Přežít byl zázrak
Toto jsou vzpomínky Jana Munka, doktora filosofie, kandidáta věd a současného ředitele Památníku Terezín na jeho maminku Věru, ale i další, na které rád vzpomíná. Janův dědeček z matčiny strany Bedřich Polák pocházel z Jičína a měl v Proseči u Skutče faktorství (zadávalo domácí práce švadlenám), později si postavil malou továrnu. Babička, maminka Věry – Markéta Poláková (Lengsfeldová), se narodila v Praze a pomáhala dědečkovi s živností.
Přestože se Janova maminka narodila 14. dubna 1920 v Praze, vyrůstala v malebném městečku Proseč u Litomyšle. Byla starší sestrou Hany, která zahynula spolu se svou matkou Markétou na konci války během evakuace koncentračního tábora Stutthof, na území dnešního Polska. Maminčiny vzpomínky na dětství a čas strávený s rodiči se často vracely k návštěvám příbuzných, zvláště o velkých svátcích, jež byly vždy spojené s návštěvou synagogy. Častým cílem těchto návštěv bylo 14 km vzdálené městečko Luže, kde žil s rodinou bratr Janova dědečka Emil Polák. Základní školu vychodila Věra v Proseči a na gymnázium nastoupila ve Vysokém Mýtě. Studia zde ale nedokončila, protože s okupací Československa a nástupem nacismu vstoupila v platnost protižidovská nařízení, která mimo jiné zakazovala Židům studovat. Maminka proto odešla do Prahy, do rodiny své tety Boženy Sternschussové, kde pomáhala v domácnosti. V Praze se také seznámila se svým prvním mužem Ottou Scharpnerem, se kterým se vzali těsně před začátkem války. Bydleli v bytě manželových rodičů na Malém náměstí 1. Nejprve za rodiči do Proseče jezdila, později vinou dalšího z protižidovských opatření (zákazu cestovat) s nimi udržovala pouze písemný kontakt. Intenzivní vzpomínkou na začátek války bylo pro ni další z protižidovských opatření – zákaz vlastnictví psů, které se dotklo jejich foxteriéra. Přestože našli rodinu, která se o něho chtěla starat, pes zcela ignoroval nacistická nařízení žít u jiných a stále se vracel domů k Polákovým. Ovšem až do doby, než nešťastně skončil pod koly projíždějícího auta.
Psal se rok 1942 a Věřini příbuzní z Proseče, Luže i okolí obdrželi příkaz, aby se dostavili do Pardubic k transportu do Terezína. Tou dobou již museli Polákovi uvolnit svůj dům v Proseči a nastěhovat se do jedné místnosti u starosty Herinka. Zajímavostí je, že novými obyvateli domu Polákových se stali říšský Němec, jenž padl koncem války na východní frontě, a jeho žena – Češka, která si po válce vzala komunistu doufajíc, že jí dům zůstane. Jenže Věra dům po válce vysoudila zpět a dnes v něm žije Janova dcera.
V jednom z prvních transportů do Terezína s označením AK, jehož úkolem tu bylo připravit židovské ghetto, odešel také Věřin manžel Otta. Věra ho zanedlouho dobrovolně následovala, ale ještě předtím otěhotněla a odhodlala se k potratu. Odjela z Prahy transportem „M“ 14. prosince 1941. Z dnešního pohledu se zdá být neuvěřitelná Věřina vzpomínka na terezínské ghetto: „Tam ještě všichni žili.“ Dlouho se zde tradovalo, že všichni příslušníci AK transportů jsou před dalšími transporty chráněni, nakonec ale drtivá většina z nich skončila v Osvětimi. Věra se dostala do transportu Em, jenž byl z Terezína vypraven 1. 10. 1944 do Osvětimi. Potom ji převezli do německého Freibergu u Drážďan. Odtud byla na konci války v rámci evakuačních transportů poslána do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se v květnu 1945 dočkala osvobození Američany. Manžela Věry Ottu odeslali z Osvětimi do tábora v Buchenwaldu, kde ho sice 11. dubna osvobodili Američané, on ale zemřel na následky infekce v nemocnici.
Věra se vrátila nejprve do Prahy, jenže byt na Malém náměstí našla prázdný. Dům v Proseči stále okupovala zmíněná „kolaborantka“. Nějakou dobu strávila cestováním mezi Prahou, Luží a Prosečí v naději i očekávání návratu zbylých členů své rodiny. Bohužel čekala marně, nikdo nepřežil.
Nakonec se Věra vrátila do Prahy a nastěhovala se do prázdného bytu Scharpnerových, kde zpočátku žila s přeživšími, vzdálenějšími členy rodiny. Do své smrti se však nedozvěděla, jak skončili její blízcí. Až později Jan Munk zjistil, že babička a sestra maminky Hanka se dostaly z Osvětimi do Německa na práci, kde byly v květnu 1945 ve Stutthofu naloženy na transportní loď, která vyplula do Severního moře. Protože ale neměla vyvěšenu vlajku, napadla ji spojenecká letadla a potopila.
Ovdovělá Věra se již před válkou znala z tělocvičny Roxy, kam chodila cvičit, se svým pozdějším druhým manželem Hynkem Munkem, který tu byl cvičitelem. Pocházel z Boskovic a oba jeho rodiče zemřeli ještě před válkou. Jeho bratr Julo na začátku okupace emigroval do Palestiny, kde se v rámci palestinských jednotek přihlásil do britské armády. Další bratr Ota měl za ženu křesťanku, do Terezína se tudíž dostal až koncem války a strávil tu asi tři měsíce. Jeho starší sestra Helena byla také v terezínském ghettu, dokonce s dcerou Zuzkou, a obě se dočkaly konce války v Terezíně. Hynek byl z Terezína poslán do rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Po selekci, při které byla jeho žena Helena se synáčkem poslána do plynu. Hynkovi esesáci nedovolili zemřít s nimi, byl poslán na práci do Schwarzheide. Při evakuaci pak byl zařazen do pochodu smrti, jejž však přežil a nakonec se vrátil zpět do Terezína.
Svatba Janových rodičů Věry a Hynka se konala počátkem roku 1946. Po rodině Scharpnerových převzali výrobu kravat, kterou provozovali jako živnost až do padesátých let. Poté maminka pracovala v Koospolu a tatínek v ČKD, kde však nebyl dlouho. Krutě na něho dolehly válečné vzpomínky a musel odejít do invalidního důchodu. Věra pracovala v Koospolu až do důchodu, do kterého odešla v roce 1969. Po krátké přestávce se věnovala činnosti v Radě židovských náboženských obcí, kde působila až do své smrti v roce 2002. Hynek zemřel v roce 1986. Jan se narodil v září 1946 a má dva mladší sourozence. O dva roky mladší sestru Hanu a o šest let mladšího bratra Petra.
Jan po základní školní docházce pokračoval na jedenáctiletce a poté se neúspěšně hlásil na DAMU. Ale jak sám říká, naštěstí pro něho, protože v roce 1970 úspěšně promoval na FF UK Praha – obor sociologie. Dostal stipendium na pedagogické fakultě a po dvou letech přešel na nově vznikající Výzkumné a studijní středisko UK. Tady absolvoval aspiranturu a složil doktorát. V roce 1989 se však rozhodl ukončit to, jak dnes říká, absurdní zaměstnání, kde výsledky jejich výzkumů nebyly k ničemu, protože vzdělávací i poznávací procesy se řídily ideologickými postuláty a nikoli skutečnými fakty. V roce 1966 se mu narodila dcera Kateřina a v roce 1976 se oženil s Gabrielou Nekolnou, se kterou má další dvě dcery, Markétu a Michaelu, pět vnoučat a dvě pravnoučata. Kateřina dnes žije se svými dětmi ve vile v Proseči. V roce 1989 přešel do Československé akademie věd, do Ústavu pro fi losofi i a sociologii, kde ho zastihla sametová revoluce. V roce 1990 se dozvěděl na židovské obci, že je vypsáno výběrové řízení na místo ředitele Památníku Terezín. Přihlásil se, uspěl a od listopadu 1990 toto místo dodnes zastává.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
