Dynastie skvělých lékařů
Vzpomínky lékaře Jiřího Ledeče (8. 8. 1923 – 26. 3. 2004), které jsem získal od jeho syna MUDr. Jana Ledeče, jsou pro mne velmi osobní. Třeba proto, že kořeny rodu sahají do míst, kde jsem prožil své dětství, ale především proto, že až příliš často jsem ve vzpomínkách přeživších z terezínského ghetta slýchal o „pražském“ lékaři Ledečovi. To nemohla být náhoda.

Nejstarším známým členem rodu je židovský obchodník David Ledeč (* před r. 1800), který pocházel z Přestavlk v Podorlicku a měl tři syny – Jakuba, Abraháma a Eliáše. Rod Jiřího Ledeče se odvíjí od praděda Jakuba (* 1823), který měl tři ženy a celkem devět dětí. Jiřího děda Bedřich (1861–1939) byl pátým synem Jakuba z prvního manželství s Kateřinou Weinerovou, narodil se v Přestavlkách a vzal si Arnoštku Rothovou (1864–1932) z Lična, se kterou se přestěhoval do Rychnova nad Kněžnou. Tady žila rodina v malé chaloupce s velkou kuchyní, kde se i spalo. Jiří si babičku vybavoval jen málo, zato dědu si pamatoval jako vždy spokojeného, kulaťoučkého, dobře naloženého, který rád sedával na zápraží, bafal z fajfky a v neděli hrával v hospůdce mariáš. Život ale neměl snadný, zvláště se zaopatřením rodiny, kdy jako obchodní cestující s textilem míval často zlá období. Babička zemřela v roce 1932 a děda v únoru 1939, těsně před nacistickou okupací.
Jiřího tatínek MUDr. Josef Ledeč (1894–1974) díky své ctižádosti pozdvihl rodinu z chudé chaloupky U Kněžny do lepších časů. Z prvního manželství s Jiřinou Nykysovou, která vystudovala fi losofi i a byla první ženou z Rychnova, která získala titul PhDr., měl děti Jiřího a Evu. Josef se po dokončení gymnázia a především po vzoru bratra MUDr. Jaroslava Ledeče zapsal také na medicínu. Ve druhém semestru jej ale zastihla I. světová válka a on musel narukovat. Rozluku s rodinou i s budoucí manželkou Jiřinou nesl špatně. Ale právě díky pomoci Jiřiny měl na konci války za sebou již první rigorózum. Po válce studoval dál a ještě před absolutoriem v roce 1921 pracoval již v českobrodské nemocnici. Jeho jméno je tu dodnes legendárním ve dvojici s MUDr. Polákem. Po sedmi letech šťastného manželství Jiřího maminka Jiřina umírá. Druhou manželkou Josefa Ledeče byla Míla Velichová Šimáčková, rozvedená, společenská žena, připravená zhostit se úkolu matky. Rodina žila spokojeně až do protektorátu. Poté byl Jiřího tatínek již 4. 4. 1939 propuštěn z nemocnice a zničený i nešťastný přijímal protektorátní mocí zavedené rasové zákony. „Juden verboten“, podezíravé oči, potravinové lístky, žádná lékařská praxe, žádný majetek či domácí zvířata… Děti Jiří a Eva jako židovští míšenci měli však volnost pohybu. Jiří „jen“ musel ve škole podepsat, že není Žid. Vzpomíná, jak jezdívali s babičkou za strýcem Edou, internovaným v pracovním táboře na loupání slídy pro židovské míšence prvního stupně na pražském Hagiboru (tábor vznikl v létě 1944). Díky volnější ostraze mohli se strýcem mluvit nebo mu přes plot podat nějaké drobnosti či cigarety. V té době se iniciativy v rodině Jiřího chopila druhá maminka Míla. Převzala veškerý majetek (dům, auto a psa i kanárka), protože Žid nesměl nic vlastnit. Pracovala, jak jen mohla, aby rodinu zachránila.
Nikdy si nestěžovala, snad jen když došly cigarety, nebyla v náladě. Na babičku Mílu vzpomíná její vnuk Jan Ledeč: „Pamatuji si ji velmi mlhavě, ale přesto mi utkvěla v paměti jako velmi milá paní, která mě rozmazlovala k nevoli mojí maminky.“ Jiřího tatínek po čase přestal vycházet z domu, a pokud musel, potom chodil ven jen s Jiřím. Nadějí v této době mu byl pod trestem smrti poslouchaný Jan Masaryk a Edvard Beneš v rádiu BBC Londýn.
Otce z absolutní apatie vytrhlo až povolání na práci v pražském špitálu, který spadal pod Radu židovských starších při pražské Židovské náboženské obci a sídlil v Kelleyho ulici čp. 1. (dnes U Staré školy 1–3). Kromě gynekologické tu byla ještě ambulance všeobecná a objekt sloužil i jako domov pro přestárlé pacienty. Tatínek tu bydlel přes týden a o víkendech jezdil domů. Sužovala ho však bolestivá fáze Bechtěrevovy choroby, kterou mu pomáhal zmírnit primář Polák, jenž mu kdovíjak obstaral nějaké injekce. Jiří z doslechu také ví, že tatínek tu pomohl svému bratru Bohušovi, když díky starému TBC nálezu dostal bratra na plicní oddělení, odkud jej s „pozitivním nálezem“ vystrašení Němci z jakékoli infekce propustili domů, kde přežil válku. Horší bylo, když Němci vybíjející si frustrace z prohrané války zahájili deportace židovských partnerů smíšených manželství do Terezína a mužských míšenců do pracovních táborů. Jiřího tatínek svůj odjezd do terezínského ghetta oddaloval služebními povinnostmi ve špitále, zhoršením zdravotního stavu a nakonec, což byl velký risk, zmizel z Prahy domů. V té době už i Jiří prožíval období nejistoty. Maminka mu prozíravě sbalila pingl se vším potřebným a on čekal, kdy přijde úřední obsílka. Nakonec žádná nepřišla a ani pro otce si nepřišli.
Pobyt v terezínském ghettu přežily všechny rychnovské ženy, včetně tety Jarmily Balcarové. Pak se ale rodina dozvěděla o vyhlazovacích táborech, statisících dětí a milionech dospělých, které fabriky na smrt organizovaně, promyšleně a chladnokrevně zavraždily. Mezi nimi i tetu Elišku s jejím synem Eduardem (* 1936), manželem Arnoštem Herrmanem a mnoha dalšími příbuznými.
Po návratu do českobrodské nemocnice odjel Jiřího otec ještě v květnu 1945 do Terezína pro českobrodské občany nemocné skvrnitým tyfem. Ze živých ale dopravil do Českého Brodu jen Ing. Klímu a Jiřího učitele a ředitele školy Hladkého. Josef Ledeč zůstal v nemocnici i po únorovém puči 1948 a stejně jako za protektorátu opět přišel o ordinaci. Rozdíl byl jen v tom, že mohl ve své ordinaci dál pracovat. V té době zemřela jeho druhá žena a synu Jiřímu připadla povinnost pečovat o otce. Přestěhoval se do vily po své druhé manželce v Českém Brodě, kterou Jiří s Evou přepsali na otce, aby měl ve stáří nějakou jistotu. Po nuceném odchodu do důchodu začal Jiřího tatínek jezdit do Mariánských Lázní, kde poznal svou třetí ženu Vlastu, se kterou měl dceru Janu, lékařku, později provdanou do Francie, kde dosud žije a pracuje. Jiřího otec zemřel na plicním oddělení v Praze na Bulovce (1974).
Jiří se ještě za války seznámil se svou budoucí ženou Zdenou, tedy v době, kdy byla Jiřího rodina svému okolí „nebezpečná“. To jí však nezabránilo, aby s Jiřím chodila za Edou Ledečem na Hagibor, pomáhala s balíčky do Terezína a čekala po jeho boku na budoucnost, značně nejistou Po válce, když začal Jiří studovat medicínu, trpělivě čekala dál. Po promoci prožili krásný rok na svobodárně v Kolíně, kde měl Jiří první praxi. Pak ale přišla vojna, která měla trvat sedm měsíců, ale protáhla se na pět let. Navzdory všemu čekání se Jiřímu a Zdeně v té době narodil syn Jan, dnes uznávaný rychnovský internista.

MOTTO: „Lidem, kteří se úspěšně derou kupředu, chybí nakonec trocha pokory a skromnosti i životní moudrosti. Jsou tak trochu Ikarové, opojeni sami sebou, až jim v těch výškách začne opadávat peří a nakonec se zřítí.“ Jiří Ledeč

Jiří Ledeč vzpomínal na vojákování jako na něco, o co nikdo se zdravým rozumem nestál. Samá buzerace, kontroly, ukázková kázeň, zákaz opuštění útvaru pro všechny. Jiří byl donucen, ač záložník, jako tzv. paragrafi sta strávit na cvičení pět let, kdy zastával funkci náčelníka zdravotní služby na pražském Výstavišti. Veliký podnik, pod sebou asi 20 doktorů, ošetřovny, lazaret. Aby se vyzul, předstíral zánět žil, ale namotali mu obinadlo, povolili střevíce místo holínek a dodali – jsi přeci voják. Jako člen velitelství měl permanentku a mohl se kdykoliv vzdálit ze střeženého objektu. Tak mizel domů a ráno mazal zase do Prahy.
Po válce se Jiřího strýc Eda vrátil na Moravu, do vysoké válečné školy, a nepřímo se přičinil, že Jiřího pronásledoval por. Hobza, jeho přitroublý velitel roty. Jak slyšel jméno Ledeč, ptal se: „Nemáte příbuzného na vysoké válečné škole?“ Jiří radostně přikýval v naději, že dostane opušťák (právě se těžce rodil syn Jan Ledeč). Ale Hobza začal být protivný, až agresivní. Jiřímu se dělalo červeno před očima, začalo mu být všechno jedno. Toužil jen po Hobzovi skočit. Najednou ho ale někdo strhl zpátky (přítel z Hradce Králové Petrle, později vynikající kardiolog). „Hrozně jsem se polekal, že se s ním začneš prát, vypadal jsi nepříčetně.“ Jiřího vlastně v té chvíli zachránil. Eda se později rozesmál: „Hobza byl největší blbec, ani jsme ho nechtěli připustit k vyřazení, měl to se mnou špatný.“

Jiří Ledeč vzpomínal na svou rodinu
Teta Štěpánka (8. 8. 1894–1927), provdaná za Františka Houdka, měla jedno dítě, které však zemřelo. Štěpánka zemřela před válkou v pražské nemocnici. Teta Mařenka (* 1886) odjela před válkou do Ameriky, kde se provdala za Čecha Bedřicha Weila a měla několik synů. Strýc Jaroslav († 2. 7. 1923) chlouba rodičů, lékař již před válkou, pracoval v českobrodské nemocnici. Měl zásadní vliv na nasměrování Josefa Ledeče do Českého Brodu, jako jeho vzor i milovaný bratr. Jaroslav se oženil v březnu 1918 s Gretou a měli dceru Soňu (10. 12. 1918). Jaroslav umírá před válkou 2. 7. 1923. Teta Anna (1890–1950) se provdala za Rychnováka Mirka Hányše a oba přežili válku. Strýc Bohuš (1891–1962) měl kvalifi kaci přes textil, byl bystrý, schopný, pracovitý, spolehlivý, příjemného vystupování. V roce 1920 odchází s manželkou Boženou Kapalovou do Plzně, do textilního velkoobchodu Maxe Veseckého, kde se stal prokuristu. V roce 1921 se jim narodila jediná dcera Hana, oblíbená sestřenice Jiřího Ledeče († 1989, 69 let). Strýc Eda (asi 1896–1959), Jiřího strýček nejmilejší, měl s první manželkou Ninou dceru Ljubu, která vyrůstala ve skromných poměrech s babičkou v Kostelci nad Orlicí. Provdala se za spolužáka Josefa Luňáčka, vojáka z povolání. Podruhé se Eda oženil s Alenou, se kterou měl syna Mirka, lesního inženýra, který žil v Bratislavě. Eda za I. světové války narukoval, byl nezvěstný a vrátil se jako legionář z Ruska. Na vojně už zůstal a rodina se často stěhovala. S příchodem nacistů se Edova rodina přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde našla útočiště u starého kamaráda Průši, známého rychnovského řezníka, který měl statek a na něm Edu zaměstnal. Eda tak, se žlutou hvězdou na prsou, nebyl lidem na očích. Přesto byl na konci války poslán do pražského sběrného tábora na Hagibor, odkud se dostal do terezínského ghetta. Podle jeho strohých odpovědí Jiřímu, z Terezína utekl ještě před pražským povstáním. Vojenskou kariéru zakončil v Brně, jako velitel vysoké vojenské školy, v generálské funkci, nicméně v hodnosti plukovníka. Teta Berta zemřela patrně ještě v dětství. Teta Eliška (* 1901) byla půvabná, milovala Jiřího rodiče, zvláště jeho maminku, a často k nim jezdila do Českého Brodu. Pracovala v textilu a za manžela si vzala jistého Arnošta Hermanna, obchodník s textilem.
Manželství ale nebylo šťastné. Až do transportu do Terezína žila sama, se synem Eduardem. Z Terezína byli oba transportováni do Osvětimi, odkud se nevrátili. Jiří si vzpomíná, jak ji navštívil s maminkou. Měla již sbaleno do Terezína. Její jméno Jiří nenašel na Pinkasově synagoze na zdi, ale domnívá se, že má pomníček v Terezíně, dle něhož celá rodina zahynula v Osvětimi v roce 1944.
Jan Ledeč objevil v Terezíně tento pomníček a na něm je napsaná teta Eliška společně se synem i manželem. Teta Jarmila (1903–1997) se provdala za Stanislava Balcara, Rychnováka, důstojníka letectva. Svatbu měli v roce 1933, ještě v období smutku po smrti Jiřího babičky. Jarmila a Stanislav prožili šťastný kus života, převážně v Hradci Králové, a měli tři děti: Jardu, Jirku a Jarmilu, která žije v Německu a kde Jarmila našla na stáří druhý domov.

Druhá rychnovská větev Ledečů
Všichni pocházeli z Kostelce nad Orlicí. Nestorem rodu byl Samuel Ledeč, továrník a zakladatel Sokola ve Chlenech. Byl bratrancem Jiřího pradědy Bedřicha ( jejich otcové Abraham a Jakub byli bratři – synové Davida Ledeče). Nejstarším synem Samuela byl MUDr. Felix Ledeč (* 1880), slavný pražský dětský lékař. S manželkou Vlastou měli syna Jana, Egona a dceru Helenu. Rodinu však zasáhl protektorát. Po příchodu Němců strýc Felix spáchal sebevraždu. Syn Jan se stal známým muzikologem a hudebním kritikem. Dalším syn Egon byl slavný houslista a koncertní mistr České fi lharmonie. Egon byl transportován do Terezína, kde také ještě muzicíroval, ale jak a kde zemřel, Jiří neví. Ledeč Egon (* 16. 3. 1889) byl transportován 10. 12. 1941 z Prahy do Terezína transportem L pod číslem 178 a z ghetta Terezín transportem Er 16. 10. 1944 pod transportním číslem 953 do Osvětimi (poznámka autora). Jaromír Ledeč (* 1894) se oženil s Ludmilou Štemberkovou, spolužačkou Jiřího maminky na rychnovském gymnáziu, která vystudovala fi losofi i, historii a získala doktorát. Zemřela na zápal plic krátce po porodu syna Jaromíra a rok před Jiřího maminkou. Její děti Jaromír a Věra ze smíšeného manželství okupaci přežily. Strýc Ervín Ledeč, silný atletický muž, se z koncentráku nevrátil. Ledeč Ervín (* 11. 11. 1901) byl transportován 17. 12. 1942 z Hradce králové do Terezína transportem Ch pod transportním číslem 418 a odtud 29. 9. 1944 transportem El pod transportním číslem 182 do Osvětimi (poznámka autora). Teta Olga, provdaná Horská, s manželem přežili válku. Nejmladší z dětí Samuela byla dcera Růženka, provdaná Handlová. Její syn a vnuk jsou dnes známými rychnovskými zubními lékaři.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz

www.facebook.com/TerezinMemorial