Slavný, leč spíše neslavně proslulý Kocourkov je vesnice, kde se dějí příběhy tragikomicky absurdní. Příměr s Kocourkovem má humorně i uštěpačně nastavit zrcadlo společnosti, kde nedostatky, záporné jevy a rozhodnutí jdou za hranice zdravého rozumu.
Ale již starověcí Řekové měli své město absurdit, skutečně existující Abdéry. Ve Francii to byly Brétizy a především jihofrancouzské Zvonokosy, které Gabriel Chevallier popsal ve skandální kronice na pozadí stavby obecního záchodku, jenž rozdělil městečko na Záchodobijce a Záchodomilce. Německo má svou Schildu, Nizozemci Kampen, Anglie Gotham, Polsko Pacanów, Srbsko Balov a Slováci své Záhoráky, Kocúrkovo či Čudákovou. Na Moravě se kocourkovské příběhy vyprávěly o městečku Šimperk, jehož předobrazem bylo skutečné městečko Šilperk, v roce 1949 přejmenované na Štíty.
Kocourkov vznikal v lidové slovesnosti, ale již v 17. století se historky o něm objevily v knížkách lidového čtení. Později kocourkovské příběhy vydal v osmi svazcích Prokop Chocholoušek pod názvem „Kocaurkow, čili Pamětnosti přewelikého města Kocaurkowa a obywatelů geho / Sbjrané a pro obweselenj weselých i mrzutých na swětlo wydané od Prokopa Chocholausska“ (1847–1848). V Hovorech s TGM říká Karlu Čapkovi Masaryk velmi nadčasově, že se vždycky stavěl proti Kocourkovu a Hulvátovu. V české literatuře se kocourkovského námětu ujal také Ondřej Sekora v Kronice města Kocourkova. Přesto jakýmsi vrcholem Kocourkova se stala česká filmová komedie z roku 1934 režiséra Miroslava Cikána na motivy satirické veselohry Karla Poláčka U nás v Kocourkově. Na plátně se tu potkali Jan Werich s Jindřichem Plachtou v hlavních rolích, úkaz to nebývalý.
Kde se však vzal náš Kocourkov? Pravda je, že osada Kocourkov (Katzendorf) se opravdu nacházela u obce Jeníkov na Teplicku, ale po poválečném odsunu německých obyvatel byla zničena povrchovou těžbou dolu 1. máj. Její název však nikdy nebyl předobrazem Kocourkova. Ten je nejspíš od základu smyšlenou obcí, podobnou Kotěhůlkám nebo Horní Dolní. Ale zjistit, kdo první použil tento příměr, bude nejspíš nemožné.
To však neznamená, že by Kocourkov u nás nebyl stále aktuální. Vezměme si kupříkladu poslední nařízení. V tanečních, o svatbách a pohřbech musí mít každý roušku a své místo k sezení (sedící patrně čínský virus nenakazí). V praxi to však znamená, že když tančíme – sedíme, když nás oddávají – sedíme, také nebožtíka o pohřbu posadíme. Tedy hned poté, co se na svá místa připlazíme. Inu, stát vzpřímeně má i dnes svá úskalí.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
