Toto známé rčení by jistě přijal s povděkem i Jiří z Poděbrad, český husitský král a panovník, který nepocházel z panovnické dynastie. Jeho význam dokládá celá řada dnešních ulic, náměstí a kdoví čeho ještě.
Roku 1458 usedl na papežský stolec Pius II., velice autoritativní papež, který vzbuzoval u všech respekt. Papež naléhal na českého krále Jiřího z Poděbrad, aby zakročil proti kacířským husitům. Požadoval, aby český král Jiří z Poděbrad přestoupil ke katolické víře, odstranil kališnictví a obnovil jednotu církve v Čechách. Král zase žádal papeže o potvrzení basilejských kompaktát, zejména o legalizaci kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. oba požadavky odmítl, ale zároveň se ani on nedočkal splnění toho, oč žádal, a tak dal Čechům najevo, že na smír nepřistoupí. Jiří z Poděbrad se posléze na setkání s papežem Piem II. diplomaticky připravoval, dokonce si hledal spojence v řadách evropských katolických rádců a snažil se nastolit mír a sjednotit Evropu. K setkání Pia II. a Jiřího z Poděbrad ale nikdy nedošlo, neboť papež umřel dřív, než k setkání došlo. Papež Jiřího z Poděbrad totiž povolal před církevní soud 15. června 1464. Na to, aby se tam dostavil, měl český král 180 dnů. Jenže papež 14. srpna zemřel.
Marie Kulinkovská
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
