První písemná zmínka o rodu Dohalských je z roku 1395, z těch časů je znám husitský polní hejtman Diviš Bořek z Miletínka, pán na Pardubicích a Kunětické hoře. Na přelomu 17. a 18. století patřil rod spíše mezi chudé, nicméně vážené starorytířské rody, zastávající vlivné úřady. Jan Kryštof († 1768) byl císařským radou u dvora Marie Terezie. Dosáhl povýšení do stavu říšských hrabat a sňatkem získal statek a zámek Přívozec u Domažlic.

Znak Bořků­‑Dohalských byl polcený štít, levá půlka zlatá, pravá zlatě­‑černě šachovaná, v klenotu, turnajském korunovaném helmu, byla vyskakující korunovaná černá panna s rozpuštěnými zlatými vlasy, která před sebou držela zlatě­‑černou šachovnici, vlající fafrnochy byly zlato­‑černé. V druhé polovině 19. století se rod postupně začleňoval do společenských vrstev, které ideově formovaly českou společnost a odmítaly privilegované postavení aristokracie.
František hrabě Mária Karel Josef Vojtěch Antonín Bořek­‑Dohalský z Dohalic (25. 8. 1843 Dobrohošť, Slovensko), hlava rodu, a Marie Ludovika Josefa Antonia Eleonora Bořek­‑Dohalská z Dohalic (19. 8. 1863 Dobrohošť, Slovensko), belgická hraběnka z rodu d‘Hoop, měli čtyři syny. Všichni se narodili na rodovém sídle – zámku Přívozec. Prvorozeným byl 5. října 1887 František Antonín Ludvík Maria Bořek­‑Dohalský z Dohalic. Antonín Mária Viktor Bořek­‑Dohalský z Dohalic se narodil 23. října 1889 a Zdeněk Mária Bořek Dohalský z Dohalic 10. května 1900. Byl tu ještě čtvrtý syn, Ludvík Mária Bořek­‑Dohalský z Dohalic, který se narodil 17. března 1895, ale zemřel v dětském věku 20. dubna 1909 v Praze a pohřben byl na Olšanech. Otec František zemřel 1. 4. 1925 v Domažlicích a pohřben byl v Blížejově. Stejně jako jeho žena Marie, která zemřela v Domažlicích 10. 11. 1920.
Nedlouho po narození posledního ze synů prodal František Karel roku 1905 zámek v Přívozci a přesídlil s rodinou do Domažlic. Zde rodina postupně splynula s měšťanským intelektuálně laděným prostředím. Například spolužákem Zdeňka byl na zdejší škole pozdější slavný herec Zdeněk Štěpánek. Rod již před světovou válkou přijal demokratizační vize za své a v názorové opozici stál proti vídeňské politice. Vznik samostatné republiky Dohalští uvítali, na rozdíl od mnohé domácí šlechty.

Zdeněk Maria Bořek­‑Dohalský z Dohalic
V mládí v Domažlicích moc nepobýval, protože již studoval díky Strakově nadaci v Praze, ale rád se domů vracel. Vystudoval Malostranské gymnázium, ale Právnickou fakultu Univerzity Karlovy nedokončil. Dal přednost veřejnému dění a politice. A právě politika ho přivedla koncem 20. let 20. století do redakce Lidových novin, kde se stal parlamentním zpravodajem. Jeho texty ale nebyly jen z parlamentu, psal o rodném kraji a osobnostech domácí kulturní scény. Byl oblíbený u svých kolegů, mezi které patřili Karel Čapek, Karel Poláček či Eduard Bass. Ten o něm napsal: „Zdeněk Dohalský byl z těch nejmilejších duší… Do novin vcházel s tlukoucím srdcem, tísněn svojí vrozenou ušlechtilou skromností, ale několik dní potom v redakci mu ukázalo, že se ocitl mezi svými, mezi lidmi nezáludnými, kteří ho mají srdečně rádi, a v této kamarádské družnosti se rychle začal rozvíjet… Stal se jedním z nejlépe informovaných žurnalistů a vítaným politickým důvěrníkem. Byl mnohem víc, byl vzácně osobitý zjev ušlechtilého člověka. Byl to nejkrásnější květ, jakým mohl po staletích pučeti starobylý český rod.“
