Věra Vacková-Žahourková se narodila v rodině státního zaměstnance Jaroslava Vacka a Anny, rozené Ohnesorgové, v roce 1925. Jak dnes sama vzpomíná, prožila v Táboře krásné dětství.
Nejdříve bydlela s rodiči v Erbenově a později Hradební ulici. Věrka byla třetím ze sourozenců Vackových. První, Jiřina, po narození zemřela, druhý byl syn Jaroslav (1922) a nejmladší pak Drahoslava (1927). Už ve čtyřech letech dvakrát týdně cvičila v Sokole a sportu zůstala věrná bezmála po celý život. Českou házenou hrála závodně až 36 let. Po ukončení základní školní docházky nebylo fi nančně možné, aby pokračovala ve studiu stejně jako její starší bratr, a měla pokračovat v měšťanské škole. Věrka se ale rozhodla jinak. Bez vědomí rodičů složila přijímací zkoušky na reálné gymnázium v Táboře jako třetí nejlepší a byla přijata ke studiu s prominutým školným. Smutné datum pro celý národ 15. 3. 1939 zastihlo Věrku v kvartě. Charakter mladé dívky formovaly tři vzory. Prvním byl otec, vlastenec, ruský legionář, bojovník od Zborova a aktivní sportovec. Druhým vzorem se jí stala paní učitelka Nerudová, starší svobodná paní, vlídná i přísná. Posledním a třetím pak byl farář Souček, vynikající pedagog, jenž rozpoznal v malé dívce vlohy, které rozvíjel například tím, že prostřednictvím Karafi átových Broučků, z nichž dětem předčítal, působil na malé posluchače.
Ve smutných letech 1939–1945 ještě zesílilo její vlastenecké cítění. Jakmile poznala, že otec organizuje ilegální odboj, chtěla mu pomáhat, bez ohledu na možné následky. Věra brala svoji odbojovou činnost spíše jako dobrodružství. Působila jako spojka, později pomáhala rodinám zatčených, rozvážela letáky, které tiskl její otec ve věznici, kde pracoval jako dozorce, a podobně. Věrčin bratr Jaroslav byl v rámci akce „Ročník 1921–1922“ nasazen na práci 27. října 1942 do rakouského Wiener Neustadt. Tatínkovo zatčení, jak líčí Věra, bylo dramatické. Když byl hospitalizován v táborské nemocnici pro srdeční slabost, byl mu na pokoj jako spolupacient nasazen špicl a již 2. února 1943 byl zatčen přes protest lékaře a odvážen autem na gestapo. V zatáčce na konci jordánské hráze auto zpomalilo a toho otec využil, otevřel nezamčené dveře a vyskočil z vozu. Utíkal přes křižovatku k vodopádu. Střílející gestapák ho sice netrefi l, ale otec utrpěl srdeční záchvat a v bezvědomí upadl do potoka. O šest dní později 8. 2. 1943 byl současně s maminkou a Věrou gestapem zatčen i bratr Jaroslav, který přijel na dvoudenní dovolenku do Tábora. Nejmladší dcera Drahuška vypomáhala v době zatýkání v Matouškově knihkupectví. Buď na ni gestapo zapomnělo, nebo ji jako šestnáctiletou nechalo být. Věrka toho odpoledne marně klepala doma na okno. Zato se otevřely dveře věznice a dozorci ji vtáhli dovnitř. Tak začala Věrčina strastiplná pouť ke svobodě. Věrka také ráda zpívala, a když odešli gestapáci, rozléhal se její zpěv po celé věznici, jako například Ježkova píseň Sedíme tu v koutech, nohy, ruce v poutech… Netrvalo dlouho a zavolal si ji
gestapák Müller se slovy: „Ty tady zpíváš, a co zpíváš?“ „Různé písničky,“ odpověděla mu. „A tuhle taky?“ vyštěkl gestapák a ukázal jí papír s německým překladem Ježkovy písně. Nečekal na odpověď a dal Věrce takovou facku, že jí zlomil krční obratel – následky má dodnes. Jednou v noci, bylo to ještě v cele č. 7 Táborské věznice, odvedl jeden mladý dozorce Věrku k otci do cely, kde ho viděla naposledy. Po skončení výslechů byli vězni dne 7. května 1943 transportováni do terezínské Malé pevnosti. „Ven, rychle ven!“ byla první slova, která slyšela. Věrka s maminkou, kterou sem také převezli, se neměly v Terezíně dlouho zdržet. Už třetí den byly zařazeny do transportu do Osvětimi. Dojely na nádraží v Bohušovicích, když přišel rozkaz: Zpět do pevnosti. Proč? Při bombardování Ostravy byla rozbita trať vedoucí do Osvětimi. Tak byly na chvíli zachráněny. Pracovala v tzv. herrenhausu (panském domě), kde bydlel velitel Malé pevnosti, Jöckel zvaný Pinďa, s rodinou a všichni komandanti se svými rodinami. Dále se zde nacházel ženský i mužský dvůr, SS-kino, SS-kantýna i prostor před celami „sonderhäftlingů“ (vězňů podléhajících zvláštnímu režimu). Tato relativní volnost Věře umožnila přijmout riskantní nabídku spojky mezi mužským a ženským dvorem a doručovat zprávy docentu Krajinovi, který byl vězněn ve zmíněné cele. Brzy po příjezdu do Terezína začala i zde být Věrka všeobecně známou pro svůj zpěv. Říkali jí terezínský slavíček. Zpívala si při práci, zpívala na cele, ale zvláště povzbuzující písničky zpívala, když
přicházel nový transport. Tak ubíhaly dny i týdny a žen se začala zmocňovat beznaděj. A právě proti těmto náladám bojovala Věrka svými básničkami a písničkami. Dny ubíhaly, Vánoce se překulily, nastal nový rok 1944. Počátkem ledna se Věrka dozvěděla, že je určena ona i maminka do transportu. Na cele 27 nastalo velké loučení. Ve stanovený den skutečně odjížděl transport vězeňských vagonů z bohušovického nádraží. První noc zastavily v Kamenici (Chemnitz), kde byly ubytovány ve sklepích kláštera. Druhou noc strávily v Lipsku v nějaké tělocvičně. Příští zastávkou byl nacistický koncentrační tábor Ravensbrück, kam dorazily 27. 1. 1944 po třech dnech karantény. Po krátkém čase byla Věrka přemístěna do Neubrandenburgu – pobočky tábora Ravensbrücku a ještě téhož roku dále do Waldbau na práci v podzemní továrně, kde se vyráběly součástky pro střely V1. Sem byla přesunuta také její maminka. Odtud nastoupily obě tzv. pochod smrti 27. 4. 1945, kdy došlo k evakuaci vězňů z tábora před blížící se Rudou armádou. Skupina asi 1000–1500 vězňů se vydala naproti anglo-americkým armádám. Během pochodu se podařilo Věře, její mamince a dalším devíti Češkám u téct a ukrýt se v opuštěné cihelně, kde setrvaly do 30. dubna. U Neubrandenburgu byly i s maminkou osvobozeny Rudou armádou. Po třech dnech se ubytovaly na jednom statku, kde zůstaly dva dny, a pak pokračovaly směrem k lágru Waldbau. Na české území se vrátily po strastiplné cestě. Spaly v lesích několik dní, šly pěšky směrem na Berlín a ve Frankfurtu nad Odrou nasedly na nákladní vlak do polských Katovic. Tady dostaly registrační průkazy a 1000 korun. Odtud s transportem Rudé armády dojely do Ostravy a dále přes Českou Třebovou a Prahu první třídou do Tábora, kam dorazily 22. května 1945. Zde se sice setkaly i s nejmladší sestrou Věrky, ale jejich byt byl již obsazen. Šťastného setkání se však už nedožil nikdo další z jejich rodiny.
Luděk Sládek
Památník Terezín
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
