Jan Munk - Přežít byl zázrak

28.02.2013 | 00:00
Jan Munk

Přežít byl zázrak
Toto jsou vzpomínky Jana Munka, doktora filosofie, kandidáta věd a současného ředitele Památníku Terezín na jeho maminku Věru, ale i další, na které rád vzpomíná. Janův dědeček z matčiny strany Bedřich Polák pocházel z Jičína a měl v Proseči u Skutče faktorství (zadávalo domácí práce švadlenám), později si postavil malou továrnu. Babička, maminka Věry – Markéta Poláková (Lengsfeldová), se narodila v Praze a pomáhala dědečkovi s živností.

Přestože se Janova maminka narodila 14. dubna 1920 v Praze, vyrůstala v malebném městečku Proseč u Litomyšle. Byla starší sestrou Hany, která zahynula spolu se svou matkou Markétou na konci války během evakuace koncentračního tábora Stutthof, na území dnešního Polska. Maminčiny vzpomínky na dětství a čas strávený s rodiči se často vracely k návštěvám příbuzných, zvláště o velkých svátcích, jež byly vždy spojené s návštěvou synagogy. Častým cílem těchto návštěv bylo 14 km vzdálené městečko Luže, kde žil s rodinou bratr Janova dědečka Emil Polák. Základní školu vychodila Věra v Proseči a na gymnázium nastoupila ve Vysokém Mýtě. Studia zde ale nedokončila, protože s okupací Československa a nástupem nacismu vstoupila v platnost protižidovská nařízení, která mimo jiné zakazovala Židům studovat. Maminka proto odešla do Prahy, do rodiny své tety Boženy Sternschussové, kde pomáhala v domácnosti. V Praze se také seznámila se svým prvním mužem Ottou Scharpnerem, se kterým se vzali těsně před začátkem války. Bydleli v bytě manželových rodičů na Malém náměstí 1. Nejprve za rodiči do Proseče jezdila, později vinou dalšího z protižidovských opatření (zákazu cestovat) s nimi udržovala pouze písemný kontakt. Intenzivní vzpomínkou na začátek války bylo pro ni další z protižidovských opatření – zákaz vlastnictví psů, které se dotklo jejich foxteriéra. Přestože našli rodinu, která se o něho chtěla starat, pes zcela ignoroval nacistická nařízení žít u jiných a stále se vracel domů k Polákovým. Ovšem až do doby, než nešťastně skončil pod koly projíždějícího auta.
Psal se rok 1942 a Věřini příbuzní z Proseče, Luže i okolí obdrželi příkaz, aby se dostavili do Pardubic k transportu do Terezína. Tou dobou již museli Polákovi uvolnit svůj dům v Proseči a nastěhovat se do jedné místnosti u starosty Herinka. Zajímavostí je, že novými obyvateli domu Polákových se stali říšský Němec, jenž padl koncem války na východní frontě, a jeho žena – Češka, která si po válce vzala komunistu doufajíc, že jí dům zůstane. Jenže Věra dům po válce vysoudila zpět a dnes v něm žije Janova dcera.
V jednom z prvních transportů do Terezína s označením AK, jehož úkolem tu bylo připravit židovské ghetto, odešel také Věřin manžel Otta. Věra ho zanedlouho dobrovolně následovala, ale ještě předtím otěhotněla a odhodlala se k potratu. Odjela z Prahy transportem „M“ 14. prosince 1941. Z dnešního pohledu se zdá být neuvěřitelná Věřina vzpomínka na terezínské ghetto: „Tam ještě všichni žili.“ Dlouho se zde tradovalo, že všichni příslušníci AK transportů jsou před dalšími transporty chráněni, nakonec ale drtivá většina z nich skončila v Osvětimi. Věra se dostala do transportu Em, jenž byl z Terezína vypraven 1. 10. 1944 do Osvětimi. Potom ji převezli do německého Freibergu u Drážďan. Odtud byla na konci války v rámci evakuačních transportů poslána do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se v květnu 1945 dočkala osvobození Američany. Manžela Věry Ottu odeslali z Osvětimi do tábora v Buchenwaldu, kde ho sice 11. dubna osvobodili Američané, on ale zemřel na následky infekce v nemocnici.
Věra se vrátila nejprve do Prahy, jenže byt na Malém náměstí našla prázdný. Dům v Proseči stále okupovala zmíněná „kolaborantka“. Nějakou dobu strávila cestováním mezi Prahou, Luží a Prosečí v naději i očekávání návratu zbylých členů své rodiny. Bohužel čekala marně, nikdo nepřežil.
Nakonec se Věra vrátila do Prahy a nastěhovala se do prázdného bytu Scharpnerových, kde zpočátku žila s přeživšími, vzdálenějšími členy rodiny. Do své smrti se však nedozvěděla, jak skončili její blízcí. Až později Jan Munk zjistil, že babička a sestra maminky Hanka se dostaly z Osvětimi do Německa na práci, kde byly v květnu 1945 ve Stutthofu naloženy na transportní loď, která vyplula do Severního moře. Protože ale neměla vyvěšenu vlajku, napadla ji spojenecká letadla a potopila.
Ovdovělá Věra se již před válkou znala z tělocvičny Roxy, kam chodila cvičit, se svým pozdějším druhým manželem Hynkem Munkem, který tu byl cvičitelem. Pocházel z Boskovic a oba jeho rodiče zemřeli ještě před válkou. Jeho bratr Julo na začátku okupace emigroval do Palestiny, kde se v rámci palestinských jednotek přihlásil do britské armády. Další bratr Ota měl za ženu křesťanku, do Terezína se tudíž dostal až koncem války a strávil tu asi tři měsíce. Jeho starší sestra Helena byla také v terezínském ghettu, dokonce s dcerou Zuzkou, a obě se dočkaly konce války v Terezíně. Hynek byl z Terezína poslán do rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Po selekci, při které byla jeho žena Helena se synáčkem poslána do plynu. Hynkovi esesáci nedovolili zemřít s nimi, byl poslán na práci do Schwarzheide. Při evakuaci pak byl zařazen do pochodu smrti, jejž však přežil a nakonec se vrátil zpět do Terezína.
Svatba Janových rodičů Věry a Hynka se konala počátkem roku 1946. Po rodině Scharpnerových převzali výrobu kravat, kterou provozovali jako živnost až do padesátých let. Poté maminka pracovala v Koospolu a tatínek v ČKD, kde však nebyl dlouho. Krutě na něho dolehly válečné vzpomínky a musel odejít do invalidního důchodu. Věra pracovala v Koospolu až do důchodu, do kterého odešla v roce 1969. Po krátké přestávce se věnovala činnosti v Radě židovských náboženských obcí, kde působila až do své smrti v roce 2002. Hynek zemřel v roce 1986. Jan se narodil v září 1946 a má dva mladší sourozence. O dva roky mladší sestru Hanu a o šest let mladšího bratra Petra.
Jan po základní školní docházce pokračoval na jedenáctiletce a poté se neúspěšně hlásil na DAMU. Ale jak sám říká, naštěstí pro něho, protože v roce 1970 úspěšně promoval na FF UK Praha – obor sociologie. Dostal stipendium na pedagogické fakultě a po dvou letech přešel na nově vznikající Výzkumné a studijní středisko UK. Tady absolvoval aspiranturu a složil doktorát. V roce 1989 se však rozhodl ukončit to, jak dnes říká, absurdní zaměstnání, kde výsledky jejich výzkumů nebyly k ničemu, protože vzdělávací i poznávací procesy se řídily ideologickými postuláty a nikoli skutečnými fakty. V roce 1966 se mu narodila dcera Kateřina a v roce 1976 se oženil s Gabrielou Nekolnou, se kterou má další dvě dcery, Markétu a Michaelu, pět vnoučat a dvě pravnoučata. Kateřina dnes žije se svými dětmi ve vile v Proseči. V roce 1989 přešel do Československé akademie věd, do Ústavu pro fi losofi i a sociologii, kde ho zastihla sametová revoluce. V roce 1990 se dozvěděl na židovské obci, že je vypsáno výběrové řízení na místo ředitele Památníku Terezín. Přihlásil se, uspěl a od listopadu 1990 toto místo dodnes zastává.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz


Tanky 11. americké obrněné divize vstupují do Mauthausenu (6. května 1945) Obrázek č.2 Jan Munk je od roku 1990 ředitelem Památníku Terezín Jan Munk je od roku 1990 ředitelem Památníku Terezín Jan Munk Janova maminka Obrázek č.8



počet zhlédnutí: 7979

tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku březen 2013

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.