MUDr. Josef Ledeč

01.06.2016 | 16:21
MUDr. Josef Ledeč

Vzpomínky lékaře Jiřího Ledeče (*8. 8. 1923; †26. 3. 2004), které jsem získal od jeho syna MUDr. Jana Ledeče, jsou pro mne velmi osobní. Třeba proto, že kořeny rodu sahají do míst, kde jsem prožil své dětství, ale především proto, že až příliš často jsem ve vzpomínkách přeživších z terezínského ghetta slýchal o „pražském“ lékaři Ledečovi. To nemohla být náhoda.

Nejstarším známým členem rodu je obchodník David Ledeč (*před r. 1800), který pocházel z Přestavlk v Podorlicku a měl tři syny – Jakuba, Abraháma a Eliáše. Rod Jiřího Ledeče se odvíjí od praděda Jakuba (*1823), který měl tři ženy a celkem devět dětí. Jiřího děda Bedřich (*1861; †1939) byl pátým synem Jakuba z prvního manželství s Kateřinou Weinerovou, narodil se v Přestavlkách a vzal si Arnoštku Rothovou (1864–1932) z Lična, se kterou se přestěhoval do Rychnova nad Kněžnou. Tady žila rodina v malé chaloupce s velkou kuchyní, kde se i spalo. Jiří si babičku vybavoval jen málo, zato dědu si pamatoval jako vždy spokojeného, kulaťoučkého, dobře naloženého, který rád sedával na zápraží, bafal z fajfky a v neděli hrával v hospůdce mariáš. Život ale neměl snadný, zvláště se zaopatřením rodiny, kdy jako obchodní cestující s textilem míval často zlá období. Babička zemřela v roce 1932 a děda v únoru 1939, těsně před nacistickou okupací.

Jiřího tatínek MUDr. Josef Ledeč (*1894; †1974) díky své ctižádosti pozdvihl rodinu z chudé chaloupky U Kněžny do lepších časů. Z prvního manželství s Jiřinou Nykysovou měl děti Jiřího a Evu. Josef se po dokončení gymnázia a především po vzoru bratra MUDr. Jaroslava Ledeče zapsal také na medicínu. Ve druhém semestru jej ale zastihla 1. světová válka a on musel narukovat. Rozluku s rodinou i s budoucí manželkou, tehdy ještě spolužačkou z medicíny Jiřinou, nesl špatně. Ale právě díky její pomoci měl na konci války za sebou již první rigorózum. Po válce studoval dál a ještě před absolutoriem v roce 1921 pracoval již v českobrodské nemocnici. Jeho jméno je tu dodnes legendárním ve dvojici s MUDr. Polákem. Po sedmi letech šťastného manželství Jiřího maminka umírá. Druhou manželkou Josefa byla Míla Velichová Šimáčková, rozvedená, společenská žena, připravená zhostit se úkolu matky. Rodina žila spokojeně až do Protektorátu. Poté byl Jiřího tatínek již 4. dubna 1939 propuštěn z nemocnice a zničený i nešťastný přijímal rasové zákony. „Juden verboten“, podezíravé oči, potravinové lístky, žádná lékařská praxe, žádný majetek či domácí zvířata… Děti Jiří a Eva jako židovští míšenci měli však volnost pohybu. Jiří „jen“ musel ve škole podepsat, že není Žid. Vzpomíná, jak jezdívali s babičkou za strýcem Edou, internovaným ve sběrném táboře na pražském Hagiboru. Díky volnější ostraze mohli se strýcem mluvit nebo mu přes plot podat nějaké drobnosti či cigarety. V té době se iniciativy v rodině Jiřího chopila druhá maminka Míla. Převzala dům, auto, psa i kanárka a pracovala, jak jen mohla, aby rodinu zachránila. Nikdy si nestěžovala, snad jen když došly cigarety, nebyla dobře naladěná. Jiřího tatínek po čase přestal vycházet z domu, a pokud musel, chodil ven jen s Jiřím. Nadějí v této době mu byl poslech Jana Masaryka a Eduarda Beneše z rádia BBC Londýn, byť to bylo trestáno smrtí. Otce z absolutní apatie vytrhlo až povolání na práci v pražském špitálu, který spadal pod Radu židovských starších při pražské Židovské náboženské obci a sídlil v Kelleyho ulici čp. 1. Kromě gynekologické tu byla ještě ambulance všeobecná a objekt sloužil i jako domov pro přestárlé pacienty. Tatínek tu bydlel přes týden a o víkendech jezdil domů. Sužovala ho však bolestivá fáze Bechtěrevovy choroby, kterou mu pomáhal zmírnit primář Polák, jenž mu kdoví jak obstaral nějaké injekce. Jiří z doslechu také ví, že tatínek tu pomohl svému bratru Bohušovi, když díky starému TBC nálezu dostal bratra na plicní oddělení, odkud jej s „pozitivním nálezem“ Němci vystrašení z jakékoli infekce propustili domů, kde přežil válku. Horší bylo, když Němci vybíjející si frustrace z prohrané války zahájili deportace židovských partnerů smíšených manželství do Terezína a mužských míšenců do pracovních táborů. Jiřího tatínek svůj odjezd do terezínského ghetta oddaloval služebními povinnostmi ve špitále, zhoršením zdravotního stavu a nakonec, což byl velký risk, zmizel z Prahy domů. V té době už i Jiří prožíval období nejistoty. Maminka mu prozíravě sbalila pingl se vším potřebným a on čekal, kdy přijde úřední obsílka. Nakonec žádná nepřišla a ani pro otce si nepřišli. Terezín přežily také všechny rychnovské ženy, včetně tety Jarmily Balcarové. Pak se ale rodina dozvěděla o vyhlazovacích táborech, statisících dětí a milionech dospělých, které fabriky na smrt organizovaně, promyšleně a chladnokrevně zavraždily. Mezi nimi i tetu Elišku s jejím synem Eduardem (*1936), manželem Arnoštem Herrmanem a mnoha dalšími příbuznými.

Po návratu do českobrodské nemocnice odjel Jiřího otec ještě v květnu 1945 do Terezína pro českobrodské občany nemocné skvrnitým tyfem. Ze živých ale dopravil do Českého Brodu jen Ing. Klímu a Jiřího učitele a ředitele školy Hladkého. Josef Ledeč zůstal v nemocnici i po únorovém puči 1948 a stejně jako za Protektorátu opět přišel o ordinaci. Rozdíl byl jen v tom, že mohl ve své ordinaci dál pracovat. V té době zemřela jeho druhá žena a synu Jiřímu připadla povinnost pečovat o otce. Přestěhoval se do vily po své druhé manželce v Českém Brodě, kterou Jiří s Evou přepsali na otce, aby měl ve stáří nějakou jistotu. Po nuceném odchodu do důchodu začal Jiřího tatínek jezdit do Mariánských Lázní, kde poznal svou třetí ženu Vlastu, se kterou měl dceru Janu, lékařku, později provdanou do Francie, kde dosud žije a pracuje. Jiřího otec zemřel na plicním oddělení v Praze na Bulovce.

Jiří se ještě za války seznámil se svou budoucí ženou Zdenou, tedy v době, kdy byla Jiřího rodina svému okolí „nebezpečná“. To jí však nezabránilo, aby s Jiřím chodila za Edou Ledečem na Hagibor, pomáhala mu s balíčky do Terezína a čekala po jeho boku na budoucnost, značně nejistou. Po válce, když začal Jiří studovat medicínu, trpělivě čekala dál. Po promoci prožili krásný rok na svobodárně v Kolíně, kde měl Jiří první praxi. Pak ale přišla vojna, která měla trvat sedm měsíců, ale protáhla se na pět let. Navzdory všemu čekání se Jiřímu a Zdeně v té době narodil syn Jan, dnes uznávaný rychnovský internista.

