Svobodní páni, občané, vězni

26.03.2021 | 19:18
Josef Wilhelm Zdenko Helfert, kadetka, 60. léta 19. stol.

Rod svobodných pánů Helfertů, původem z Durynska, se v 2. pol. 17. století usadil v Plánici na Klatovsku, v té době v držení Jaroslava Bořity z Martinic. V rodině se mluvilo německy, což však v době Habsburské monarchie rodinu nikterak nevylučovalo z českého prostředí.

Josef Wilhelm Zdenko svobodný pán Helfert (* 14. 2. 1849; † 26. 2. 1891) se narodil v Praze. Byl inspektorem paarovských velkostatků v Uhrách (na Slovensku), později ředitelem a správcem velkostatku v Plánici a v letech 1886–1891 bechyňského panství Paarů. Jeho manželka Marie Marešová (* 14. 8. 1854; † 13. 1. 1933) byla dcerou c. k. zemského soudního rady v Kolíně. Helfertovi měli celkem šest dětí. Dcera Alexandra Marie Julie Louisa baronesa Helfertová (* 17. 1. 1885 Plánice; † 23. 1. 1942 Praha) pracovala v pensionátu pro výchovu dívek v klášteře v Chotěšově. Byla také dlouholetou přítelkyní prof. Rudolfa Jedličky, kterého si vzala v Harrachově, snad 25. 10. 1926, den před jeho úmrtím. Ludmila baronesa Hel­fertová (1887–1904) zemřela v 17 letech.
 PhDr. Milada baronesa Helfertová (* 4. 5. 1890 Bechyně; † 1973) se provdala 2. 12. 1919 v Praze za MUDr. Stanislava Hejdu, ředitele pražského Podolského sanatoria. Jejich dcera PhDr. Dagmar Hejdová, CSc. (* 18. 10. 1920; † 18. 12. 2009), byla medievalistka a v letech ­1972–1988 také ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea Praha.
Bratři byli vychováváni česky a jistý vliv na jejich vzdělání a směřování měl dědeček, JUDr. Josef Alexander svobodný pán Helfert (* 3. 11. 1820; † 16. 3. 1910). Byl synem právníka, univerzitního profesora, etnografa a autora terminologie památkové péče prof. JUDr. Josefa Johanna svobodného pána Helferta (1791–1847) a Anny Schreinerové (1800–1857). Dědeček Josef Alexander byl dvakrát ženatý, prvně s Vilemínou Fügnerovou (1825–1849), sestrou „sokola“ Jindřicha Fügnera, podruhé s Josefou Julií von Gredler (1832–1907). Na úmrtním oznámení dědečka stálo: Skutečný tajný rada, člen panské sněmovny, kancléř řádu Františka Josefa, president c. k. centrální komise pro zkoumání a zachování uměleckých a historických památek, c. k. státní podsekretář ve výslužbě, rytíř řádu železné koruny I. třídy, velkokřížník rakouského řádu Františka Josefa, majitel rakouské čestné medaile za 40letou věrnou službu, velkokřížník pap. řádu sv. Řehoře, toskánského řádu pro zásluhy vojenské a civilní, majitel medaile Salvátorovy atd., řádný člen královské České společnosti nauk, c. k. České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa, dopisující člen Císařské akademie věd ve Vídni, člen Pražské právnické fakulty, protektor, předseda a čestný člen mnoha spolků vědeckých a jiných, čestný občan Tachova atd., atd. Z Vídně, Reinerovy ulice č. 19, byly jeho ostatky 19. 3. odvezeny na přání zesnulého do Potštejna, kde byly 21. 3. 1910 uloženy na hřbitově sv. Marka.