Postavení Zdeňka v redakci bylo výjimečné. Měl přístup do vysokého katolického kléru, mezi šlechtu a do kruhů Hradu, a tudíž i hradní politiky. Zdeňka a jeho bratry pojilo vřelé přátelství s rodinou T. G. Masaryka. František byl spolužákem Jana Masaryka na Malostranském gymnáziu. Prezident Masaryk často zval Zdeňka do Lán, kde se zájmem vyslechl informace o dění v parlamentu a ve společnosti, a měl rád i Zdeňkovu schopnost imitovat známé politiky. Přátelství Masaryků a Dohalských mělo své kořeny již na Domažlicku. V obci Česká Kubice vznikl penzion „Krásnohorská“ vlastenky Klotildy Vuršrové, kde se pořádaly komponované večery s předními osobnostmi tehdejšího kulturního světa (bratři Emil a Karel Burianovi, Ema Destinnová, malíři Karel a Jaroslav Špillarovi, Ševčíkovo­‑Lhotského kvarteto). Za světové války (1917) se penzion stal azylem pro manželku a dceru T. G. Masaryka, který v té době působil v exilu.
Krátce před podpisem mnichovské dohody 30. 9. 1938 Karel Čapek uveřejnil 18. 9. 1938 v nedělním vydání Lidových novin Epištolu k sudetským Němcům. Den předtím, 17. 9. 1938, se na Hrad dostavila delegace 12 šlechtických rodů s deklarací české šlechty. Iniciátorem byl Zdenko Radslav Kinský, text napsal Karel VI. Schwarzenberg a listinu prezidentu Benešovi přednesl František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Přítomni dále byli Karel Belcredi, Weikhard Colloredo­‑Mannsfeld, Rudolf Czernin, Jindřich Dobrzenský, Zdeněk z Kolowrat, Jan Adolf Lobkowicz, Karel Parish, Leopold Sternberg a Hugo Strachwitz. Deklarace sounáležitosti domácí šlechty s českými zeměmi a její odhodlání chránit Hrad a bránit historické hranice státu neunikly pozornosti pozdějším okupačním orgánům. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v dopise Martinu Bormannovi 16. 5. 1942 toto prohlášení uvedl jako jeden z důvodů uvalení nucené správy na majetky rodů Kinský, Belcredi, Sternberg, Schwarzenberg, Lobkowicz, Czernin, Kolowrat a Strachwitz. Na prohlášení navazovalo šlechtické prohlášení signatářů v téměř stejném složení 24. 1. 1939. Poté přišlo poslední národnostní prohlášení již za protektorátu. Dopis byl určen státnímu prezidentu Emilu Háchovi, kde se autoři zaměřili na otázku národnosti a jejich sounáležitost s českým národem. Deklaraci předal 6. 10. 1939 František Schwarzenberg osobně a nesla celkem 82 podpisů. Mezi 33 rody najdeme také podpisy Františka Bořka­‑Dohalského a jeho syna Jiřího.
Krátce po abdikaci prezidenta Beneše, těsně předtím, než odešel do exilu, na podzim 1938, se Zdeněk účastnil schůzky, kterou inicioval Beneš a sezval nejbližší spolupracovníky. Pro Beneše byla válka jediným prostředkem, jak obnovit náš stát. Proto bylo potřeba vytvořit podmínky pro odbojovou činnost. Zdeněk setrval ve vlasti a jako aktivní odbojový pracovník výrazně ovlivnil jak činnost Politického ústředí (PÚ), tak Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Udržoval blízké styky s ministerským předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem nebo s prezidentem Emilem Háchou. Zprostředkovával jejich spojení s naší exilovou reprezentací v Londýně, čímž ho pověřil přímo Edvard Beneš. Prohlášení, která získával od domácích politických reprezentantů, napomáhala legitimizovat Benešovu zahraniční akci. Do odboje se zapojil také jako spolupracovník skupiny Parsifal, utvořené převážně z okruhu bývalých zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí. V kontaktu s nimi byli Zdeněk i jeho žena Anna. Členové skupiny obstarávali prakticky po celou dobu války zpravodajské spojení s londýnským exilem. V listopadu 1939 se seznámil Zdeněk s americkým diplomatem v Praze Georgem Kennanem. Od té doby se Kennanovy zprávy, zasílané z protektorátu do Washingtonu, opíraly o informace čerpané z okolí Eliáše a informace z tvořícího se odbojového hnutí. Pozornosti německé bezpečnostní služby (SD) neunikly schůzky Zdeňka Bořka­‑Dohalského se členy bývalé Strakovy akademie v Praze, s nimiž se tajně scházel v salonku jednoho pražského pohostinství, kde měl hlavní slovo. Rovněž udržoval spojení s Willym Thurn­‑Taxisem, osobností rakouského odboje, členem ústřední organizace „O5“.
Záznam pro berlínskou centrálu z 3. 5. 1940, který sepsal doktor Ziemke, zástupce „Auswärtiges Amt“ při Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě, uvádí, že svatba Jiřího Bořka­‑Dohalského, Zdeňkova synovce, s Josefou, rozenou Thurn­‑Taxis (oddávajícím byl druhý strýc Antonín), vrhla záblesk na kruhy české společnosti, ve kterých krystalizují centra duchovního odporu proti Říši. Ukazuje zároveň úzké spojení mezi počeštěnou částí zemské šlechty a tzv. hradní klikou, Benešovými nejvěrnějšími stoupenci. O Zdeňkovi, který vystupoval pod krycími jmény Halík a Bedrník, se na gestapu hovořilo jako o „rudém hraběti“.
Reinhard Heydrich přiletěl do Prahy 27. 9. 1941 a téhož dne byl v předpokoji Frankovy kanceláře zatčen Alois Eliáš a převezen do Petschkova paláce. Heydrich se den poté stal zastupujícím říšským protektorem. Krátce nato, 21. 10. 1941, byl zatčen gestapem také Zdeněk a uvězněn na Pankráci. Jeho smrt se dařilo oddalovat tři a čtvrt roku díky řadě šťastných náhod, spolupráci domácího odboje, rodiny, pankráckých dozorců a komisaře gestapa Hanse Otto Galla, který od roku 1939 spolupracoval s odbojem.
Vzpomínka Jaroslava Drábka, Zdeňkova spoluvězně: „Přišly dni, ba dlouhé týdny, kdy téměř vůbec nepromluvil. Jen tiše se modlil u zamřížovaného okna za noci, kdy měsíc ledově svítil na pustý dvůr. Pak s holí v ruce měřil mlčky svoji celu od okna ke dveřím, nad nimiž visel starý krucifix. Lampa ze dvora vrhala ponuré stíny mříží na zmučené tělo Kristovo. U zdi spící trestnice štěkali a vyli hlídací psi a mrtvým dvorem znělo pokašlávání stráží a jejich odměřené kroky. Nikdo si nedovede učinit představu o tom, jaká to jsou nesnesitelná duševní muka, muset ležet po týdny, měsíce, ba léta jako Lazar, když hlavou táhnou neodbytné vzpomínky na umučeného bratra, srdce svírá strach o druhého bratra, úzkosti o ohroženou ženu, kterou gestapo podezírá, když odcházejí kamarádi k nelidským výslechům, do koncentráků, na popraviště. Jeho smutný život byl pouhým loučením se životem, který kdesi za zdí trestnice šel dál. Bylo to loučení, které drásalo nervy. Slýchal zvonění tramvají, zvuk vyšehradských zvonů, varhany z pankrácké kaple, stejně jako chroptění a nářky umírajících a těžké kroky trestanců odnášejících ztichlou chodbou mrtvoly těch, kteří útrapy nevydrželi. Nereptal, ale viděl jsem, jak nevýslovně trpěl.“
Když před Vánoci 1944 došlo k zatýkání, gestapo odhalilo vazby mezi odbojem, Gallem a pankráckými dozorci. Osud Zdeňka byl zpečetěn. V úterý 6. 2. 