Z Kolína do Jeruzaléma
Dalším příběhem, tentokrát z terezínského ghetta, jsou vzpomínky paní Hany Lustigové-Greenfi eldové. Narodila se 3. listopadu 1926 v Kolíně a se starší sestrou Irenou vyrůstaly v české vlastenecké rodině. Nerada vypráví o svém dětství a nedočteme se o něm o mnoho víc ani v její knize „Z Kolína do Jeruzaléma“.
S příchodem německé okupace a protižidovských opatření byla vystrašená, obavy přepadly i celou rodinu, ale v této situaci o emigraci neuvažovala. Po krátké době se mnohé změnilo a nakonec přišel Terezín. Do ghetta se dostala s širší rodinou kolínským transportem „AAd“ 13. 6. 1942. Zařazení na práci v kuchyni jí pomohlo překonávat ubohé táborové poměry, přesto nastaly situace, kvůli kterým pro ni byl pobyt v ghettu téměř nesnesitelný. Sebevraždou tu ukončil svůj život její dědeček, po operaci zemřel milovaný kamarád a do neznáma odjela maminka. Hana od ní byla oddělena zcela nečekaně poté, co v srpnu 1943 přibyl do Terezína transport dětí z Bialystoku. Ošetřovatelka Marie Lustigová byla jedním z 53 vězňů přidělených k péči o tyto děti. Zůstávali s nimi v nově postavených západních barácích za ghettem. Nesměli se s nikým stýkat, aby mezi terezínské vězně nerozšířili informace o poměrech v polských ghettech a táborech, které získali od dětí. Hana se přesto několikrát pokusila maminku alespoň spatřit. Čekání se vyplatilo a jednou na ni mohla z úkrytu zavolat a promluvit s ní.
Bylo 5. října 1943, když transport dvanácti set bialystockých dětí i s terezínskými ošetřovateli odjel – prý do Švýcarska. Až po válce vyšla najevo skutečnost, že transport skončil v Osvětimi – v plynu. Po několikaletém poválečném pátrání objevila Hana v archivu listiny se jmény všech, kteří se tehdy ve zvláštním transportu Dn/a nacházeli. Bylo to kruté potvrzení matčina osudu. Psal se rok 1944 a v Terezíně vrcholily přípravy k přijetí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přeplněné ghetto muselo opustit sedm a půl tisíce vězňů, mezi nimi i Hana. Transportem Eb se dostala v květnu do rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Na počátku července 1944 se tam konala selekce všech přítomných, jež pro ni znamenala odjezd na práci do Německa. Její pracovní skupina skončila ve Freihafenu u Hamburku.
Po celou zimu, až do roku 1945, odklízely vězeňkyně v širokém okolí trosky po spojeneckém bombardování. Z této doby utkvěla Haně jedna vzpomínka na pomoc neznámých lidí. Ve chvíli, kdy polevil dozor SS, se jí podařilo odběhnout z rozbité ulice k domku, kde zaklepala a poprosila o trochu jídla. Dostala polévku a pokyn, ať přijde zase. Podruhé jí rodina kromě jídla věnovala velké boty s novou pevnou podrážkou, což byl v tu chvíli drahocenný dar. Od té doby nemusela trpět zimou jako dosud. Hana na tyto obětavé Němce dodnes nezapomněla.
Bombardování německých měst neustávalo, blížil se konec války a zbytek Haniny pracovní skupiny byl převezen do tábora v Bergen-Belsenu. Tamní hrůzu a nakonec radost z osvobození nelze zapomenout. Žízeň, infi kovaná voda, hlad, hromady mrtvých, které vystřídal pohled na první britský tank, jenž dorazil 15. dubna 1945. Poválečný pobyt v rodném Kolíně nebyl dlouhý, Hana se po čase vystěhovala do Izraele, kde žije se svou rodinou dodnes. V novém domově se rozhodla studovat a následně předávat informace o období holocaustu. Vypracovala vzdělávací program a školila nejen mladé lidi, ale i osoby přeživší koncentrační tábory, aby pak mohly stejně jako ona vystupovat a mluvit o zážitcích či vést besedy.
Opět v Terezíně
Hana Greenfi eldová nabídla svou pomoc záhy po vzniku vzdělávacího oddělení. Mohla předat zkušenosti i představy, byla schopná sponzorovat řadu nových aktivit. Její návrh na pořádání literárních či výtvarných soutěží s tematikou holocaustu pro školní mládež jsme realizovali hned v roce 1994. Vyhlášená literární soutěž měla sice jen regionální dosah, ale ukázalo se, jaký zájem lze podnítit. Hana v tu chvíli založila fond, z nějž nadále bylo možné čerpat fi nanční prostředky na vše, co se k soutěžím váže: na ceny za vítězné práce, katalogy, kalendáře atd. Dodnes se do soutěží Památníku Terezín hlásí každým rokem desítky škol, stovky žáků a studentů z celé České republiky. Vítězové měli možnost poznat Hanu osobně, neboť se osobně účastnila slavnostního předávávání cen. Všichni znají její memoárovou knížku „Z Kolína do Jeruzaléma“, která bývá věnována úspěšným soutěžícím. Spolupráce s Hanou trvá již 19 let. Za její podpory byly vydány dva kalendáře (1997 a 2007) a publikace „Člověk není číslo“, jež byla poté představena roku 1998 na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze. S Haninou pomocí se zorganizovaly dvě zahraniční putovní výstavy z kreseb zaslaných do soutěží: v Los Angeles byla roku 2000 instalována výstava „Holocaust očima českých dětí“ a roku 2005 putovala do Jeruzaléma výstava „Zůstat člověkem“. K oběma výstavám byly sestaveny i katalogy.
Hned v počátcích spolupráce se Hana Greenfieldová stala členkou Čestné rady ředitelů Muzea ghetta. Roku 2001 byla za dlouholetou podporu a spolupráci při vzdělávání mládeže v Terezíně jmenována zdejší starostkou i čestnou občankou města Terezín. Pro ostatní zůstává především obětavou přítelkyní Haničkou.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