Zdeněk svobodný pán Helfert se narodil 19. 5. 1879 ve slovenských Kopčanech. Vystudoval národohospodářství a oženil se 13. 6. 1903 s Annou šlechtičnou Tučkovou (* 18. 5. 1878; † 30. 4. 1936), se kterou měli syny PhDr. Zdeňka Helferta (* 9. 5. 1909; † 14. 4. 1994) a Mirka (Mirko) Helferta (* 7. 11. 1913; † 23. 11. 2008). Z časopisu Otavan se u data 16. 11. 1917 dočteme: „Dosavadní učitel rolnické školy v Plzni Zdeněk svobodný pán Helfert jmenován byl ředitelem Zimní hospodářské školy ve Volyni.“ Mirek Helfert, syn Zdeňka, vzpomínal, že „ve škole se učilo jen v zimě, protože synkové ze statků v okolí jinak nemohli“. KČT ve Volyni byl obnoven 14. 5. 1920, kdy na ustavující valné hromadě je zvolen jeho předsedou ředitel Zimní hospodářské školy Zdeněk Helfert. Z Volyně Zdeněk odchází v roce 1924. Později měl zastoupení chilského ledku v ČSR, ale především se věnoval zednářské činnosti ve vyšší hodnosti Kredo československé zednářské lóže Jan Amos Komenský. Lóže byla založena 12. 5. 1919 a hlásila se k myšlenkám a ideovému odkazu jednoho z nejoriginálnějších myslitelů našich dějin.
Během okupace na přelomu let 1942 a 1943 s historikem Kamilem Kroftou, básníkem Jaroslavem Kvapilem a právníkem Emilem Lánym formovali odbojovou organizaci Přípravný národní revoluční výbor. Po odhalení skupiny v létě 1944 byli vedoucí činitelé uvězněni. Zdeněk byl zatčen v Potštejně 3. 7. 1944, v domě paní Jarmily Kalouskové, a dopraven na služebnu gestapa v Hradci Králové. Odtud byl převezen do Malé pevnosti Terezín 6. 7. 1944 a odtud do věznice na pražské Pankráci. Do Malé pevnosti se vrátil 9. 2. 1945 a umístěn byl v cele č. 47. Na konci války se sešel v hromadné cele s bratry Vladimírem a Jaroslavem. Poslední známé datum Zdeňka v Terezíně je 5. 5. 1945. V novinách z roku 1946 se dočteme, že k převozu několika vězňů nakažených skvrnitým tyfem došlo právě 5. 5. 1945, ještě než strážní opustili Terezín. Sanitkou do Prahy z Malé pevnosti jel prof. MUDr. Jiří Syllaba, v roce 1945 lékař na marodce. V kritickém stavu odvážel do Nemocnice Na Bulovce Zdeňka Helferta a karikaturistu, kreslíře a ilustrátora Františka Bidla. Ale také ještě jednoho zdravého muže, proto měli strach, aby se na to nepřišlo. Před výjezdem z pevnosti přišel k sanitce velitel Rojko, štítivě nadzvedl hlavní samopalu cíp zavšivené deky a na kraji ležel Zdeněk s tváří napuchlou červenými tyfózními skvrnami. Rojko mávl rukou, ať jedou… Zdeněk zemřel v Nemocnici Na Bulovce v noci na 9. 5. 1945. Poslední rozloučení měl 19. 5. 1945 z obecní kaple na Olšanských hřbitovech, v den svých narozenin. Pohřben byl v hrobce jedné spřátelené rodiny, a patrně už v roce 1946 byly jeho ostatky převezeny do Potštejna a pohřbeny do rodinného hrobu.
Jaroslav svobodný pán Helfert se narodil 27. 9. 1883 ve slovenských Malackách. Studoval na gymnáziu v Táboře a maturoval 10. 7. 1902 v Praze na Císařsko-královském českém reálném gymnasiu na Smíchově. Téhož roku zahájil studia na Právnické fakultě České univerzity Karlo-Ferdinandovy a v roce 1903 přestoupil na Filozofickou fakultu. V roce 1904 odešel na Filozofickou fakultu do Vídně, kde byl do roku 1906, a 20. 6. 1907 promoval v Praze na doktora filozofie. V roce 1909 byl jmenován tajemníkem Moravského zemského muzea v Brně, správcem národopisné a galerijní sbírky a v roce 1923 se stal jeho prvním ředitelem. Působil jako lektor muzejnictví na FF Masarykovy univerzity v Brně a zasloužil se o stavbu Zemské galerie. Činný byl v Klubu přátel umění, v četných brněnských hudebních institucích, ve správě Národního divadla a v Orchestrálním sdružení. S manželkou Ludmilou, roz. Tichou (* 29. 11. 1889; † 15. 11. 1966), měli tři děti: Helenu (* 2. 3. 1911; † 30. 1. 1984), Ivana (* 12. 2. 1912; † 25. 8. 1994) a Miladu (* 27. 10. 1913; † 31. 7. 2002).
V první den okupace 15. 3. 1939 byl zbaven funkce ředitele muzea s doporučením, aby opustil Brno. Odešel proto do Potštejna, do svého domku, dnes Letenská ulice č. 99. Odtud ilegálně „dohlížel“ na život muzejní společnosti coby inspektor moravských muzeí. Po udání jistým Freizingerem byl koncem roku 1944 v Potštejně zatčen. Převezen byl na služebnu gestapa v Hradci Králové, poté do sídla gestapa v Petschkově paláci v Praze a následně do věznice Pankrác. Odtud byl předán 24. 4. 1945 na IV. dvůr terezínské Malé pevnosti a umístěn v cele č. 47. Poté byl 27. 4. 1945 přemístěn do tzv. cely „na jevišti“ č. 40 u popraviště. V posledních dnech války se tu shledal s bratry Vladimírem a Zdeňkem. Dočkal se osvobození, ale nakažen skvrnitým tyfem byl v den úmrtí bratra Vladimíra a den před pohřbem bratra Zdeňka již na léčení v Poděbradech. Po rekonvalescenci se vrátil do funkce ředitele Moravského zemského muzea, kde působil do odchodu na penzi (1948). Poté se vrátil do Potštejna, kde se ujal správy zámeckého archivu. V roce 1951 byl jmenován konzervátorem památek okresu Rychnov nad Kněžnou a působil v rychnovském muzeu. V roce 1966 ovdověl. Vyznamenání Za vynikající práci mu bylo uděleno 4. 4. 1968. Jaroslav zemřel 14. 9. 1972 v Potštejně, kde byl také pohřben.
Vladimír Leopold Vilém svobodný pán Helfert se narodil 24. 3. 1886 v městečku Plánice u Klatov. Do pěti let žil v Bechyni, v letech 1896–1897 navštěvoval táborské gymnázium a 12. 7. 1904 maturoval v Praze na Císařsko-královském českém reálném gymnasiu na Smíchově, kam se rodina přestěhovala. Pokračoval ve studiu historie na pražské FF České univerzity Karlo-Ferdinandovy (1904–1906) a absolvoval dva semestry hudební vědy na berlínské Univerzitě Friedricha Wilhelma (1906–1907). Po návratu do Prahy studoval také dějepis, zeměpis, estetiku (1907–1908) a hudební teorii a klavír u B. Vendlera. Doktorát získal 23. 7. 1908 a v září 1909 přijal místo profesora na Českoslovanské obchodní akademii, kde byl do roku 1919. Státní zkoušky složil v roce 1914. Za války působil v protirakouské „Maffii“, ústředním orgánu českého domácího odboje za první světové války. Napsal také smetanovské studie a průkopnickou práci Hudební barok na českých zámcích. S Blaženou Brichtovou, švagrovou Zdeňka Nejedlého (* 2. 10. 1885; † 30. 3. 1968), se oženil 18. 6. 1910 a bydleli na Královských Vinohradech. Měli tři děti: Igora (* 9. 4. 1915; † 2. 9. 1985); Renátu (* 16. 5. 1913; † ?) a Blaženu (* 13. 5. 1911; † 10. 12. 2010). V září 1919 se přestěhovali natrvalo do Brna, kde téhož roku Vladimír založil Hudební archiv Moravského zemského muzea. Profesorem gymnázia ve Vyškově byl do roku 1921, ale služebně byl zařazen do Brna, kde působil nejprve na I. státní reálce (do 1921) a posléze na II. státní reálce (do 1926). Habilitací 26. 2. 1921 se stal docentem hudební vědy na Masarykově univerzitě, kde začal přednášet v akad. roce 1921/1922. Mimořádným profesorem se stal 29. 3. 1926, řádné profesury dosáhl 31. 3. 1931 a děkanem fakulty byl v letech 1935–1936. Jeho působení v Brně bylo rozsáhlé. Byl dirigentem Orchestrálního sdružení (1920–1939), založil Seminář pro hudební vědu, Jubilejní Smetanovu nadaci a Janáčkovu společnost (1934), v roce 1936 byl jmenován mimořádným členem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk a o rok později se stal předsedou moravského výboru Ústavu pro lidovou píseň. Vydával časopis Hudební rozhledy ­(1924–1928), podílel se na vydání Pazdírkova hudebního slovníku naučného (1929), vydal pojednání k otázce Českobratrské tradice, pojednání Moravští bratři u Durynské Goty (1929) a v letech 1929–1934 dva svazky nedokončené monografie Jiří Benda. Vydal Sbírku staré české hudby Musica Antiqua Bohemica (1934) a další průkopnickou prací byla Česká moderní hudba (1936) nebo 1. ročník hudebně vědného sborníku Musikologie (1938). Své životní dílo – monografii o Janáčkovi – již ale nedokončil.