1945, přesně o páté hodině ráno, nařídili dozorci pankrácké věznice všem vězňům vstát. Ti, co byli vybráni, se museli připravit na transport do Malé pevnosti Terezín. Kolem poledne je zelené antony dopravily na Masarykovo nádraží ­(1940–1945 Praha, Hybernské nádraží). Do Malé pevnosti v Terezíně dorazili téhož dne pozdě večer. Celkem 176 z nich bylo umístěno v cele č. 42, jen jeden z nich, Zdeněk, byl oddělen a umístěn na samotce. Druhý den ráno asi v 7.30 vyvedl Stefan Rojko SS­‑Oberscharführer v Malé pevnosti ze samotky Zdeňka a vedl ho na popravu. Kromě něho byli přítomni SS­‑Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, velitel koncentračního tábora v Malé pevnosti Terezín, jeho zástupce Wilhelm Schmidt a Anthon Malloth a Wach­holz, kteří vykonali popravu. Zdeněk byl zastřelen dvěma projektily do srdce, třetí ránu do hlavy po exekuci zajistil Rojko. Ten poté vydal příkaz, aby byl Zdeňkovi vylámán zlatý chrup dvěma Židy, kteří asistovali při popravách. Po popravě bylo tělo v ghettu zpopelněno. Zdeněk Bořek­‑Dohalský zemřel ve středu 7. 2. 1945 v 7.55 ráno. K popravě Dohalského měl dát telegrafický pokyn Heinrich Himmler.
Manželka Anna přežila válku, ale neměla jednoduchý osud ani po ní. Přesněji po komunistickém převratu v únoru 1948. Za velmi dramatických okolností se rozhodla opustit Československo. Využila k tomu možnosti cestovat z Bratislavy jedním ze tří letounů Douglas DC-3 Dakota, které pilotovali někdejší piloti R.A.F. Cílem bylo dostat pasažéry do exilu. Anna cestovala s maminkou tehdejší mistryně světa v krasobruslení Áji Vrzáňové. Jejich letoun přistál na americké základně v německém Erdingu. Do roku 1990 žila v USA, poté se vrátila do Československa. Zdeňkovy postoje a činy byly v roce 1992 oceněny Řádem T. G. Masaryka in memoriam.

František Antonín Ludvík Maria Bořek­‑Dohalský z Dohalic
Základní školu absolvoval v rodném Přívozci, poté díky Strakovu stipendiu vystudoval Malostranské gymnázium a Právnickou fakultu české univerzity, kde titul JUDr. získal v roce 1910. Rok poté již pracoval v zemské správě politické, nejprve jako praktikant u místodržitelství, později na Okresním úřadě v Domažlicích, kde byl v květnu 1919 jmenován okresním komisařem. V únoru 1920 nastoupil do diplomatických služeb nové republiky. V letech 1921–1923 byl legačním tajemníkem vyslanectví v Londýně, v letech ­1923–1927 v mezinárodně­‑právním oddělení politické sekce v ústředí (odd. II/5). Od března 1927 byl až do německého obsazení Rakouska legačním tajemníkem a od roku 1929 legačním radou zastupitelského úřadu ve Vídni, který opakovaně vedl jako chargé d’affaires. Po návratu z Vídně do Prahy pracoval do německé okupace v březnu 1939 jako ministerský rada v prezídiu ministerstva zahraničních věcí. Po vzniku protektorátu byl „poslán“ na dovolenou s čekatelným, poté do výslužby. Byl dvakrát ženatý, poprvé s Miladou Krafferovou (24. 5. 1892 Hradec Králové – 30. 10. 1919 Domažlice), s kterou se brali 19. 11. 1912 v Praze a měli syny Jiřího (18. 2. 1914 – 27. 10. 1990) a Miroslava (září 1918 – květen 1919). Podruhé se oženil v Praze 2. 7. 1927 s Věrou Baxantovou (25. 4. 1896 Kyjev – 23. 9. 1966 Praha), manželství bylo bezdětné.
Národnostní prohlášení české šlechty v září 1939 mělo formu dopisu, který jako deklaraci předal 6. 10. 1939 František Schwarzenberg osobně prezidentu Háchovi. Podepsalo ji 82 šlechticů a mezi podpisy najdeme podpis Františka Bořka- -Dohalského coby hlavy rodu a jeho syna Jiřího. Do odboje se zapojil už ve Vídni, kdy v diplomatickém voze pomáhal převážet přes hranice do Bratislavy své židovské přátele. Po atentátu na Heydricha teror v protektorátu nabral nebývale na důrazu. Ve stejný den jako bratr Antonín byl zatčen také František (5. 6. 1942), vězněn a vyslýchán byl v pankrácké věznici. Poté byl 30. 6. 1942 převezen do Malé pevnosti Terezín. Následně byl převezen do koncentračního tábora Dachau. Věznění a nelidské podmínky podlomily jeho zdraví, přesto se dožil osvobození tábora 29. 4. 1945 americkou armádou. „Konečně, tedy přeci, jedeme domů z koncentračního tábora zanechávajíce za sebou nehostinnou krajinu, která nám byla vězením a mohla být tak jako přemnohým i hrobem,“ vzpomínal František. „Dívám se kolem a nemohu jaksi ještě uvěřit, že jsem opravdu svobodný, zase znovu svobodný lidský tvor. Už jen několik kilometrů a pak Praha. Symbol, pojem a syntéza češství. Není času na uvědomění si tak prudkého dojmu, že tam nedaleko před námi v moři domů stojí jeden dům a v něm domov.“ František se jako jediný z bratrů dožil konce války.
V červnu 1945 se vrátil do diplomatických služeb. Na přání ministra zahraničí Jana Masaryka působil od srpna toho roku jako první poválečný titulář v Rakousku, zpočátku jako vedoucí československé mise při Spojenecké kontrolní komisi ve Vídni, od prosince 1946 jako řádný vyslanec. Po únorovém komunistickém převratu 1948 byl z úřadu odvolán v prosinci 1948 a v únoru 1949 penzionován. Těžkou ranou bylo, když StB zatkla jeho syna Jiřího, radu Kanceláře prezidenta republiky, v červenci 1950. Půl roku poté František, 3. 1. 1951, v Praze umírá.
JUDr. Jiří Bořek­‑Dohalský se oženil s princeznou Josefou Thurn-Taxis 30. 3. 1940 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kterou vedl ženichův strýc Antonín Bořek­‑Dohalský. Jiří byl 31. 7. 1950 zatčen a téměř po roce ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni s deseti dalšími zatčenými Státním soudem odsouzen na 17 let odnětí svobody pro vyzvědačství a velezradu.
Manželka Josefa, dcera Ericha Thurn­‑Taxise a Gabriely, hraběnky Kinské, se v té době se čtyřmi syny (Václavem, Jiřím, Antonínem, Zdeňkem) přestěhovala do Lysé nad Labem, do zahradního domku u někdejšího zámku rodu Kinských. Z pankrácké věznice byl Jiří převezen do separace na Borech. V té době tu byli i naši hokejoví reprezentanti zatčení před mistrovstvím světa 1950 (Modrý, Bubník, Konopásek a další). Jiří si odseděl 10 let na Pankráci, Borech, v Jáchymově, Příbrami, Bytízi, Leo-poldově a propuštěn byl v roce 1960 při amnestii. Poté pracoval jako pomocný dělník. Josefa a Jiří zemřeli v říjnu 1990 v domku v Lysé nad Labem. Až do své smrti 12. 11. 2017 tu žil jejich syn Antonín Bořek­‑Dohalský.

Antonín hrabě Mária Viktor Bořek­‑Dohalský z Dohalic
Druhorozený z bratrů se narodil 23. 10. 1889 v Přívozci. Po přívozecké obecné škole pokračoval jako stipendista Strakovy akademie na pražském Malostranském gymnáziu. Poté absolvoval papežskou univerzitu De Propaganda Fide v Římě, kde dosáhl titulu ThDr. a 28. 2. 1912 byl vysvěcen kardinálem Benedettem Lorenzellim (první rektor České koleje). Po návratu domů byl druhým kaplanem v Boru u Tachova, následně působil v Příbrami a jako farář v Hluboši u Svaté Hory. Během první světové války byl vojenským kurátem na haličské frontě a později se staral o italské válečné zajatce v Milovicích. Pražský arcibiskup František Kordač jej 10. 10. 1924 ustanovil svým sekretářem a ceremoniářem. V roce 1928 přijal funkci čestný tajný komoří papeže Pia XI., rok nato se stal arcibiskupským radou a kancléřem. Po smrti kapitulního děkana ThDr. Jana Nepomuka Sedláka byl papežem Piem XI. jmenován metropolitním kanovníkem u sv. Víta na Pražském hradě. V roce 1937 byl jedním ze zakladatelů Českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, kde se věnoval pastorační a charitativní činnosti. Patřil k elitě meziválečného Československa, byl zastáncem demokratických hodnot, politicky inklinujícím k „hradnímu křídlu“ prezidenta Masaryka.
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Antonín stáhl do ústraní, nabídl arcibiskupovi rezignaci na většinu svých funkcí včetně úřadu arcibiskupského kancléře. Díky svému původu i smýšlení se začlenil do domácího odboje a pomalu se dostával do hledáčku německých úřadů a bezpečnostních orgánů. Po smrti kardinála Kašpara 21. 4. 1941 byl Antonín jedním z kandidátů na jeho místo. Josef Grüner, německý metropolitní kanovník, oddaný nacistům, na konzistoři protestoval, že Dohalský arcibiskupem nikdy nebude, protože jím bude on sám. Dohalský mu odpověděl: „Nu ­ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát!“ Tato poznámka nezůstala bez odezvy, zatčení Antonína bylo nevyhnutelné. Byl čas tuhých represí po atentátu na Heydricha, 13 dnů scházelo do obklíčení úkrytu a likvidace obou atentátníků a pěti dalších parašutistů v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Vedle preláta Otto Stanovského věděl o úkrytu i Antonín. Zatčen byl v souvislosti s příslušníky pravoslavné církve, kteří poskytli atentátníkům úkryt a podporu. Stalo se tak ráno 5. 6. 1942 hned poté, co dosloužil mši v ústavu Ludvíka Seyvaltera pro nevidomé dívky, spravovaném řádem františkánek na Kampě. Téhož dne byl zatčen také jeho starší bratr František.
Po řadě dnů věznění a výslechů v pankrácké věznici byl převezen do Malé pevnosti Terezín. Zde na něho vzpomínal pozdější litoměřický biskup Štěpán Trochta: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli, a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl:,Haec est vera imitatio Christi.‘ (To je pravé následování Krista.) Byl to šlechtic a jemný člověk. Proto na mě tento jeho výrok hluboce zapůsobil. Před odsunem do Oswiečimi mě požádal o sv. zpověď.“ Ve druhé polovině června 1942 byl Antonín deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde nevydržel nelidské zacházení a 3. září 1942 umírá ve věku nedožitých 53 let.
Osobnosti a činy bratrů Bořků­‑Dohalských dnes připomínají pamětní desky na Olšanském hřbitově v Praze (Antonín společně s bratrem Zdeňkem), na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze (Zdeněk Bořek­‑Dohalský, věnováno učitelům a žákům školy a obětem nacismu), na náměstí Míru v Domažlicích (upomíná bratry Dohalské) a jedna z ulic v Praze­‑Vysočanech nese název Bratří Dohalských.
Pocta Bedrníkovi je ohlédnutím za osudy hraběte Zdeňka Bořka­‑Dohalského a dalších příslušníků šlechty v okupované vlasti i na frontových liniích. Vzpomínková akce se koná každoročně v den výročí popravy Zdeňka Bořka­‑Dohalského 7. února z iniciativy Památníku Terezín a Ústavu pro stu­dium totalitních režimů.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

Zvláštní poděkování panu Mgr. Zdeňku Hazdrovi, Ph.D., historikovi a řediteli ÚSTR, foto © rodinný archiv Bořek­‑Dohalských

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz