Michal Kraus

27.05.2015 | 12:14
Michal Kraus

Deník chlapce

Do našich příběhů z terezínského ghetta také neodmyslitelně patří vzpomínky Michala Krause, který přišel v nacistických koncentračních táborech o rodiče. Jen díky neuvěřitelnému štěstí sám přežil pobyt v Terezíně, Osvětimi, Mauthausenu, stejně tak i dva třídenní pochody smrti. Podrobnosti z těchto let si zapsal ihned po válce do svého Deníku, který nikdy neplánoval zveřejnit.

Michal žil v Náchodě, v židovské rodině lékaře Karla Krause (8. 5. 1891 – 11. 7. 1944), syna obchodníka Josefa Krause a jeho druhé manželky Wilhelminy, rozené Frankové. Tatínek vystudoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1901–1908) a v roce 1910 získal lékařský diplom na univerzitě ve Vídni. V meziválečném období působil jako náchodský praktický lékař a specialista na kožní nemoci. Tady se také seznámil s Michalovou maminkou Lotte Goldschmidovou (26. 3. 1898 – 8. 1. 1945), dcerou náchodského obchodníka Maxe Michaela Goldschmida a Matildy, rozené Neumannové. V Náchodě je také oddal 14. 3. 1928 rabín dr. Gustav Sicher. Michal, jediné dítě manželů Krausových, se narodil 28. června 1930 v Trutnově a do 1. třídy Obecné školy chlapecké T. G. Masaryka v Náchodě nastoupil v září 1936. V době podpisu mnichovské dohody byl Michal žákem 3. třídy a na vysvědčení v roce 1939 měl samé jedničky. To už ale byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, v platnost vstoupily tzv. norimberské zákony i další nařízení, která Židům postupně omezila pohyb, zakázala vykonávat povolání, brala majetek i důstojnost a Michalovi, žáku 4. třídy, zakázala chodit do školy. Otec mohl léčit jen židovské pacienty. 5. 6. 1941 byl v Náchodě i dalších obcích vyhotoven soupis Židů, který se stal základem pro jejich deportace do ghett a dalších koncentračních táborů. V prosinci 1941 se do vily Krausových přistěhoval bratr Arnold Kraus s manželkou Biankou a rodina bývalého domovníka. Ale již v květnu 1942 museli Krausovi svůj dům opustit a nastěhovat se do jedné místnosti bez vody, v náchodské židovské ulici. Hromadný odsun židovského obyvatelstva z Náchodska začal 14. 12. 1942, kdy v Hradci Králové byli zařazeni do transportů Ch a 17. 12. deportováni do ghetta Terezín také Krausovi.

Deník – Transport

Byl pátek, 29. listopadu 1942, venku prší a já se dozvídám, že 14. prosince odjíždím do Terezína. Matka je rozčilená, ale otec ji chlácholí: „Vždyť jednou musíme přijít na řadu.“ Balíme a připravujeme vše k odjezdu. Čtrnáctého ráno nastupujeme na náchodském nádraží, asi 250 osob. První zastávka je v Hradci Králové, kde nám je odebráno zlato, stříbro, cenné předměty a peníze. Každý obdrží číslo, které si musí pověsit kolem krku. Moje číslo bylo Ch 320. Po dvou dnech jsme opustili Hradec Králové a přímo přes Prahu jeli do Terezína. Uvítání nebylo nijak příjemné a zacházení nebylo nijak v rukavičkách. Po hodinovém pochodu z bohušovického nádraží se za námi zavřela brána ghetta.

Míša žil nejprve s matkou v domě L-425, následně pak v Hannoverských kasárnách v domově pro chlapce, který se později přestěhoval do Q-609. A bylo to právě tady, kde 29. 10. 1943 vyšlo 1. číslo časopisu Kamarád, jehož hlavním redaktorem byl Ivan Polák z Náchoda. Na jeho stránkách se objevil začátek románu na pokračování od Míši Krause „Poklad Ralpha Langdona“. Míša se aktivně podílel na přípravě časopisu, tedy až do 15. 12., kdy byli Krausovi transportem Dr deportováni z terezínského ghetta do rodinného tábora v Osvětimi II Birkenau.

Deník – A přece jsme do toho vlétli

Je ráno 13. prosince 1943. V ghettu je zvláštní ruch. Mor řádí v domech i kasárnách. Evidence roznáší transport. A opravdu. Tušil jsem správně. Náš domov Q 609 obdržel 15 lístků. Na jednom je i moje jméno. Čekal jsem to. Okamžitě jsem začal balit. Pak jsem chvátal k matce, které jsem pomohl zabalit potraviny. Druhého dne brzo ráno jsme se vydali k vlaku. Dlouhé řady mužů, žen, dětí i starců se těžce obtíženy zavazadly ploužily k vlaku. Těžké loučení s příbuznými, přáteli a kamarády před Sudetskými kasárnami. A pak jsme šli směrem k jägrovce, tedy k Četnickým kasárnám. Po jedné straně dobytčáky, po druhé velké kupy zavazadel a před námi stůl s evidencí. Několik SS, vedoucí četnictva Janeček a lágrkomandant Burger. Pestrá společnost německých vrahů. Jeden za druhým jsme procházeli mezi nimi. Každý obdržel číslo, a tím jsme se loučili s Terezínem. Hilfdienst nám pomohl do vysokých vozů – temných, bez jediného okna. V koutě bylo vědro a demižon s vodou. To bylo vše. Vše, co nám dali na dvoudenní jízdu. Když nás tam bylo padesát, zabouchli dveře, cvakla plomba a obklopila nás tma. 17. prosince 1943 o půl dvanácté v noci vlak najednou zmírnil rychlost a posléze zastavil. Štěrbinou u dvířek padaly do temné prostory vagónu ostré paprsky světla. Vykoukl jsem ven. Byl jsem zděšený pohledem, který se mi naskytl touto malou úzkou štěrbinou. Viděl jsem tolik, že jsem zbledl a mráz mi běžel po zádech. Tak málo jsem viděl, a přece tolik. Dráty, vězně v pruhovaných oblecích, esesáky s holemi, to mohl být jen koncentrák. Než jsem však mohl o něčem uvažovat, otevřela se s hlomozem dvířka vagónu, ostré světlo reflektoru prořízlo tmu, zaburácel výstřel a několik hlasů zařvalo německy – všichni ven, poklusem, rychle, dělej, ven! Zavazadla nechte ležet, ven! Kolem samí esesáci a muži v pruhovaných oblecích. Kolem nich jen dráty. Zase dráty. Vlevo šlehaly plameny ze čtyř hranatých komínů. Obloha byla rudá a ve vzduchu vysel podivný zápach. Divná atmosféra. Jakoby nabitá nějakým napětím. Těžkým napětím.

Při likvidaci transportu Dm a Dl ze září 1943 zahynuli v plynové komoře Osvětimi II 8. 3. 1944 blízcí příbuzní Míši Krause (Bianca Krausová, Rudolf Kraus s manželkou Eliškou a synem Bedřichem, Alice Schwabacherová a Mariana Steinerová). Počátkem července téhož roku byla Míšova maminka Lotte z Osvětimi II poslána na otrockou práci do koncentračního tábora Stutthof u Gdaňska, kde 8. 1. 1945 umřela. O tom ale Míša nevěděl.

Deník – Dětský deník

V rodinném táboře BIIb byly, jak již název říká, rodiny společně. To značí v jednom táboře, ne však v jednom bloku. V táboře BIIb byl starý transport, který přišel z Terezína v září 1943, a náš, nový, z prosince téhož roku. Se starým transportem přijel z Terezína Fredy Hirsch, muž žijící jen pro mládež, pro kterou později položil život. Již v Terezíně vymohl pro děti mnoho věcí. Umožnil provozování sportu a jiné. A tak i v Birkenau. Nejdříve byl lágrkápo a později se této vysoké funkce vzdal a přešel ke svému oboru – stal se vedoucím mládeže. Vymohl, že děti do šestnácti let nemusely stát v zimě dlouhé apely venku, nýbrž stály ve vyhrazeném pro ně bloku, kde dal Fredy Hirsch postavit stoly i lavice pro děti i mládež. Byla to velká výhoda, a zachránil tak mnoha dětem životy, které však bohužel většinou ztratily. A tak i náš nový prosincový transport se v lednu po karanténě směl pohybovat trochu po táboře. Byl zařazen do práce a děti se stěhovaly k ostatním na osmnáctý blok, odkud již v únoru chodily ráno tágesheim a vracely se teprve večer. Mezi nimi jsem byl i já. Bylo mi tenkrát třináct a půl roku. Dostávali jsme do čtrnácti let lepší polévku a větší příděl marmelády. Dny se táhly. Každou hodinou nová nepříjemnost. Zima, hlad, to je táborový život v BIIb. Začátkem března se začalo povídat, že starý transport půjde pryč. Kdy a kam však nikdo nevěděl. Byla to takzvané panikářské řeči, ale přeci. Sedmého března ráno nastoupil celý tábor BIIb na apel. Byla přečtena čísla starého transportu a k poslednímu odcházeli vězňové postupně z tábora. Nastalo velké loučení, neboť mnoho mých příbuzných odcházelo též. Nejdříve byl celý transport v karanténním táboře BIIa a pak – byli pryč. Odešli v noci. Kam? To byla velká otázka. Později se ukázalo, že do plynu. Také Fredy Hirsch šel s nimi. Šel se svými dětmi, pro které pracoval, žil a také pro ně i zemřel. Jen několik lékařů a dvojčat bylo ušetřeno zkázy. A tímto způsobem pak končily všechny transporty, které přicházely do Birkenau z Polska, Itálie, Maďarska a z jiných států obsazených Němci.

Míša byl spolu s dalšími 88 chlapci při likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi II 6. července 1944 vybrán na práci v mužském táboře B II d. Jeho tatínek ale tolik štěstí neměl, 11. 7. byl usmrcen v plynové komoře. Stejný osud postihl při likvidaci tábora Bllb i tisíce dalších starších či nemocných vězňů a také většinu dětí. Fronta se blížila a nacisté začali evakuovat koncentrační tábor Osvětim. Míša byl zařazen 18. 1. 1945 do pochodu smrti, kdy absolvoval třídenní 90 km dlouhý pochod k železniční zastávce v Loslau (dnes Wodzislaw Slaski) a následně čtyřdenní cestu vlakem v otevřených vagonech v mrazu, bez jídla a teplého oblečení do koncentračního tábora Mauthausen.

Deník – Mauthausen 1945

Po strašném pochodu dostávám se do nejstrašnějšího koncentračního tábora, nevěda nic o matce, která mě opustila v červenci roku 1944. Poznávám opět množství nových lidí a hlavně surových esesáků a nadřízených. Nahnali nás na velké prostranství, které bylo mezi krematoriem, prádelnou a takzvanou saunou. Nemocné donesli k barákům, kde je poté položili na zmrzlou zem. Nás seřadili do pětistupů a několikrát počítali. Sauna nebyla velká. Nebyla připravena pro tolik lidí jako osvětimská. Trvalo dlouho, než jsme přišli na řadu. My děti a také vyšší funkce – kápové a blockeltestři jsme si dávali věci do pytlů, kromě bot. Pak nás hnali pod vařící sprchy. Za pět minut ven, každému hodili spodky nebo košili. Rozdával to jeden Čech, tak jsem dostal obojí a hned ven, na mráz. Čekali jsme asi dvacet minut, než nás bylo dvacet, a potom poklusem na nějaký blok, myslím, že to byl 21. Tam již bylo koncentrováno mnoho nebožáků. Sepisovali tam s námi různá nacionále a dostali jsme plíšek s číslem, který se k ruce přidělával drátkem. Takto se již mnoho vězňů vážně poranilo tím, že se škrábli a špínou dostali otravu krve. Přes noc jsme spali po pěti na jednom úzkém kavalci. K večeři byla hnusná polévka, která se skoro nedala jíst. Ale my neměli nic v ústech týden, ne-li víc. Nespal jsem skoro vůbec, neboť jsem musel dávat pozor, abych nespadl. Jídlo bylo mizerné. Fasovali jsme též kus smradlavého vyškvařeného másla, bylo nám druhý den špatně. Třetí den v Mauthausenu se fasovalo z šatstva – úplně nemožné – drel. My, kteří jsme je dávali do pytlů, dostávali jsme své. Já je našel až čtvrtého dne, ne však všechno. Ten den byl i první apel. Já a Míša Grunwald jsme dostali od nějakého Čecha, Franta se myslím jmenoval, Čechů bylo v Mauthausenu hodně, chleby a kapesní nůž, což tam bylo vzácností. Nepamatuji se, kolik dní jsme tam strávili. Jednoho dne nás seřadili, vyvolávali všechny děti a mnoho dospělých. Skoro celý transport, který přišel z Osvětimi. Strašili nás všelijak, že půjdeme na nějakou těžkou práci. Před schreibštubou nás seřadili do pětistupů, udělali jsme pětici českých chlapců.

Po necelých dvou měsících od února do dubna byl Míša z tábora 2. poslán do pobočného tábora v Melku. Koncem dubna se však vrátil do Mauthausenu, do tábora 3., odkud byl posléze přemístěn do tzv. zeltlagru.

Deník – Zklamání

Stále ještě prší. Jsme promočeni na kost. Trmácíme se v loužích a blátě po vozovce hustým lesem. Tu a tam je postaven primitivní srub, u kterého stojí tanky a vojsko. Hle, zde jsou ukryta i letadla. Les trochu řídne. Mezi stromy přicházíme ke srubům, které jsou obstoupeny hlídkami. Co to má být za tábor? Hrozné! Zahnali nás do baráků s hliněnou podlahou, bez vzduchu, jsou zde jen malá okénka, bez pokrývek, v promočených hadrech se zde vaříme na zemi. To je ten tábor? Nemožné? Sedíme namačkáni na holé zemi. Brzy jsme usnuli. Bez jídla, promočeni, hrozně zklamáni. Ano, to je ten tábor mrtvých. Zapomenutý mezi hustými stromy lesa bez vzduchu a slunce. Kolem baráku jsou jen ohromné kaluže, vzadu primitivní latrína, toť vše. … Naše naděje na lepší tábor se rozpadly. Probouzí nás křik. Vycházíme k rannímu apelu mezi stromy. Zuby nám drkotají zimou. Stál jsem tam s Míšou Grunwaldem pod jednou roztrhanou pokrývkou. Oba nemocní jsme ztratili naději, že to přežijeme. A scházelo už jen tak málo. Musím vydržet, říkala vzpomínka na matku. Ta se jistě zachrání a beze mě by nebyla šťastná. Vydržet! Byly to hrozné, beznadějné chvíle, v lese, v kalužinách, kam nedopadalo slunce a kde bylo i v létě zima. Deset dní to bylo – strašných deset dní.

Bylo 28. dubna a Míša se dostal do jeho již druhého, také třídenního, tentokrát 60kilometrového pochodu smrti z Mauthausenu do pobočného tábora v Gunskirchenu, kde se dočkal osvobození americkou armádou 5. května 1945.

Deník

Denně sílila střelba a přibližovala se. To bylo znatelné, ale jak dlouho to ještě potrvá, než k nám dojdou? Budou to pravděpodobně americké armády. Ale kdy, kdy? … Jeden večer přinesli zprávu, že Němci již odjeli. Po zkušenostech ze cantágru jsme tomu už nevěřili. A taky to nebyla pravda. Ale dočkali jsme se. Příští den večer to bylo jisté. Esesmani odjeli v autě s bílou vlajkou. Psal se den 6. května 1945. Byly to opravdu kritické chvíle mého života. Kolik nás bylo, kteří jsme se zachránili? My, mladí Češi, snad deset, snad víc, kdo ví? Bylo nás hrozně málo.

Míša onemocněl tyfem a léčil se ve vojenské nemocnici v Hörschingu u Lince.

Ale již v červnu 1945 se vydává na vysněnou cestu domů. Přes Linec, Melk, Vídeňské Nové Město a odtud pěšky asi 100 km do Bratislavy. V den svých 15. narozenin, 28. června, dojel vlakem do Prahy, kde strávil první noc pod stolem na Masarykově nádraží. Druhý den se dozvěděl, že matka nežije. Jako sirotka bez prostředků, příbuzných a možnosti návratu domů se ho ujal Přemysl Pitter a druhého dne jej dovezl do ozdravovny v Kamenici u Prahy, později do Štiřína. V srpnu našel útočiště v České Skalici u Věry Lövenbachové, kde se začal připravovat na studia. Od září 1945 do jara 1948 žil v Náchodě u Rudolfa a Vilmy Beckových, kteří stejně jako on přežili koncentrák, a v lednu 1947 bydlel u příbuzných Goldschmidových.

Díky americké židovské organizaci Joint Distribution Committee v létě 1948 emigroval do Kanady, kde dokončil střední školu, a od září 1949 nastoupil na architekturu na univerzitě McGill v Montrealu. V září 1951 se přestěhoval do domu bratrance Františka Krause v americkém New Jersey, pokračoval ve studiu na Columbia University v New Yorku a po absolutoriu v roce 1955 pracoval jako architekt.

Od září 1957 do června 1958 podnikl studijní cestu po Evropě. Jako architekt pracoval od října 1959 do dubna 1964 v Londýně a poté v Ženevě. Tady se také seznámil se studentkou medicíny Ilanou Eppenstein, se kterou se v květnu 1963 v Tel Avivu vzali. Jejich svatební cesta vedla do Prahy a Náchoda. V roce 1964 se přistěhovali se do New Yorku, kde se jim narodila dcera Dana. Po roce 1967 žili v Brookline (Massachusetts), kde se jim narodila druhá dcera Tamara. Dnes má Míša čtyři vnoučata, pracuje jako architekt a s manželkou rádi cestují. O své zážitky z doby nacistické okupace, zapsané s emocemi kluka, se rozhodl podělit až ve svých 81 letech. A proč si je zaznamenal? Nechtěl zapomenout!

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

zdroj: Michal Kraus: Deník 1942–1945 / Lenka Šteflová, 2012


Deník 1942–1945, Michal Kraus Michal Kraus Deník 1942–1945


počet shlédnutí: 1000

Karel Poláček

Čas hraje s lidskými osudy zvláštní hry. Dokladem toho je i dar Židovskému muzeu v Praze, kterým byl dosud neznámý soubor...

Bylo na čase ten dluh vyrovnat

Česká televize nedávno odvysílala nový dokumentární cyklus Modrá krev. V osmi dílech se představ ilo osm českých...

Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc.

Životy na pomezí zdánlivě nemožného Dvěma dalšími příběhy z Malé pevnosti Terezín vás provede profesor Jan Pirk (JP),...

Věra Steinová Solarová

Věra Steinová, provdaná Solarová, se narodila 29. května 1927 v Praze jako jediné dítě v rodině židovského obchodníka. Dětství...

MUDr. Josef Ledeč

Vzpomínky lékaře Jiřího Ledeče (*8. 8. 1923; †26. 3. 2004), které jsem získal od jeho syna MUDr. Jana Ledeče, jsou pro mne velmi osobní....

František Bareš

Tisíckrát radši zvolím smrt, než abych žil jako otrok František Bareš se narodil 13. 11. 1920 v Praze jako syn francouzského...

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku