho. Přesto jako poslední z propuštěných studentů roudnického gymnázia opustil Terezín 6. prosince 1942 spolu se studenty průmyslovky Pěnkavou a Petrem. Dříve než domů museli na kladenské gestapo, kde se opět setkali s Felklem. Ten Evženovi krom jiného vyhrožování prorokoval: „Pamatuj si, když tě dostane gestapo ještě jednou, tak to nepřežiješ.“ Ještě téhož dne se vrátili do Roudnice nad Labem, kde našel jen maminku těžce nemocnou (sestra byla u babičky v Hradci Králové). Zavolal sanitku a v nemocnici mamince lékaři zachránili život. Do tří dnů se musel přihlásit na pracovním úřadě, dostal umístěnku do Mevy Roudnice nad Labem, kde vyřezával autogenem příruby.
Začátkem září 1944 obdržel dopis z gestapa, v němž mu oznamovali, že jeho práce v Mevě končí a on se má ihned dostavit do Čakovic. Okamžitě si vzpomněl na slova gestapáka Felkla. V Čakovicích zjistil, že sem byli soustředěni muži s podobným smíšeným původem jako on. Potkal tu Járu Pospíšila i další známé osobnosti. Z Čakovic je převezli v dobytčích vagonech do Postoloprt u Loun, kde Němci narychlo v prostorách bažantnice vybudovali koncentrační tábor pro několik stovek vězňů, tzv. židovských míšenců prvního stupně a tzv. „jüdisch versippt“ (tj. „árijských“ manželů Židovek). Evžen byl přidělen do pracovní skupiny, jejíž členové museli vstávat ve tři ráno a jezdit na práci do Horního Litvínova. Tady asistovali zuboženým sovětským zajatcům při likvidaci nevybuchlých bomb. Do tábora se vraceli v jedenáct večer, ulehli polomrtví a za čtyři hodiny opět vstávali a vše se opakovalo. Na Evžena se nedlouho před osvobozením usmálo štěstí, když byl přidělen jako pomocná síla do táborové kuchyně. Vzpomíná, jak musel každý den nosit syrové maso veliteli tábora, který ho nijak neupravené jedl. Den před osvobozením tábora se vydal tajně do Roudnice nad Labem, ale netroufl si přespat doma. Přespal v rodině manželky Zdeňka Petra (hudebního skladatele, autora např. Písně pro Kristýnku). Na druhý den se už v civilním oděvu a s občankou v kapse vrátil do tábora. Tady ale vládla anarchie, a tak Evžen vyrazil pěšky domů. Když přicházel do Loun, uviděl sovětské tanky, jak přejíždějí po mostě přes Labe. Ve městě potkal spolužáka Láďu Hejrala, u kterého přespal a který ho druhý den doprovodil na nádraží, odkud Evžen odjel do Roudnice nad Labem. Nevěděl, že spolužáci Fabián, Adamec, Dvořák, Ivo Karfík, Kratochvíl, Kukuk, Lácha, Švojgr a Sylva Rajtrová tolik štěstí neměli. On se ale vrátil. Vynechal septimu, dokončil oktávu a ještě v roce 1945 odmaturoval. Akademický slib na právnické fakultě v Praze složil v červnu 1946.
Evžen měl 3. listopadu 1948 složit třetí státnici a získat doktorský titul. Leč osud, lépe řečeno státní moc rozhodla jinak. V prosinci téhož roku byl zatčen StB, protože byl členem studentské protikomunistické skupiny „Šeřík“ Borise Kovaříčka. Netušil, že skupina byla infiltrována agentem-provokatérem Josefem Hruškou. Téměř čtyři měsíce strávil na Pankráci. Vzpomíná na spoluvězně Petra Pujmana, syna Marie Pujmanové, který byl odsouzen na 15 let, ale po přímluvě matky mu byl trest prominut. Pamatuje si ale také na popravené vysokoškoláky Borise Kovaříčka a Jana Vaclíka. V roce 1949 byl Evžen jménem republiky odsouzen za velezradu do pracovního tábora v uranových dolech v Jáchymově. Po propuštění z jáchymovského pekla koncem roku 1951 se těžce nemocný, kdy mu lékaři nedávali žádnou naději, vydal za maminkou, která v té době žila ve Strakonicích. Evžena ale čekala na podzim roku 1952 vojna. Ani ve snu by ho nenapadlo, že jako „mukl z Jáchymova“ neskončí u nechvalně proslulých pétépáků. Ale stal se zázrak. Pomohl mu strakonický lékař a kamarád Míla, díky kterému Evžen narukoval k 1. automobilnímu praporu v Praze. Po vojně se vrátil do Strakonic, ale zakrátko se odstěhoval do Litoměřic, kde mu našel kamarád byt. Nastoupil jako právník v podniku Restaurace a jídelny. Tady se seznámil s budoucí manželkou Květou, rozenou Fickovou, a ještě v roce 1955 se jim narodil syn Evžen. Při zaměstnání obhájil doktorskou práci a v roce 1964 se mu narodila dcera Květa.
V roce 1969 byl rehabilitován i zásluhou obhájkyně Dagmar Burešové. Evžen má vnuka Jiřího (nar. 1978), který dnes žije a pracuje v Lucemburku. Baschovi žijí v Litoměřicích, úměrně ke svému věku se těší dobrému zdraví, především pak Evžen, který má za sebou tři koncentráky.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek 

Doslov na vysvětlenou

Josef Hruška se stal agentem-provokatérem, kterému se bohužel skutečně podařilo velmi brzy vzbudit důvěru. Jeho obětí se stal Karel Bacílek starší, jehož potkal v dubnu 1948 v pražské restauraci Václava Tichého v Benediktské ulici. Ten ho pozval k sobě do bytu a seznámil ho i se svým synem, studentem práv Karlem Bacílkem mladším. Tak se začala odvíjet tragédie, jejíž konec na sebe nedal dlouho čekat. Hruška oba Bacílky přesvědčil, že je odhodlán k odboji, a oni začali na jeho pokyn aktivně vyhledávat ilegální skupiny ve svém okolí a oslovovat své známé. Tak se na Hrušku napojil i student Právnické fakulty Boris Kovaříček se svou protikomunistickou skupinou „Šeřík“ a kromě něj i mnoho dalších osob, z nichž některé oslovil Josef Hruška sám. Tento muž se fakticky stal vedoucím nově vznikající podzemní organizace – ve skutečnosti volavčí sítě –, jež dostala název „Pravda zvítězí“. Vydával příkazy a pokyny, formuloval její program a stanovil její hlavní cíl – ozbrojený převrat, jím „naplánovaný“ na první výročí komunistického puče v únoru 1949 (všem zúčastněným mělo být podezřelé, že se vždy stavěl proti jejich vyzbrojování a poukazoval na to, že zbraně včas obstará sám). Kromě napojování existujících skupin se Josef Hruška opakovaně pokoušel proniknout i do blízkosti významných představitelů zahraniční emigrace, a to i pomocí rádiového vysílání, ale neuspěl. Naopak se mu podařil nečekaný úspěch, když se do bytu jednoho ze získaných odbojářů dostavil na Hruškovy urgence sám generál Karel Kutlvašr, na něhož měli komunisté již dlouho spadeno. Ten sice nic konkrétního nepřislíbil, jen si vyslechl Hruškův referát o chystané akci, ale i to stačilo. Nedlouho poté bezpečnostní orgány spustily stavidla zatýkání, při němž bylo „realizováno“ obrovské množství lidí, mezi nimi i sám Josef Hruška (18. 12. 1948). Ten se stal, poté co splnil svůj úkol, pro obranné zpravodajství jen přítěží. Ve vojenské věznici na Hradčanech byl podroben nelidským výslechům (plk. Mysík doufal, že je nepřežije) a donucen podepsat protokol, kde se přiznal, že hrál s 5. oddělením hlavního štábu dvojí hru. To znamenalo jeho konec. Státní bezpečnost ve spolupráci s vojenskými orgány celý případ náležitě připravila a předala soudu, který postupoval zcela v intencích politických instrukcí. Josef Hruška se ocitl v třináctičlenné skupině, která byla prefabrikována jako Štáb ilegální organizace Pravda zvítězí. Do jejího čela byl dosazen právě generál Kutlvašr, mezi dalšími souzenými nechyběl ani Karel Bacílek mladší či Boris Kovaříček. Státní soud za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky (prokuraturu zastupoval gen. justiční služby Jan Vaněk) začal případ projednávat bez přítomnosti veřejnosti ve dnech 12.–16. května 1949. Přestože se Josef Hruška pokoušel prokázat svou nevinu, mimo jiné žádal svědectví Richarda Mysíka (ten se k líčení nedostavil ani soudu neposkytl agenturní materiál), osud, který mu byl určen, neodvrátil. Rozsudek konstatoval spáchání zločinu velezrady (§ 1, odst. 2 zák. č. 231/4 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 odst. 1, 2 zák. č. 231/48 Sb.) a znamenal, stejně jako u studentů Karla Bacílka mladšího a Borise Kovaříčka, hrdelní trest. Odvolání, které projednával Nejvyšší soud v Brně již 23. května 1949, představovalo jen pouhé administrativní zdržení na cestě k šibenici. V této chvíli se do záchrany Josefa Hrušky vložili i jeho blízcí. Manželka a děti se obrátily na poslední instanci, která mohla trest smrti změnit – na prezidenta republiky. Ve své žádosti o milost poukazovaly na Hruškův dělnický původ i na jeho těžký život v éře první republiky. Neopomněly zdůraznit uvědomělost celé rodiny – všechny Hruškovy děti (Jaroslav, Josef, Eduard, Emilie a Alois) byly členy KSČ, přičemž syn Jaroslav, toho času pplk. ČSLA, vstoupil do karlínské organizace strany již roku 1932. V žádosti nechyběla zmínka o Hruškově zranění, které utrpěl během květnového povstání, když se pokoušel odzbrojit německý vůz, ani informace o šestiletém věznění syna Jaroslava v koncentračním táboře Buchenwald. Nic z toho však Klementa Gottwalda neobměkčilo. Ráno 24. května 1949, v předvečer IX. sjezdu KSČ, byl Josef Hruška na dvoře pankrácké věznice oběšen, stejně jako jeho dvě mladé oběti. Ironií osudu je, že z těchto tří popravených byl rehabilitován jako první: rozhodnutím Městského soudu v Praze ze 4. dubna 1966.