MOTTO: „Lidem, kteří se úspěšně derou kupředu, chybí nakonec trocha pokory a skromnosti i životní moudrosti. Jsou tak trochu Ikarové, opojeni sami sebou, až jim v těch výškách začne opadávat peří a nakonec se zřítí.“ Jiří Ledeč

Jiří Ledeč vzpomínal na vojákování jako na něco, o co nikdo se zdravým rozumem nestál. Samá buzerace, kontroly, ukázková kázeň, zákaz opuštění útvaru pro všechny. Jiří byl donucen, ač záložník, jako tzv. paragrafista strávit na cvičení pět let, kdy zastával funkci náčelníka zdravotní služby na Výstavišti Praha. Veliký podnik, pod sebou asi 20 doktorů, ošetřovny, lazaret. Aby se vyzul, předstíral zánět žil, ale namotali mu obinadlo, povolili střevíce místo holínek a dodali – jsi přeci voják. Jako člen velitelství měl permanentku a mohl se kdykoliv vzdálit ze střeženého objektu. Tak mizel domů a ráno mazal zase do Prahy.

Po válce se Jiřího strýc Eda vrátil na Moravu, do vysoké válečné školy, a nepřímo se přičinil, že Jiřího pronásledoval por. Hobza, jeho přitroublý velitel roty. Jak slyšel jméno Ledeč, ptal se: „Nemáte příbuzného na vysoké válečné škole?“ Jiří radostně přikýval v naději, že dostane opušťák (právě se mu rodil syn Jan Ledeč). Ale Hobza začal být protivný, až agresivní. Jiřímu se dělalo červeno před očima, začalo mu být všechno jedno. Toužil jen po Hobzovi skočit. Najednou ho ale někdo strhl zpátky (přítel z Hradce Králové Petrle, později vynikající kardiolog). „Hrozně jsem se polekal, že se s ním začneš prát, vypadal jsi nepříčetně.“ Jiřího vlastně v té chvíli zachránil. Eda se později rozesmál, „Hobza, byl největší blbec, ani jsme ho nechtěli připustit k vyřazení, měl to se mnou špatný“.