Vladimír se otevřeně vyslovoval proti hrozbě fašismu jako pedagog, člen Levé fronty, v redakci Indexu i Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku nebo Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR. Proto byl také s dalšími pedagogy Masarykovy univerzity v den obsazení republiky německými vojsky 15. 3. 1939 poslán na nucenou dovolenou. Nesložil ale ruce do klína, naopak budoval Zemský národní výbor v Brně v rámci civilní sekce odbojové organizace Obrana národa. Jako aktivní člen si byl vědom nebezpečí, proto často pobýval na venkově a stranil se přátel. Gestapo mu v jeho nepřítomnosti prohledalo vilu a poté ho 14. 11. 1939 vylákalo k „rozhovoru“ na univerzitě. Domů se už nevrátil. Téhož dne byl zatčen také Vladimírův syn Igor, vysokoškolák, deportovaný následně do KT Sachsenhausen, odkud se vrátil v roce 1942 zcela zubožený. Vladimírova sestra Milada Hejdová vypověděla: „Vladimír byl zatčen na akademické půdě v důsledku akce gestapa Helfert und seine Gruppe. Zatčeni byli také prof. Jan Uher, ředitel brněnského městského rozhlasu Antonín Slavík i Vladimírův přítel notář Josef Jaroš.“ Vladimír byl převezen do brněnské centrály gestapa v Mozartově ulici. Poté prošel řadou výslechů a mučení v samovazbě na Špilberku (20. 11. 1939 – 6. 1. 1940), krátce byl v Kounicových kolejích a odtud byl předán 9. 1. 1940 do polské Wrocławi. Do nacistické věznice ve Wohlau (Oława) v Dolním Slezsku byl dopraven 2. 1. 1942. Cely tu byly přeplněné vězni na konci svých sil po nekonečných výsleších a bití.
Vladimírova povzbudivá slova při jedné z procházek na vězeňském dvoře oslovila Jiřího Sosnara, mladého redaktora ilegálního komunistického listu Svobodná Haná, a od července do října 1941 mezi nimi proběhla motáková korespondence. „I když se někdy zdálo, že všechny lidské a mravní hodnoty jsou pošlapány a popleněny, když tyrani a jejich pomocníci slavili vítězství, znesvětili lidskou čest a důstojnost – bylo to vždy vítězství Pyrrhovo, vítězství dočasné – které nakonec se změnilo vždy v úplnou porážku potlačovatelů…“ (úryvek z motáku VH, červenec 1941). Sosnar motáky vydal v roce 1956 knižně jako Hovory tužkou. Těžce nemocný Vladimír (žaludeční vředy, srdeční komplikace) skončil ve vězeňské nemocnici a 23. 2. 1942 v nemocnici ve Wohlau. Tady vznikl další unikátní dokument, zápisky z věznění a výslechů, zapsané Vladimírem do malého sešitu doručeného mu do nemocnice manželkou Blaženou. A byla to právě ona, kdo získal povolení německých úřadů pro jeho převoz do Prahy coby umírajícího. Úřady totiž nevěřily v jeho záchranu, protože operaci žaludku bez narkózy podle nich „nemohl přežít“. Přesto operaci podstoupil ve Vinohradské nemocnici. V závěti sepsané před operací se vedle části osobní dozvídáme: „Své žáky prosím, aby s největší opravdovostí pokračovali v pěstování vědy. Své životní dílo zanechávám nedokončené. Snad se najde někdo, kdo v něm bude pokračovat.“ Vladimír operaci přežil a během rekonvalescence mu byla doručena žaloba v případu jeho skupiny s předvoláním k soudu v Berlíně, který se konal 9. 7. 1942, v den pohřbu R. Heydricha. Vladimír ji ignoroval a ukrýval se na venkově. Sestra Marie vypověděla: „Dál pracoval ilegálně. Využíval situace, že služebny gestapa pracovaly izolovaně, a často měnil své bydliště.“ Verdikt soudu v případu „Helfert und andere“ zněl: velezrada a vlastizrada. Vladimír o vlásek unikl podruhé smrti. Rozsudek nad členy skupiny byl vykonán ve věznici Plötzensee v předvečer státního svátku ČSR 27. 10. 1942. Popraveni byli Jan Uher, Jaroslav Skryja, Antonín Slavík, Josef Jaroš a zbylí členové byli odsouzeni k těžkému žaláři. Do 10. 12. 1942 a v únoru až dubnu 1943 žil Vladimír s manželkou ve Stupčicích u Tábora, od května 1943 do ledna 1944 v Praze a v Miřeticích u Vlašimi, pak v Praze do května 1944, ale i na Vráži či jinde. Během té doby vedl kore­spondenci s přáteli, kolegy, žáky a sledoval práci Hudebního archivu. Chystal koncepci Státního hudebně-historického ústavu, jak popsal v jednom z motáků: „… Já totiž jsem si svůj život rozpočetl asi tak do 90 let, přičemž asi tak posledních pět až deset let bych rád strávil na pensi, to znamená už jen ve vzpomínání. A do osmdesátého roku bych rád ještě udělal spoustu věcí… Také organisovat velký státní Hudebně-historický ústav, jehož vybudování považuji za životní předpoklad dalšího pokroku hudebního dějepisectví. Jeho vybudo­vání bude zároveň prací pro naši budoucí vědeckou kulturu, pro příští generace badatelů. My se již těch plodů asi nedočkáme. Budujeme však celý svůj národní život pro příští generace…“ Vznikl také jeho materiálově nejbohatší oddíl hymnologické pozůstalosti, opisy a transkripce písní z kancionálů Komenského, Šamotulského, Závorkova, Kunvaldského a Jistebnického (asi 3 100 textů a 1 900 nápěvů). Sestra Marie měla Vladimíra varovat v případě nebezpečí telegramem. Přesto byl 23. 6. 1944 zatčen v Miřeticích nevarován, protože smluvený telegram byl doručen až po jeho zatčení. Byl předán do pražské Pankrácké věznice a podle archivu Památníku Terezín byl ve dnech 12.–14. 4. 1945 souzen a odsouzen. Do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín byl předán 24. 4. 1945 s označením XYZ (návrat nežádoucí).
Ironií osudu bylo, že se tu setkal v hromadné cele s bratry Zdeňkem a Jaroslavem. Jeden záchod, stravování prakticky žádné, o hygieně se nedalo mluvit. V Terezíně koncem dubna vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Nákaza patrně souvisela i s příjmem vězňů z táborů na východě. Dozorci opustili Terezín 5. 5. 1945 večer a krátce nato sem přijela v rámci pomoci Červeného kříže sestra Milada Hejdová. Jaromír vypověděl: „Vladimír odešel z Terezína, přes varování, aby zůstal v karanténě.“ Výpověď doplnila sestra Milada: „Z Terezína odjel na nákladním autě, ale pouze do Račiněvsi. Tam jej zachvátila horečka. Měl zápal plic a skvrnitý tyfus. Informovala jsem MUDr. Alberta o nemoci Vladimírově, ten si vyžádal vůz od prof. Nejedlého. Zjistil u Vladimíra skvrnitý tyfus. Převezl jej na Bulovku, kde jsem ho ještě navštěvovala. Profesor Procházka se velmi snažil jej zachránit, ale marně. Vladimír zemřel 18. 5. 1945, den před pohřbem bratra Zdeňka, který zemřel 9. 5. 1945.“
Vladimír si svobody okusil pramálo, ale jeho počiny připomíná brněnské Gymnázium Vladimíra Helferta, ulice, pamětní deska na domě, kde žil, Masarykova univerzita i rodný dům v Plánici dodnes. „Ten závazek lidství si jistě odsud odneseme jako trvalou památku na tuto trpkou, ale přitom velkou dobu, kdy se rodí z děsných bolestí a úžasných utrpení i obětí nové lidství – nový stupeň toho neúprosného řádu, jenž vede k stále větší a hlubší dokonalosti. Věř, když toto vše promýšlím, tak si stále musím říkat, že život, i při té mizerii, při všech těch nástrahách a podlostech je přece jen úžasně krásný a vždy volám s Březinou: Sladko je žít! Jen je třeba tomu životu rozumět, nebrat ho povrchně, nevyhýbat se ani kráse, ale ani bídě a zlu, dobře se naň dívat s vyšší perspektivy, pod zorným úhlem věčnosti, a pozorovat ten úžasný, nezdolný rytmus kosmického řádu. A pak se objeví život v celé své mohutné velikosti, v celé své přísnosti a důsledné zákonitosti. A tomuhle říkám nejvyšší krása.“ V. Helfert, z motáku J. Sosnarovi, Wohlau, 16. 7. 1941.

Přestože je příběh bratrů Helfertových ne zcela probádanou oblastí a čeká na své plné odhalení, je příběhem příkladného postoje lidí, kteří v dobách svobodných tvořili a v dobách temných zůstali věrni masarykovskému odkazu. Odkazu, kterého se nám dnes nedostává nikoliv kvůli jeho idejím, ale kvůli ochotě vystoupit ze zajetých kolejí, nesmiřovat se s průměrností, dávat si cíle i zdánlivě nedosažitelné, oželet pohodlí a nebát se riskovat pro ideály.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek, zdroj: dokumenty © archiv Památníku Terezín; Obraz V. Špála 1. Art Consulting; foto © Zdeněk Helfert; archiv rodiny Helfertů

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz


Klosterneuburg 1909, zleva: Klusáček, Alex Helfertová, Marie Helfertová, Josef Alexander, Milada Helfertová, Julie Gredler Josef Alexander Helfert s Jaroslavem a Vladimírem, Klosterneuburg 1898 Zdeněk Helfert, 1939 Zdeněk Helfert s rodinou na zahradě ve Volyni, asi 1917 Zdeněk Helfert, duben 1933 Seznam navržených k propuštění 2. 5. 1945 Karteikarte, tzv. Malé karty v Malé pevnosti Terezín U J. Kvapila, 10. 4. 1938 (Zdeněk sedí zcela vlevo) Tzv. Černý sešit – přemístění Jaroslav Helfert Jaroslav s T. G. M. v Moravském zemském muzeu, 
hlavní cíl návštěvy prezidenta v Brně, 1929 Zleva – Stanislav Hejda, Vladimír, Jaroslav 
a Zdeněk Helfertovi, Potštejn 1933 Karteikarte, tzv. Malé karty v Malé pevnosti Terezín Karteikarte, tzv. Malé karty v Malé pevnosti Terezín Vladimír Helfert, asi 1930 Manželka Blažena a děti Igor, Renata a Blažena, 1917 Helfertovy děti, obraz Václava Špály, 1917 Karteikarte, tzv. Malé karty v Malé pevnosti Terezín Karteikarte, tzv. Malé karty v Malé pevnosti Terezín Seznam navržených k propuštění 2. 5. 1945 Arnold Fischer, tatínek 
Emilie Fischerová, maminka  
Sourozenci Jiří a Josef v Nesovicích Pamětní medaile na Jaroslava Helferta Znak svobodných 
pánů Helfertů Obrázek č.26



tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku duben 2021

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.