Kolik životů na takový život

Pavel Vranský se narodil v Lipníku nad Bečvou, kde žila rodina jeho matky Idy, rozené Rokotnicové. Maminčin otec Jindřich tu pracoval dlouhá léta jako notář (do 85 let), ale maminka jí zemřela počátkem třicátých let. Pavlův tatínek Filip Wechsberg byl inženýr chemik a maminka studovala ve Vídni matematické vědy – obor pojišťovací matematik.

V době 1. světové války tatínek nastoupil do rakouské armády jako jednoroční dobrovolník a zúčastnil se na severu Itálie ofenzivy na Piavě. Byl raněn, dostal malárii a byl převezen do nemocnice ve Vídni, kde Pavlova matka pracovala jako dobrovolná sestra. Tady se rodiče také seznámili.
Brali se koncem roku 1919, Pavel se narodil 29. dubna 1921 a jeho mladší bratr Jan o tři roky později, 20. dubna 1924.
Rodina žila ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde otec, jenž pocházel z pěti dětí, převzal se svým nejstarším bratrem Robertem obchod se smíšeným zbožím po Pavlově dědečkovi Zikmundu Wechsbergovi. Bydleli v blízkosti domu, který patřil fi rmě a byl zároveň i správní budovou a velkoobchodem. Obchod dodával zboží do odlehlých oblastí Beskyd i na Slovensko a vzkvétal. To ale netrvalo dlouho. Se vznikem družstev jako Budoucnost a další obchod začal upadat a v roce 1927 Pavlův tatínek obchod opustil a přestěhoval se s rodinou do Bohumína. Tady se otec stal společníkem v zasilatelské fi rmě Dr. Singer a spol. a Pavel dokončil základní školu. V roce 1933 fi rma zkrachovala a rodina se opět stěhovala, tentokrát do Ostravy. Tady žil tatínkův další bratr Arnošt, který byl ředitelem pobočky italské pojišťovny Reunione Adriatica di Sicurta. A protože byl Pavlův otec bez práce, bratr ho zaměstnal jako pojišťovacího agenta. Pavel moc rád vzpomíná na strýce Arnošta, který byl nejen šprýmař, ale každoročně organizoval setkání rodiny. To mělo všem připomínat příchod jejich předka, polského potulného tovaryše, který doputoval na Beskydsko počátkem 17. století a usadil se tu. Vzpomíná, jak Arnošt osobně vedl rituál v lesní samotě na místě zvaném Šance, nedaleko Hradce nad Moravicí. Ale nebyl to pouhý rituál. Rodina tu měla v láhvi zakopaný rodokmen Wechsbergů, který se tak každoročně aktualizoval.
Po válce se Pavel marně pokoušel toto místo najít a vyzvednout rodokmen, už ho nenašel. Další otcův bratr Otto odešel ještě před okupací do Ameriky, kde se oženil s bohatou majitelkou továrny a po její smrti se stal jejím ředitelem. Pavel ho prvně viděl, když přijeli s manželkou na návštěvu do Frýdlantu, podruhé pak, když byl za války v Americe a strýčka navštívil sám. Rodina zůstala v Ostravě až do roku 1939. Pavel tu i s bratrem navštěvovali židovskou volnočasovou organizaci Tchelet Lavan (Modro-bílá) a také tělocvičnou jednotu Makabi. Rodiče se aktivně zapojili také do židovských organizací, které například pomáhaly v útěku německým emigrantům. Předválečné Československo bylo ostrůvkem demokracie ve střední Evropě, který mnohým pomohl k cestě dál na západ. Rodina žila nuzně, tatínek nebyl moc úspěšný pojišťovací agent a fi nančně držela rodinu maminka, která ručně vyráběla na zakázku dámské kožené rukavice. Měli třípokojový byt a jedna místnost často sloužila k noclehu emigrantů. Tehdy si to Pavel neuvědomoval, ale v té době u nich jednu noc přespal dokonce Thomas Mann, německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu, který odtud pokračoval přes Prahu do Paříže a dále do exilu ve švýcarském Curychu. Mannův „Apel na rozum“ z roku 1930, který vstoupil do dějin jako tzv. „Německý projev“ a varoval před nacismem, Pavlovi rodiče znali.
V té době už byl Pavel v kvintě Reformního reálného gymnázia, jak vzpomíná, přestože byl jediným židovským studentem ve třídě, nikdy se nesetkal s projevem antisemitismu. Naopak, zásadním způsobem ho ovlivnilo vyprávění dvou profesorů gymnázia. Byli to profesoři Žídek a Červenka, legionáři, kteří probudili jeho touhu po spravedlnosti a odpor ke všemu, co ničilo demokracii. Obdivoval jejich odvahu bojovat za tyto ideály i stát, který tehdy ještě neexistoval, a ani nevěděli, jestli kdy existovat bude. Právě jejich postoje se staly Pavlovým vzorem vlastenectví, které z valné části nahradilo jeho myšlení sionistické. Pavel odešel z kvinty a jako patnáctiletý nastoupil do učení v Centrální mlékárně bratří Krämerů v Ostravě-Přívoze. Za dva a půl roku, v roce 1937, složil tovaryšské zkoušky a nastoupil do Zemské mlékařské a sýrařské školy v Kroměříži. Zatímco se seznamoval s jednotlivými provozy, nadešel Mnichov, zabrání Sudet a nakonec i obsazení zbytku republiky 14.–16. března 1939. Přestože se jeden z profesorů (dr. Pavlák) snažil Pavla udržet na škole co nejdéle, dokonce mu vystavil potřebné potvrzení, doba byla neúprosná a nacistická nařízení ještě víc.
Pavlův tatínek, nadporučík v záloze, byl v září 1938 mobilizován a nastoupil k jednotce v Olomouci, kde zůstal až do demobilizace. Po návratu domů se stal pokladníkem sionistické lóže, která měla za úkol stěhování židovských rodin do bezpečí, mimo Evropu. Stejným způsobem měla totiž opustit republiku i Pavlova rodina. Vybrané peníze otec spravoval až do obsazení republiky, kdy se šířily informace, že už nebude možno odcestovat. Začal klienty objíždět na kole a vracet jim jejich peníze. Částečně to bylo již za okupace a tatínka několikrát cestou kontrolovali, ale protože se prokazoval jako obchodní zástupce italské pojišťovny, kterým ostatně stále byl, procházelo mu to. Peníze postupně rozdal do posledního haléře, ale bylo jen otázkou času, kdy si ho gestapo najde. Bylo nutno rychle jednat. Spolu s mužem, co vedl onu lóži, se rozhodli přejít do Polska. Tatínek si přál, aby tam odešla celá jeho rodina. Jenže maminka se bála a navíc se ještě starala o svého devadesátiletého otce, který by cestu nezvládl. Tak otec opustil republiku sám a věřil, že ostatní jeho blízcí přejdou po čase hranice za ním.
Bylo 14. března 1939 a Pavel dostal od otce zprávu, že Němci zabírají Ostravsko. Byl kluk, slovo dalo slovo a spolu s kamarády se vypravili na kroměřížské náměstí, kde se sešel dav vyvolávající protinacistická hesla. Kluci ovlivnění tímto projevem nesouhlasu se rozhodli konat a začali strhávat z oken vyvěšené nacistické prapory. Nedlouho po této události Pavel odcestoval s kamarády do Beskyd, kam jezdíval už jako kluk s rodinou na lyže. Snad proto se 20. 4. 1939 spolu s Otto Hornungem (pozdějším uznávaným filatelistickým publicistou) a dalším kamarádem vypravili právě sem. Dodnes má schovaný snímek, který mu tento výlet připomíná. Na něm si tři kamarádi připíjejí z nočníku na smrt Hitlera. Tehdy také přísahali, že si opatří zbraně, aby dříve, než je Němci dostanou, mohli vzít nějakého s sebou na onen svět. Shodou náhod potkali cestou zpět Pavlova kamaráda z dětství, který tu žil, a ten jim ukázal, kudy nově vedou polské hranice. Tehdy se Pavel rozhodl, že odejde, jen netušil, že to bude tak brzo.
Koncem dubna poslouchal Pavel u známých projev Jana Masaryka ve vysílání BBC z Londýna (tehdy to ještě šlo). Když se vracel zpátky na internát, čekal na něho před vchodem přítel a sdělil mu, že vyšetřují, kdo 14. března strhával po Kroměříži nacistické prapory. Pavel, jako jediný Žid v té skupince, si domyslel, že po něm půjdou jako ohaři, a na nic nečekal. Nasedl na vlak do Ostravy, kde jeho první kroky vedly za kamarádem Ottou. U něho doma se ale dozvěděl, že on již tajně přešel do Polska. Druhého dne ráno počkal Pavel před domem na Ottovu sestru a poslal ji k sobě domů s informací o svém pobytu, protože se obával zatčení. Když se vrátila, řekla mu, že Pavlův otec je také v Polsku a bratr je na soustředění, kde se připravuje na odjezd do Palestiny. Janova skupina měla odcestovat už někdy v dubnu, což se vinou okupace nepodařilo.
Naštěstí Němci zatím tábor nerozpustili a kdosi dokázal zařídit odjezd ještě jednoho malého transportu. Bratr Jan byl vybrán a odešel legálně přes Prahu a Terst do Palestiny. Matka poslala Pavlovi po Ottově sestře tlumok s jídlem a nějaké peníze. O dvě hodiny později už nasedal do autobusu, který odjížděl do Ostravice. Před odjezdem se ještě viděl s maminkou, která stála na druhé straně náměstí, odkud mu nenápadně zamávala. To ji viděl Pavel naposledy. Po složitých peripetiích se mu podařilo překročit polské hranice a doputovat do Krakova.
Z nádraží šel Pavel do emigrantského centra, kde se dozvěděl o možnosti vstupu do nově formované československé jednotky Ludvíka Svobody (pozdějšího velitele 1. československého armádního sboru v SSSR a prezidenta ČSSR). Tady se také dozvěděl, kde hledat otce i kamaráda Ottu. V Polsku zůstali Pavel a otec s maminkou v protektorátu ještě nějaký čas v telefonickém spojení.
Opět ji přemlouvali, aby přešla stejnou cestou za nimi. Ona se ale bála a navíc tu byl její starý otec, o kterého se starala. Přestože se jí podařilo v druhé polovině roku 1940 umístit otce do židovského starobince v Ostravě (kde později zemřel), už nemohla přejít do Polska obsazeného Němci. Proto odešla do Brna, kde žili otcovi starší bratři Arnošt a Robert s rodinami. Bohužel už 16. listopadu 1941 byla deportována transportem „F“ v počtu 1 000 osob přímo z Brna do ghetta v běloruském Minsku. Osvobození se dožilo pouhých 13 vězňů, do Brna se vrátil jediný z nich, ale Pavlova maminka to štěstí neměla. Stejně jako valná část rodiny. Strýc Robert Wechsberg byl transportován 31. 3. 1942 do terezínského ghetta a odtud 13. 6. 1942 do Osvětimi, kde zahynul. Stejně skončila i jeho žena, Pavlova teta Sofi e, kterou odeslali 29. 3. 1942 do Terezína a poté 13. 6. do Osvětimi. Navlas stejný osud stihl Pavlovu sestřenici Hanu Wechsbergovou Kleinovou a jejího muže Kurta Kleina, tetu Frederiku Wechsbergovou Kuntzovou, bratrance Roberta Kuntze, sestru babičky Kláru Straussovou, bratra babičky Arnolda Löwa, sestru tety Sofi e Elsu Altovou i bratra tety Sofie Ludvíka Alta, jeho ženu Trudu a syny Stefana a Honzu. Všichni prošli terezínským ghettem a skončili v koncentračních táborech Osvětim, Piaski, ale také v Treblince nebo v lodžském ghettu. Z celé početné rodiny přežili peklo holocaustu jen tři. Z Polska do Afriky, Anglie a domů Pavel spolu s otcem a přítelem Ottou byli povoláni v Polsku k odvodu, který řídil osobně Svoboda. Tatínek žádal Svobodu, aby je přijal oba nebo žádného, protože chtěli zůstat pohromadě. Odveden byl však jen Pavel s Ottou, což mělo dohru, ale o tom později. Odvedence přemístili do tábora v Bronovicích a potom do severovýchodního Polska u hranic s dnešním Běloruskem, kde strávili jedenáct dní. V době, kdy Němci dobývali Varšavu, byla jednotka evakuována vlakem, pěšky, na náklaďácích a zase vlakem do Rovna u Lvova, které bylo ještě Polské. Sem také přijel gen. Lev Prchala, který chtěl, aby se jednotka přesunula z poraženého Polska do Rumunska. Svoboda tuto variantu odmítl, protože měl obavy, že jednotka by se dostala mezi postupující německou a Rudou armádu. Proto vedl jednotku naproti Rudé armádě, která je internovala v dělostřeleckých kasárnách na západě Ukrajiny v městečku Kamenec Podolský. Po asi jedenácti dnech českoslovenští vojáci pokračovali do internačních táborů Olchovce, kam dorazili 3. 10. 1939, a dále přes Jarmolince, Oranki do Suzdalu. Sovětské orgány NKVD věděly, že československá exilová vláda v Londýně chce jednotku stáhnout na západ, proto její členy neustále přemlouvaly, ať zůstanou zde, neboť Sovětský svaz se brzy ocitne ve válce s nacistickým Německem a odtud budou mít blíže k návratu domů.
Stalin však respektoval dohodu ČSR se SSSR z roku 1935, a proto povolil odjezd části československé jednotky ze sovětského území. Pouhých pět týdnů předtím, než Němci napadli Sovětský svaz, se dostal Pavel spolu s Ottou předposledním transportem přes Moskvu do Oděsy, kde nastoupili na loď Svanecia, s níž vypluli přes Černé moře do Istanbulu. Na vorech se přepravili přes Bospor a nastoupili na železnici, kterou se přes pohoří Taurus dopravili do malého přístavu Mersin u Středozemního moře v jižním Turecku. Odtud pokračovali egyptskou nákladní lodí do přístavu Haifa, tehdy ještě v britské Palestině. Tady dostali britské pouštní uniformy i zbraně a Pavel se stal poprvé vojákem. Na Středním východě v té době již existoval Československý pěší prapor 11 – Východní, ustavený 28. října 1940 pod velením tehdy ještě pplk. Karla Klapálka (ruského legionáře a pozdějšího armádního generála). Během asi jedenáctidenní internace absolvoval Pavel zdravotnické vyšetření a musel také na prověrku tajné britské služby Secret Intelligence Service (MI6), v níž uspěl.
V těch dnech se také vydal na prohlídku Haify a na hlavní ulici Herzel Street potkal dívku, jež chodila ještě v Ostravě s kamarádem Otto Hornungem, který přišel do Haify spolu s Pavlem.
Dívka se Pavla zeptala, zdali už v Haifě navštívil bratra Jana. Pavel ho neviděl dva roky. Dívka mu řekla, že žije zde v kibucu nedaleko Galilejského jezera, kde pase ovce. Jan byl ze setkání stejně šťastný jako Pavel (Jan zemřel v roce 2006 tam, kde se s Pavlem před lety setkali a kde prožil celý zbytek svého života).
Skupina ze SSSR s Pavlem odjela vlakem z Haify a na vorech překročili Suezský průplav a pokračovali do tábora v Agami na pobřeží Středozemního moře (předměstí Alexandrie). Asi tři týdny tu cvičili, byli začleněni do jednotlivých čet a pod velením pplk. Klapálka se dopravili na frontové pozice u hranic Egypta a Kyrenaiky, historického území na východě Libye. Italové se tu tlačili na Suez a Klapálkova jednotka zaujala druhou linii obrany. Asi po dvaceti dnech byli Italové odraženi a Pavlova jednotka byla přesunuta do Sýrie, kde stanula proti francouzské Cizinecké legii, jednotce francouzské armády zahraničních dobrovolníků, kde strážili asi šest neděl hranici. Potom byli transportováni do obklíčeného Tobruku, bráněného Australany. Polní maršál Erwin Rommel ( jenž byl zván „Pouštní liškou“) nechtěl zdržovat postup Afrikakorpsu na egyptskou hranici, kterou se nepodařilo Italům prorazit, proto Tobruk nedobýval, jen ho obešel, přesto město na sebe vázalo značnou část jeho jednotek. Pro československou jednotku to byla největší válečná akce na Blízkém východě a v severní Africe. Pěší prapor o síle 643 mužů tu od 21. října do 10. prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru. Pavel se tu účastnil výpadu, kdy se dostal až k městu Benghází. Poté byla jednotka stažena z bojové operace, přeškolena na protiletadlové dělostřelectvo a Pavlovo družstvo se dostalo do Bejrútu, přístavu používaného Angličany. V té době se naskytla možnost, aby se vojáci přihlásili k československému letectvu ve Velké Británii. Po jedenáctiměsíční plavbě lodí, kdy museli Během výcviku (třetí řada, druhý zleva) During training (third row, second from the left) obeplout Afriku, vyhýbat se německým ponorkám až takřka u břehů Jižní Ameriky, se dostali do Gibraltaru. Odtud v konvoji lodí dopluli ke břehům Irska, kde se konvoj rozpustil, a Pavlova loď obeplula Irsko a zakotvila ve skotském přístavu Glasgow.
V Británii se Pavel setkal s otcem. Po několika dnech formalit byl vybrán k 311. československé bombardovací peruti RAF a prošel výcvikem na telegrafi stu, střelce, navigátora na amerických čtyřmotorových letounech B-24 Liberator. Výcvik probíhal v Británii a od prosince 1943 do března 1944 také na Bahamách, kde se Pavel stal členem osádky kpt. Rudolfa Protivy z Hostivic. Po návratu do Británie jejich prvním bojovým nasazením byla 6. 6. 1944 podpora invazních vojsk spojenců při dni D. Takto operovali asi šest týdnů. Poté jejich posádka vykonávala protiponorkové hlídkové lety nad Biskajským zálivem. Stalo se, že 23. dubna 1945 zaútočili u pobřeží Švédska na německou silně ozbrojenou loď a jejich Liberator byl poškozen protiletadlovou palbou. S jedním hořícím motorem ale doletěla posádka šťastně do Skotska. Posledním úkolem Pavlovy osádky bylo doprovázet německé ponorky, které se vzdaly, do britských přístavů. Proto se Pavel s celou osádkou vrátil do Československa až v srpnu 1945. Do začátku roku 1946 létal mezi Prahou a britskými ostrovy pravidelně a přepravoval vojenský materiál, techniku a spisy exilové vlády.
Pavel odešel z armády v květnu 1946 a zůstal žít v Praze, kde si hledal zaměstnání. Toužil také po domově a nové rodině. V roce 1946 se oženil s Libuší Vorlovou, se kterou měli 3 dcery, dvojčata Líbu a Idu (narozená v září 1946) a nejmladší Dášu (1950). Získal práci u Československých aerolinií, a než se dostal na palubu, živil se překlady. Poté létal na domácích i zahraničních linkách až do roku 1950, kdy byl propuštěn. V roce 1954 se rozvedl se svou manželkou, ale děvčata zůstala v jeho péči. Navíc měl to štěstí, že znalost jazyků mu umožnila po skončení u aerolinií dál překládat pro ministerstvo dopravy. Ale jeho pozice nebyla udržitelná, a tak v rámci náborové kampaně odešel do dolů v Ostravě. Díky tomu také přečkal 50. léta, protože v té době byl horník takřka nedotknutelný. Na ministerstvo dopravy se z dolů vrátil v rámci jakési reorganizace v roce 1965 a zakládal nové technicko-informační oddělení, které dělalo překlady. Při další z mnoha reorganizací v roce 1967 bylo oddělení zrušeno a Pavel přešel do oddělení pro mezinárodní letecké styky. Stal se tu postupně zástupcem vedoucího oddělení a netajil se svou podporou Alexandra Dubčeka. Po sovětské invazi v roce 1968 byl uznán za nespolehlivého, protože před prověrkovou komisí na otázku, jak se na vše dívá, prohlásil: „Nemohl jsem rozehnat tanky v khaki barvách ani v roce 1939 ani v roce 1968.“ Co dál, kdo ho zaměstná? V novinách četl inzerát, že Psychologický ústav FF v Praze pořádá konkurz na místo technického redaktora časopisu Psychologie v ekonomické praxi a na místo knihovník. Byl přijat a, přestože mu prodlužovali smlouvu každý měsíc, potom každé tři měsíce, udržel se tu. V roce 1972 se tu seznámil se svou druhou manželkou Annou a po roce se vzali.
Epilog
Potom co Svoboda nevybral v Polsku Pavlova otce do posledního evakuačního vlaku, nastudoval si Pavel vojenské řády a požádal Svobodu o rozhovor. Řekl mu, že pokud se otci něco stane, bude to Svobodova vina. Od té doby se Svobodou osobně nemluvil, přestože byli společně v Sovětském svazu několik měsíců. Až po válce, když byl Svoboda předsedou Státního výboru pro tělovýchovu a sport, se potkali na jakémsi jednání a tam Svoboda Pavla poznal a oslovil strohou otázkou: Co táta? Pavel mu odpověděl, že je tady a žije. Tatínek se dostal z Polska vlakem do Litvy a odtud do Norska. Poslední den, než bylo okupováno, odjel rybářskou lodí do Británie.
Pavel Vranský je dvojnásobným nositelem Československého válečného kříže 1939, trojnásobným držitelem medaile Za chrabrost před nepřítelem, nositelem Řádu T. G. M., Československé medaile za zásluhy I. stupně, Záslužného kříže III. stupně, Vojenské pamětní medaili č. 16154 se štítky VB a AV, Pamětní medaile MO k výročím osvobození, The Africa Star se štítkem 8th Army, The Air Crew Europe Star se štítky France, Germany a The War Medal 1939–1945.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek