Nebojte se křiklounů
Když se řekne jméno Marta Kottová, mnohým se vybaví šedovlasá charizmatická laureátka medaile Za zásluhy II. stupně, dekorovaná 28. října 2008 prezidentem republiky. Ocenění získala za zásluhy o stát v oblasti výchovy.
Marta se narodila 24. února 1929 v Černovicích u Tábora Robertu a Gabriele Lašovým. Spolu s bratrem Viktorem, který byl o šest let starší, prožila v rodině obchodníka s textilem krásné dětství. To ale netrvalo dlouho. S příchodem nacistů a zavedením jejich protižidovských „pořádků“ končí „první život“ Marty a začíná krutá mezihra o nechtěném předčasném dospívání. Její bratr byl deportován do Terezína 1. prosince 1941, kde se stejně jako ostatní stal pouhým číslem (303). O půl roku později, v červnu 1942, je transportována také Marta s rodiči. I oni se mění na pouhá čísla (otec 503, matka 504 a Marta na číslo 505). Jak málo stačilo k tomu, aby se z člověka stalo jen číslo, bez práva na cokoliv, včetně práva na život. V terezínském ghettu žije nějaký čas spolu s maminkou, ale nakonec končí v dívčím „heimu“ L 410, v ubytovně s děvčaty podobných osudů a vězeňských čísel. Transport Lašových z Terezína do neznáma v září 1944 končí ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dnes Marta vzpomíná, jak tu po příjezdu zvolna postupuje v pětistupu, ruku v ruce s maminkou, vstříc „Andělu smrti“, doktoru fi lozofi e a medicíny Josefu Mengelemu. Tento samozvaný vládce nad životem a smrtí rozděluje pětistup čísel na ty, co budou ještě žít, a na ty, co půjdou rovnou do plynu. Marta i její bratr Viktor štěstí měli. Jejich rodiče však ne.
V necelých šestnácti letech nastupuje Marta předlouhou cestu ke svobodě. Ta vede z Osvětimi přes tábor Gross-Rosen do továrny v Mahrensdorfu, kde čeká na konec svůj, nebo konec války. Nakonec se dočkala „druhého“ života. Jen o vlásek unikla pochodu smrti a vidí, jak 7. května 1945 esesačky prchají na kolech z lágru, který tak ponechávají svému osudu. Tak se to alespoň Martě zdálo. Pravda však byla jiná. Dozorkyně před svým odjezdem stačily tábor podminovat. Nebýt ruských, francouzských a belgických válečných zajatců z nedalekého tábora, kdo ví, jak by to se stovkou Češek, dvěma sty Polek a stovkou Maďarek dopadlo. Získaná svoboda dala Martě křídla a spolu s dalšími pěti se vydává na cestu domů. Jak dnes Marta s hořkým úsměvem vzpomíná, cestou nebyla nouze o zážitky, když například požádaly sovětské vojáky o chleba a oni jim dali krávu, protože chleba neměli. Nebo jak je bez mapy bloudící Sověti, ve snaze pomoci jim a odvézt je z Landeshutu do Svatoňovic, dovezli tam, odkud vyjeli. Ale nakonec se jich všech šest dostalo 12. května 1945 šťastně do Prahy. Cestou se seznámily s italskými partyzány, mezi kterými byl i Čech, kterého Marta nazývala Frantou z Letné. Ten vezl z italských bojišť do vlasti válečnou kořist, na kterou byl náramně pyšný – vůz a dva koně.
V Praze Marta zamířila se sestrami Roubíčkovými k jejich rodině na Žižkov. Jaké překvapení však zažila, když jí u Roubíčků otevřel dveře její bratr Viktor, si asi umíte představit. Ten uprchl z transportu smrti, tajně došel do Prahy a od dubna se do květnového povstání ukrýval u Roubíčků. Marta zůstala žít v Praze. Dvakrát se vdala, má syna i vnuka Daniela a vnučku Katku, která má syna Honzíka. Posledních dvanáct let žije Marta v Liberci. Je předsedkyní historické skupiny Osvětim, přednáší na školách a stále je plná života.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