Sourozenci, strýcové a tety Jiřího Ledeče

Teta Štěpánka (*8. 8. 1894; †1927), provdaná za Františka Houdka, měla jedno dítě, které však zemřelo. Štěpánka zemřela před válkou v pražské nemocnici. Teta Mařenka (*1886) odjela před válkou do Ameriky, provdala se a měla několik synů. Strýc Jaroslav (†2. 7. 1923), chlouba rodičů, lékař již před válkou, pracoval v českobrodské nemocnici. Měl zásadní vliv na nasměrování Josefa Ledeče do Českého Brodu, byl mu velkým vzorem. Jaroslav se oženil v březnu 1918 s Gretou a měli dceru Soňu (10. 12. 1918). Teta Anna (1890–1950) se provdala za Rychnováka Mirka Hányše a oba přežili válku. Strýc Bohuš (*1891; †1962) měl kvalifikaci přes textil, byl bystrý, schopný, pracovitý, spolehlivý, příjemného vystupování. V roce 1920 odešel s manželkou Boženou Kapalovou do Plzně, do textilního velkoobchodu Maxe Veseckého, kde se stal prokuristu. V roce 1921 se jim narodila jediná dcera Hana, oblíbená sestřenice Jiřího Ledeče (†1989, 69 let). Strýc Eda (asi *1896; †1959), Jiřího nejmilejší strýček, měl s první manželkou Ninou dceru Ljubu, která vyrůstala ve skromných poměrech s babičkou v Kostelci nad Orlicí. Provdala se za spolužáka Josefa Luňáčka, vojáka z povolání. Podruhé se Eda oženil s Alenou, se kterou měl syna Mirka, lesního inženýra, který žil v Bratislavě. Eda za 1. světové války narukoval, byl nezvěstný a vrátil se jako legionář z Ruska. Na vojně už zůstal a rodina se často stěhovala. S příchodem nacistů se Edova rodina přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde našla útočiště u starého kamaráda Průši, známého rychnovského řezníka, který měl statek. Tam pak Edu zaměstnal, a tak Eda se žlutou hvězdou na prsou nebyl lidem na očích. Přesto byl na konci války poslán do pražského sběrného tábora na Hagibor, odkud se dostal do terezínského ghetta. Podle jeho strohých odpovědí Jiřímu z Terezína utekl ještě před pražským povstáním. Vojenskou kariéru zakončil v Brně, jako velitel Vysoké vojenské školy, v generálské funkci, nicméně v hodnosti plukovníka. Teta Berta zemřela patrně ještě v dětství. Teta Eliška (*1901) byla půvabná, milovala Jiřího rodiče, zvláště jeho maminku, a často k nim jezdila do Českého Brodu. Pracovala v textilu a za manžela si vzala jistého Arnošta Hermanna, obchodníka s textilem. Manželství ale nebylo šťastné. Až do transportu do Terezína žila sama, se synem Eduardem. Z Terezína byli oba transportováni do Osvětimi, odkud se nevrátili. Jiří si vzpomíná, jak ji navštívil s maminkou. Měla již sbaleno do Terezína. Její jméno Jiří nenašel na Pinkasově synagoze na zdi, ale domnívá se, že má pomníček v Terezíně, dle něhož celá rodina zahynula v Osvětimi v roce 1944. Teta Jarmila (*1903; †1997) se provdala za Stanislava Balcara, Rychnováka, důstojníka letectva. Svatbu měli v roce 1933, ještě v období smutku po smrti Jiřího babičky. Jarmila a Stanislav prožili šťastný kus života, převážně v Hradci Králové, a měli tři děti: Jardu, Jirku a Jarmilu, která žije v Německu a kde Jarmila našla na stáří druhý domov.

Druhá rychnovská větev Ledečů

Všichni pocházeli z Kostelce nad Orlicí. Nestorem rodu byl Samuel Ledeč, továrník a zakladatel Sokola ve Chlenech. Byl bratrancem Jiřího pradědy Bedřicha (jejich otcové Abraham a Jakub byli bratři – synové Davida Ledeče). Nejstarším synem Samuela byl MUDr. Felix Ledeč (*1880), slavný pražský dětský lékař. S manželkou Vlastou měli syna Jana, Egona a dceru Helenu. Rodinu však zasáhl Protektorát. Po příchodu Němců strýc Felix spáchal sebevraždu. Syn Jan se stal známým muzikologem a hudebním kritikem. Další syn Egon byl slavný houslista a koncertní mistr České filharmonie. Egon byl transportován do Terezína, kde také ještě muzicíroval, ale jak a kde zemřel, Jiří neví. Jaromír Ledeč (*1894) se oženil s Ludmilou Štemberkovou, spolužačkou Jiřího maminky na rychnovském gymnáziu, která vystudovala filosofii, historii a získala doktorát. Zemřela na TBC rok před Jiřího maminkou. Její děti, Jaromír a Věra, ze smíšeného manželství okupaci přežily. Strýc Ervín Ledeč, silný atletický muž, se z koncentráku nevrátil. Teta Olga, provdaná Horská, s manželem přežili válku. Nejmladší z dětí Samuela byla dcera Růženka, provdaná Handlová. Její syn a vnuk jsou dnes známými rychnovskými zubními lékaři.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz

www.facebook.com/TerezinMemorial


MUDr. Josef Ledeč MUDr. Josef Ledeč se svými dětmi
Evou a Jiřím Tři Ledečáci (zleva MUDr. Jan Ledeč, MUDr. Josef Ledeč,
MUDr. Jiří Ledeč)


počet zhlédnutí: 654

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku červen 2016

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku