Doktorka Dagmar Lieblová, rodačka z Kutné Hory, vyrůstala v České ulici do svých třinácti let. Ale na rozdíl od mnohých svých spolužáků měla dětství více než pohnuté. Toto je příběh Danušky z Kutné Hory.
Paní Lieblová, jak vzpomínáte na dobu před rokem 1942?
„Jak už bylo řečeno, narodila jsem se v Kutné Hoře, kde byl můj otec praktickým lékařem. Zde jsme žili až do června 1942, kdy jsme byli všichni, mí rodiče, mladší sestra, babička a já, deportováni do Terezína.“
Co si vybavíte, když se řekne Terezín?
„V Terezíně byli muži ubytováni odděleně od žen. Zpočátku jsem bydlela s maminkou v ženských kasárnách, ale zanedlouho jsem se přestěhovala do tzv. dívčího domova mezi stejně stará děvčata. Přes den jsme pracovaly v zahradě, po večerech se pak učily. Jídla bylo málo, trpěly jsme avitaminózami a nejrůznějšími infekčními chorobami. Navíc jsme vedly každodenní boj s nepříjemným hmyzem. Ale přesto, nebo možná právě proto jsme měly spousty jiných zájmů. Zajímala nás poezie, hudba, literatura a také jsem navázala přátelství, která přetrvala až do dneška. Nejhorší ovšem byl neustálý strach z transportů na východ. Z naší rodiny odešla do jednoho z nich jako první babička, na podzim 1942. My ostatní pak v prosinci 1943 do Osvětimi-Březinky.“
Co bylo s Vámi dál?
„Po příjezdu do Osvětimi jsme byli umístěni do tzv. rodinného tábora. Hned první noc nám vytetovali čísla a přišli jsme o všechny své věci. Zanedlouho k nám začaly pronikat zvěsti o plynových komorách. Jen v březnu 1944 bylo posláno do plynu téměř 4 000 lidí z našeho tábora (také můj bratranec Tomášek Reitman), kteří přijeli do Březinky před půl rokem. Půl roku po našem příjezdu byli vybráni všichni práceschopní, ženy i muži, na práce pro potřeby Reichu. Náhodou jsem se mezi ony ,vyvolené’ dostala i já. Má cesta vedla do dalších táborů v Hamburku a v Bergen-Belsenu, kde nás osvobodila britská armáda. Takové štěstí ale neměli mí rodiče a sestra, kteří zahynuli v plynové komoře.“
Jaký byl Váš návrat do poválečného Československa?
„Do Československa jsem se vrátila až v létě 1945 a skoro tři roky se léčila. Pak jsem začala externě studovat střední školu, po maturitě vystudovala obor němčina-čeština na FF UK a během studia jsem se také provdala. Učila jsem například na jedenáctiletce v Čáslavi, na Jazykové škole v Praze, ale posledních skoro dvacet let na katedře překladatelství a tlumočnictví FF UK. V 60. letech jsem doprovázela i s dětmi manžela při jeho pracovních pobytech v Dubně u Moskvy a v Ghaně. Sama jsem pracovala 5 semestrů jako lektorka češtiny na univerzitě v Uppsale. Nyní už jsem dávno v důchodu a překládám. S manželem žijeme 53 let, máme dvě dcery, syna a šest vnoučat.“
Můžete nám ještě říct, čím je a čím se zabývá Terezínská iniciativa?
„Terezínská iniciativa je sdružením bývalých vězňů terezínského ghetta, židovských vězňů dalších koncentračních táborů a jejich potomků. Naše sdružení jsme založili v roce 1990, protože do té doby se o terezínském ghettu prakticky nemluvilo a o osudu českých Židů toho bylo známo dost málo. Naším cílem je zachovávat památku těch, kdo nepřežili, působit na mladé lidi, informovat je o tom, co byl holocaust, a také pomáhat našim členům, kteří se ve stáří leckdy dostávají do obtížné situace.“
Poznámka: Dr. Lieblová byla v roce 2011 prezidentem republiky vyznamenána Řádem T. G. Masaryka II. třídy.
Luděk Sládek
Památník Terezín
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
