Josef Větrovec

02.09.2015 | 20:46
Josef Větrovec

Nit spletitého osudu Josefa Větrovce se začíná odvíjet 5. března 1922 v Plzni. Narodil se v dělnické čtvrti Petrohrad, od konce 19. století určené převážně železničářům a dělníkům nově vznikajících fabrik. Tatínek František († 1942) byl krejčím-fazonérem a maminka Anna († 1953) posluhovačkou. Navzdory velmi chudým poměrům dokončil Josef čtyři třídy měšťanské školy a poté se vyučil jako strojní zámečník-kovomodelář ve Škodových závodech.

Rodina žila v ulici Sladkovského, v domě č. 29. Josefova celoživotní láska k divadlu se projevila hned v dětství, kdy na prknech ochotnického divadla stál již v devíti letech. Hrál také závodně házenou, byl členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu Reckov – Plzeň 5. Pravděpodobně v této době dozrávalo jeho levicové přesvědčení, umocněné prostředím, z nějž pocházel. Po příchodu nacistů a vzniku Protektorátu se aktivně zapojil do odbojové činnosti a v Plzni patřil k jejím organizátorům. Za rozmnožování ilegálních letáků byl ale v roce 1943 zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn v Plzni na Borech. Odtud byl převezen do terezínské věznice v Malé pevnosti, kam dorazil 8. 5. 1943 v 17 hodin.

V Malé pevnosti byl Josef na cele spolu s dalšími 64 vězni. „Byl tam jeden turecký záchod a jeden vodovod, takže když nás zavřeli, mohl jste zaseknout nůž do vzduchu,“ říkával. „Dostal jsem se na celu číslo jedna, kde jsem byl až do konce svého pobytu. Nejprve, asi tři dny, jsem byl na ,třicítce‘ u márnice. Šlo se tam přes dřevěný můstek, byly to jen takové latě, pak na ,jedničce‘. Tam jsem našel odpovídající kamarády, poprvé za dobu věznění. Mladí lidé, mnozí z KSČ. Bratři Vančurové, dr. A. Vomastek, Václav Krumlovský. Pamatuji se, že v květnu 1943 přišly na Malou pevnost velké transporty.“

„První komando bylo Storchkomando, jak je tomu u zugangů (nově příchozích vězňů) obvyklé. Čtrnáct dní, a bylo to příšerné. Řádili Kunze i Neubauer. Pod šancemi, kde byl fekální potok, kde je teď Národní hřbitov, ubíjeli Židy. Měl jsem i tak štěstí, že jsem zrovna nebyl přidělen k zednické káře, na které se vozila zemina. To si vybrali dozorci či kápové jednoho Žida, toho mlátili a strkali do příkopu a pak museli přijíždět vězňové s károu a naváželi na něho hlínu. Trvalo to někdy hodiny a bylo slyšet strašný křik a bylo to zoufalé. Mrtvého museli pak Židé odvézt. Vysvobození z této hrůzy a potupy přišlo, až když Eduard Buriánek zažádal o celou skupinu do koželužny do Želetic. Pracoval jsem až do konce svého pobytu v Malé pevnosti v této továrně, kde byli francouzští zajatci a i mezi zaměstnanci se našli slušní lidé, kteří nám denně přenechávali cigarety a jídlo – keksy. Byla tam solidarita.“

(Vzpomínky J. Větrovce, zapsané Dr. Miroslavem Krylem, připravované pro vydání knihy Miroslava Graclíka)

Josef opustil Malou pevnost v Terezíně po 75 dnech, 22. 7. 1943 v 6 hodin ráno, a byl transportován do koncentračního tábora Buchenwald. Tady se mu shodou náhod i díky dobré fyzické kondici podařilo veškeré útrapy přežít. K osvobození tábora došlo za zvláště dramatických okolností jednotkami 3. americké armády 11. dubna 1945.

Po návratu z Buchenwaldu do Plzně založil Josef Divadlo naší doby ’45 a díky nespornému talentu se po roce stal členem souboru Divadla J. K. Tyla, kde za dobu svého působení vytvořil celou řadu zajímavých rolí. Po 14 letech (1960) ale odchází z Plzně do angažmá pražského divadla E. F. Buriana. V letech 1973–1988 byl jeho uměleckým ředitelem. V divadle zůstal ale dál, jako herec, až do svého definitivního odchodu do důchodu (1990). Přestože herectví nikdy nestudoval, lety praxe se z něho stal vynikající herec. K filmu se dostal ale až po příchodu do Prahy, díky roličce v dramatu Kohout plaší smrt (1961). Nejvíce hereckých příležitostí mu nabídla ale Československá televize, nechyběl v žádném z legendárních projektů (Chalupáři, Cirkus Humberto, Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Synové a dcery Jakuba skláře, Dobrá voda, Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky). Poslední jeho filmovou rolí byla postava ředitele nemocnice v „Básnících“. Patřil k nejlepším dabérům, kdy jeho ústy k nám dodnes promlouvají Jean Gabin, Bud Spencer či Joffrey de Peyrac. Znám byl také jako komentátor, recitátor a vypravěč pohádek v rozhlase či televizi.

Nejen za herectví získal také řadu ocenění – Zasloužilý umělec (1973), Řád práce (1978), Cena Jaroslava Průchy (1978), Medaile „Za zásluhy o hlavní město Prahu“ (1981), Medaile SČSP (1981), Medaile Světové rady míru (1982), Plaketa Klementa Gottwalda (1982), Medaile J. K. Tyla (1983), Národního umělec (1983). Kolegové jej měli rádi, zvláště pro jeho vzácně upřímnou povahu, a jak někteří vzpomínají, nikdy nikomu záměrně neublížil.

Po roce 1989 se ale stáhl do ústraní a čas od jara do podzimu trávil nejčastěji na chalupě na Kokořínsku. Byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Jitku, díky níž se stal trojnásobným dědečkem i pětinásobným pradědečkem. Zemřel 11. února 2002 v Praze ve věku nedožitých 80 let.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek
 
 

Josef Větrovec Malá pevnost Terezín Jedna z cel v Malé pevnosti Buchenwald, 16. duben 1945 Karta J. Větrovce z Malé pevnosti Terezín Hrob Josefa Větrovce ve
Střešovicích


počet zhlédnutí: 1778

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku září 2015

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.


Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku