Sourozenci Lustigovi

30.09.2014 | 00:00
Sourozenci Lustigovi

Hana se narodila 20. června 1924 a bratr Arnošt 21. prosince 1926 na pražské Královské třídě 428/137 (dnes Sokolovské), na rozhraní Vysočan a Libně, manželům Lustigovým. Byli obyčejná židovská rodina – tatínek provozoval malý obchod s koloniálem a maminka mu v obchodě pomáhala, aby se naučila česky, protože pocházela ze staré silně věřící židovské rodiny Lowyů z Moravské Třebové, kde mluvili jen německy.

Tatínkovi na češtině záleželo a chtěl, aby se jeho žena naučila česky, stejně jako jejich děti. „Rodiče, zvláště pak tatínek nás vychovával v úctě a lásce k české zemi, kterou pokládal za zaslíbenou,“ vyprávěl Arnošt. „Pamatuji si, jak jsem jako pětiletý kluk skákal s kamarády z mostu do Vltavy nebo se v zimě plavil po Vltavě na krách.“ A Hanka dodává, že „vždycky trnul hrůzou, aby se to maminka nedozvěděla“. „Měl jsem rád i školu,“ vzpomínal Arnošt, „která mi připadala úžasná. Bylo tam teplo, uspořádáno, čisto a učitelé říkali zajímavé věci, tedy pokud jsem dával pozor.“ Zdeněk Mahler, kamarád Arnošta z dětství, vzpomíná, jak chodívali za korunu do kina Svět nebo Olympie na kovbojky a jak jejich klukovské hry odpovídaly filmovému žánru, když se vydávali na tažení proti „indiánům“ za vrchem Hrdlořez či Žižkova. Arnošt i Zdeněk byli také vášniví fotbalisté, Arnošt hrál za Meteor 8 a Zdeněk za Meteor Vysočany. Hanka i Arnošt chodili do obecné školy, kde dívky měly vstup z Hejdukovy ulice a chlapci z ulice Pod Palmovkou. Hanka dodává, že „Arnošt začal chodit do školy už v pěti letech, protože maminka doufala, že ho učitelé ukázní“. V jedenácti letech (1935) Hanka nastoupila na gymnázium, které ale musela opustit po pěti letech v kvintě, stejně jako Arnošt ukončil nuceně měšťanskou školu třetím ročníkem. Přestože bylo předmnichovské Československo zemí se smyslem pro demokracii, vše se mělo záhy změnit. Hanka vzpomíná, jak ona, Arnošt, maminka a sestřenice Věrka dostali v listopadu 1942 předvolání do transportu. Otec zatím ne, protože na Smíchově pracoval na stavbě hřiště pro SS. Když je tatínek doprovázel na shromaždiště, které bylo v deportačním centru v dřevěných barácích na Radiotrhu, viděly děti poprvé v životě tatínka plakat. Po třech dnech v příšerných podmínkách nastoupili do vlaku, který je dovezl do Bohušovic, odkud šli pěšky do terezínského ghetta.

Terezín byl zvláštní místo určené pro 5 000 vojáků, a Němci sem napěchovali 60 000 lidí. Arnošt pracoval na stavbě kasáren, kde se k němu v dubnu 1943 přidal i tatínek. Proto také nebyli ještě transportováni do táborů na východě. Hana vzpomíná: „Arnošt bydlel v dětském domově (heimu) pro kluky, protože byl mladší než já. Já už ale nebyla ve věku, abych byla s dětmi, proto jsem bydlela s dospělými v Hamburských kasárnách, byla jsem tam i s maminkou a s Věrkou, která se po ztrátě rodičů na maminku hodně upnula (rodiče byli zatčeni a patrně transportováni přímo na východ). Spaly jsme na třípatrových palandách, já zvlášť a maminka s Věruškou. Pracovala jsem v komandu Hundertschaft, které vozilo pohřební vozíky naložené šatstvem, chlebem či nářadím, později v truhlárně, kde jsem stloukala bedýnky na munici, a nakonec jsem šila zimní palčáky. Terezín byl v porovnání s ostatními tábory, které jsem prošla, nesrovnatelný. V roce 1943 tu Němci povolili kulturu a já viděla Brundibára, Prodanou nevěstu, ale získat lísky nebylo snadné.“ Na podzim 1943 byli Arnošt a Hanka prvně zařazeni do transportu, jehož cestující, jak se později dozvěděli, skončili všichni v plynových komorách. Hanka dodnes s vděčností vzpomíná na svého bratra, který „jen díky tomu, že neuměl dobře německy, špatně pochopil výzvu dozorců, že kdo má důvod pro vyreklamování z transportu, aby vystoupil – tak vystoupil. Opravdu ho vyreklamovali a s ním a na jeho upozornění také mne. Vděčím mu za svůj život.“

Na podzim 1944 bylo vypraveno několik transportů na východ. „Já šel do druhého transportu z rodiny sám,“ popisoval Arnošt, „ale s kamarádem Jirkou Pikem (spolu skákali z mostu do Vltavy), který se přihlásil dobrovolně. Protože mu ale bylo 14, šel ze selekce rovnou do plynu. Příjezd do Osvětimi byl příjezd do pekla, kam jsme přijeli po třech dnech bez jídla a pití. Vyhnali nás z vagonů a nařídili nám, abychom všechno nechali na peronu. Tady je konec světa, řekli nám. Šlo o vyhlazovací tábor, kde zabíjeli lidi jako v továrně. Hlad, žízeň, strach z budoucnosti. Přišel cyklon B a bezcennost lidského života.“ Tatínek přijel do Osvětimi prvním transportem, a protože na selekci nesundal brýle, šel rovnou do plynu. Do třetího transportu byla zařazena maminka se čtrnáctiletou Věrkou. Hanka nechtěla zůstat sama v Terezíně, proto se dobrovolně přihlásila do transportu také. „Vzpomínám, že nás esesman na selekci v Osvětimi ‚dal na správnou stranu´ a maminku, která projevila notnou dávku odvahy, když řekla, to jsou mé děti, přiřadil k nám. Snad i proto, že maminka působila silným, zdravým dojmem, přestože ji v Terezíně úplně zešedivěly vlasy. Nevzpomínám si ale přesně, v jakém táboře jsme v Březince byly, snad v tom ženském. Arnošt strávil několik týdnů pravděpodobně v mužském táboře.“ Arnošt mluvil o vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka velmi obrazně. Ti nejlepší, co napsali knihy o Osvětimi, spáchali sebevraždu, protože popsat Osvětim je nemožné, nesdělitelné, neboť prolomení měřítka zla je tak hluboko, že tam ani nevidíme. To, co Židé za druhé světové války zažili, byla univerzální zkušenost, která může potkat kohokoli – Slovany, muslimy... Je potřeba o tom mluvit, ale ne abychom litovali ty mrtvé, ty to nevzkřísí, ale nás to posílí. Takto sdělená zkušenost lidi posiluje. Budou silnější o to, co vědí. V poznání je síla.“

Sovětská armáda stála osm měsíců asi 100 km od Osvětimi, ale Němci zabíjeli Židy do poslední chvíle. Arnošt se tu však osvobození nedočkal – byl transportován do tábora Buchenwald. „Bylo štěstí, že mě vybrali jako dělníka s ocelí, jinak jsem šel za den do plynu.“ S dalšími šesti Čechy pracoval v městečku Meuselwitz, ve firmě HASAG (Hanseatische Sachwert Gesellschaft). Z Buchenwaldu měli být transportováni do tábora v Dachau, ale někde u Kraslic na vlak zaútočil americký letec. Během náletu a vzniklého zmatku se podařilo Arnoštovi spolu s kamarádem Jirkou Justicem vyskočit. Jiří později o svém celoživotním kamarádu Arnoštovi řekl: „Někdy byl tak bezstarostný, až to bylo strašný. Němcům lhal, jako když tiskne.“ Zanedlouho ale byli chlapci chyceni a stanným soudem odsouzeni k trestu smrti. Nakonec bylo ale rozhodnuto, snad z nedostatku pohonných hmot, že nebudou převezeni k popravě, ale naopak měli být zastřeleni na místě. Popravčí četa složená ze starců lidové domobrany (Volkssturm) odvedla zbědované hochy do lesa, kde je nakonec nepopravili, snad si nechtěli na samém konci války špinit ruce popravou dvou kluků. Navíc si byli jistí, že se o ně postará mráz a sněhem zapadaný les. Ale oni přežili a jako zázrakem se dostali vlakem z Kraslic do Prahy. V Praze jim pomohla známá rodiny Jirky, která obstarala hochům civilní šaty. Na úřadech pak nahlásili, že byli vybombardováni, a tak získali i náhradní dokumenty, práci v ČKD, a tím také potravinové lístky. Tak se oba dočkali Pražského povstání, kterého se Arnošt aktivně zúčastnil.

„Asi po čtrnácti dnech v Březince jsme byly já, maminka a Věrka transportovány do saského Freibergu, kde jsme pracovaly v továrně na výrobu křídel pro letadla,“ vzpomíná Hanka. „Osvobození jsme se ale dočkaly až v Mauthausenu, kam jsme dojely shodou náhod transportem smrti přes české území.“ Během cesty vlak často stál a jednou zůstal stát na českých hranicích, protože dál to už nešlo, jen do Rakouska a Mauthausenu. Než se ale vlak rozjel, dveře zůstaly otevřené a Hančina kamarádka Zdeňka chtěla, ať spolu vyskočí a utečou. Ale Hanka nechtěla opustit maminku s Věrkou. Zdeňka vyskočila sama a po osvobození se v Praze sešla s Arnoštem, kterému řekla, že transport s Hankou, maminkou a Věrkou jel do Mauthausenu. Bylo 19. května 1945 a Arnošt slyšel v rozhlase, že se vracejí vlakem ženy z Mauthausenu. V davu zbědovaných žen hledal své příbuzné a opravdu, v posledním vagonu je našel. Hanka ještě dnes vzpomíná se slzami v očích, jak ji mráz z toho setkání přeběhl po zádech. Vůbec nedoufaly, že Arnošt, kluk samá noha samá ruka, může hrůzy, které jim osud připravil, vůbec přežít. Ale on přežil, na rozdíl od tatínka, statného padesátníka, kterému dávaly mnohem větší šance. Nakonec se ale ukázalo, že osud si vybral z celé početné rodiny jen je čtyři. Ostatní už nikdy neviděli.

Do předválečného bytu se ale vrátit nemohli, protože byl obsazen českou rodinou. Shodou okolností byl Arnošt v transportu smrti s kamarádem Milanem Oppenheimerem, kterému během transportu omrzly nohy tak, že mu je museli amputovat. Milan v nelidských bolestech prosil Arnošta, aby vyhledal v Praze jeho rodiče a řekl jim, ať na něho nečekají. Arnošt kamarádovu prosbu splnil. Pan Oppenheimer se Arnošta zeptal, jestli je sám a má-li kde bydlet. Arnošt mu řekl, že se vrátili jen čtyři, ale maminka že je v ženském útulku v hotelu Graf a sestra Hanka se žloutenkou, kterou dostala v Mauthausenu, v nemocnici. Slovo dalo slovo, a tak sehnali dvoupokojový byt, kde Hanka žije dodnes.

Hanka koncem září 1945 odmaturovala na gymnáziu a maminka chtěla, aby šla na medicínu. To ale nebylo možné, protože maminka měla 490 korun penzi, Věrka studovala a stejně tak i Arnošt. Proto udělala kurz těsnopisu a psaní na stroji a nastoupila v exportní firmě jako zahraniční korespondentka. Administrativě zůstala věrná po celý zbytek svého aktivního života. V roce 1956 se vdala za Vladimíra Hnáta, se kterým o první dítě přišli. Ale díky ještě tehdy neznámému gynekologovi Antonínu Doležalovi se nakonec manželům podařilo mít dvě děti. Ve svých devadesáti letech, úměrně svému věku, se těší dobrému zdraví a oplývá nebývalou energií. Věrka dostudovala stejnou obchodní akademii, kterou Arnošt nedokončil, a poté i vysokou školu.

Arnošt po roce akademii opustil a nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd. S nebývalou vervou se vrhl do nového života. V letech 1948 a 1949 pracoval jako žurnalista v Izraeli, kde se 24. července 1949 také oženil. Jeho druhý návrat domů nebyl snadný. Původně vstřícný postoj socialistického Československa k Izraeli se začal dramaticky měnit. Arnošt pracoval jako rozhlasový reportér. Invaze v srpnu 1968 zastihla Arnošta s rodinou na dovolené v Itálii, kde se rozhodli zůstat v exilu. Po krátkých pobytech v Izraeli a v Jugoslávii se přemístili do USA, kde v letech 1972–2004 Arnošt vyučoval tvůrčí psaní a dějiny fi lmu zaměřené na 2. světovou válku. Stal se řádným profesorem Americké univerzity ve Washingtonu a profesorem honoris causa řady dalších. PEN klub ho vyznamenal Cenou Karla Čapka, získal také Cenu Franze Kafky, ale i mnoho dalších ocenění. Přestože jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu, náleží jeho knihy k druhé vlně válečné prózy, jež se spíše soustředí na psychiku a vztah jedince k době samé, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první. Arnošt Lustig zemřel v Praze 26. února 2011 ve věku 84 let. O rok později byla Česko-izraelskou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga, udělovaná osobnostem, u kterých se snoubí vlastnosti jako „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz
www.facebook.com/TerezinMemorial


Hanka s Arnoštem (Praha 1945 Arnošt (13. října 1945) Hanka a Arnošt krátce před
transportem do terezínského
ghetta (1942) Hanka a Arnošt s tatínkem S rodiči na pražské plovárně Sourozenci ještě před válkou Hanka s Arnoštem a rodiči Arnošt s maminkou (1926 Hanička s maminkou Terezií Lustigovou, roz. Lowyovou (1924) Hana Lustigová-Hnátová
(2014 Arnošt Lustig (2010 Sourozenci Lustigovi po návratu z koncentračních táborů (1945)


počet zhlédnutí: 1282

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku říjen 2014

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku