Jak nečekaně dospět
Dalším příběhem z terezínského ghetta jsou vzpomínky ing. Pavla Wernera. Pavel se narodil v Praze 3. ledna 1932, ale vyrůstal v pardubické Nerudově ulici. Otec (ročník 1890) byl polský hluboce věřící Žid. Pracoval u fi rmy Kudrnáč Náchod (později Rubena) jako obchodní cestující. Firmu zastupoval na Slovensku, kam dojížděl asi na týden, a domů se vracíval vždy pouze na jeden den.
Maminka (nar. 1905), rozená Raisensteinová, pocházela z náchodské domestikované židovské rodiny, byla v domácnosti a starala se o Pavla i jeho mladší sestru Lenku (nar. 1935). Pavel vzpomíná, jak je jednou o prázdninách vzali rodiče pronajatým autem do Zruče nad Sázavou na letní byt. Tento pobyt mu dodnes připomíná několik unikátně dochovaných momentek. Českou základní školu navštěvoval Pavel v Pardubicích a hned od počátku začal brát soukromé hodiny němčiny. Chodil i na hebrejštinu, ale jen do příchodu Němců, kdy vstoupila v platnost protektorátní protižidovská nařízení. Přesto začal docházet do třetí třídy, jakési ilegální školy, vedené studentkou gymnázia slečnou Krásovou. Nemohl však nosit žádné školní potřeby, protože dítě se žlutou hvězdou na kabátku, přistižené na cestě do „soukromé školy“, by bylo těžkým porušením protektorátních zákonů.
Pavel si nevzpomíná, že by ho protižidovské zákony nějak zvlášť zasáhly. Poté co musela rodina v roce 1942 opustit svůj byt a přestěhovat se do ulice Pražské na okraji Pardubic, do domku jistého pana Lochmana, kde měli pronajaté dvě místnosti, dostal se Pavel blíž k přírodě i větší volnosti. Rodina tu pěstovala králíky a dokonce měli i kocoura, což bylo Židům přísně zakázáno. V té době byl už otec bez práce a vykonával pouze podřadné pomocné práce. Při Pavlově vzpomínce na mladší sestřičku Lenku se mu vybaví, že zatímco ona jedla ráda maso, on byl na sladké. Maso však tehdy snad vůbec neměli, zato vzpomíná na sladkou krupicovou kaši. Navíc prý byla Lenka moc hodná, protože podle něj se vůbec nehádali ani neprali. Zato však kdykoliv uslyšel blížící se hlučně mašírující kluky z Hitlerjugend, ukryl se do bezpečí, protože potkat se s nimi znamenalo stát se terčem jejich nenávisti.
Jak šel čas a záměry nacistů byly stále zřetelnější, Pavel vypráví, jak maminka začala z ničeho nic péct jakési velké suchary (velké alespoň z pohledu desetiletého kluka), které balili s tatínkem do pergamenu. Netrvalo dlouho a celá rodina odešla transportem do terezínského ghetta. Jediné, co si Pavel pamatuje, je, že jim pan Lochman půjčil čtyřkolový vozík, na kterém si vezli povolená, váhově limitovaná zavazadla pro transport, a zpovzdálí je následoval. Poté co si u seřadiště transportu, kterým byla obchodní akademie nedaleko nádraží, zavazadla vyložili, nenápadně se pan Lochman přikradl ke svému vozíku a bez rozloučení nepozorován odešel. Až později Pavel pochopil, proč tomu tak muselo být.
Po noci strávené v karanténě v obchodní akademii nastoupili do osobního vlaku. Ten je dovezl do stanice Bohušovice a odtud šli pěšky do Terezína. Byl prosinec 1942 a rodina Webrových se stala nedobrovolnými obyvateli terezínského ghetta. Pavel s maminkou a sestřičkou tu bydleli na Bahnhofstrasse 21 a tatínek skončil v bývalých Hanoverských kasárnách. Jak se dnes můžeme dočíst v terezínském Muzeu ghetta na zdi se jmény dětí zahynulých při deportacích, Pavlova sestřička Lenka, poté co ochrnula na půl těla, zakrátko zemřela na tuberkulózní zánět mozkových blan. Tatínek v té době pracoval v truhlárně a Pavel vzpomíná, jak odtud tajně přinášel kousky dřeva, ze kterých vyráběl nejrůznější poličky, které měnil za jídlo. Maminka se stala hlídačkou suchých záchodů, kde odpovídala za čistotu i za to, že si každý při odchodu umyl ruce v lysolu. Pavel mamince často pomáhal, což mu jako klukovi dodávalo společenské důležitosti spojené s takto odpovědnou funkcí. Vzpomíná, že se také zapojil do ryze dětských činností. Zpíval v dětském kroužku, ale jen jedinou píseň, a protože byl tatínek za Rakouska v ruském zajetí kdesi ve střední Asii, zpíval ji rusky.
Prvnímu transportu na východ rodina unikla, protože byla celá vyreklamována pro Pavlovo onemocnění středního ucha. Ale přišel 14. květen 1944 a byly opětovně zařazeni do transportu s označením „DZ“ do tábora Osvětim- Březinka. Pavel vzpomíná, že už nejeli osobními vagony, ale tzv. „dobytčáky“ a nezapomenutelným zážitkem byly kbelíky na výkaly, které už přetékaly. Po dvou dnech dorazili v noci na místo, na nádraží ostře osvětlené reflektory, plné řvoucích esesmanů a jejich zuřících psů. Zavazadla, která si přivezli s sebou z Terezína, museli nechat ve vagonech. Po příjezdu na železniční rampu v Březince Pavla s tatínkem zahnali do tábora BIIb, a to na mužský blok, kde všem vytetovali vězeňská čísla na předloktí. Maminka skončila na ženském bloku, ale vídali se docela často. Přihlásila se totiž na roznášení polévkových sudů po táboře. Nadešel červenec 1944 a došlo k selekcím. Šli k nim spolu s otcem a věděli, co bude následovat. Nazí předstupovali před esesmana sedícího na židli (později zjistil, že to byl Mengele), který palcem jedné ruky rozhodoval o jejich osudu. Pavla bez jediného slova poslal „na správnou stranu“ a odtud ho přibližně i s devadesáti dalšími kluky poslal do tábora „D“. Otec při prvním pokusu před Mengelem skončil v druhé, mnohem početnější skupině. Ví bůh jak, ale podařilo se mu vrátit se do zástupu mužů, kteří ještě na selekci nebyli, a pokusil se o reparát. Předstoupil před Mengeleho a měl odvahu ho požádat, aby ho poslal na stranu, kde stojí jeho syn. Mengele mu ale odpověděl: „Stejně nebudete spolu,“ a zařadil ho na druhou stranu. Tehdy viděl Pavel svého otce naposledy. O mnoho let později byl Pavel blízko tomu promluvit si s Mengelem, když byl služebně v Paraguayi, ale netušil, že tam hledaný zločinec vůbec je, a navíc by ho nejspíš ani nepoznal.
V táboře „D“ blok 13 byl Pavel až do poloviny ledna 1945, kdy hitlerovci osvětimský komplex zlikvidovali. Z původní skupiny zůstalo v táboře jen asi 15 chlapců, jimž esesman oznámil, že pochod bude dlouhý a obtížný, a proto zůstanou v táboře. Hoši však začali křičet, že chtějí odejít, protože věděli, že v opačném případě by je strážci zavraždili. A vskutku – zařadili je do osmdesátikilometrového pochodu smrti do městečka Wlodzisław Śląski (Slezská Vladislav 20 km severovýchodně od Ostravy). Kdyby ale byli zůstali, mohli se za deset dní dočkat osvobozeni Rudou armádou.
Nyní je nacpali do otevřených vagonů, kde byli tak namačkaní, že museli stát, a ten, kdo padl, už nikdy nevstal. Cílovou stanicí byl další nechvalně známý koncentrační tábor Mauthausen. Zde je vysvlékli donaha, osprchovali studenou vodou a v mrazivém lednovém počasí je nahnali do jednoho z baráků, kde nebylo nic než dřevěná podlaha, a až ráno dostali nějaké hadry na oblečení. Po ani ne třech týdnech byl Pavel spolu s dalšími přesunut do tábora v dolnorakouském Melku, kde zůstal do března 1945 a pro nedostatek míst spolu s dalšími spali v cirkusovém šapito. To ale nebylo poslední místo, další štací byl méně známý tábor Gunskirchen (nedaleko města Welz), kam došli někdy okolo poloviny dubna. Místo samo bylo uprostřed lesů, ale podmínky nesrovnatelné s ničím, co dosud zažili. Bylo nepředstavitelné, kolik vězňů vměstnali na jedno místo, o jídlo se strhávala rvačka, vodu museli pít z kaluží. Kdyby věznění trvalo ještě několik dní, Pavel by nejspíš nepřežil. Čtvrtého května tábor osvobodili Američané a Pavel se dostal do karantény na nedalekém německém vojenském letišti, kde strávil takřka dva měsíce. Poté je Američané předali Sovětům ve sběrném táboře, narychlo vybudovaném v Melku, kde byl Pavel před časem ještě jako vězeň. Jen stráže se změnily, ty německé nahradily sovětské. Odtud je převezli do Wiener Neustadtu (Vídeňského Nového Města), odkud se Pavel a jeho druhové Míša Kraus a Béďa Steiner vydali pěšky do Bratislavy, kde přespali asi dvě noci, a nakonec nastoupili do vlaku do Prahy. Když ale v noci vlak zastavil v Pardubicích, Pavel prohlásil: „Ahoj, já vystupuju,“ a třináctiletý kluk oblečený do německé uniformy bez distinkcí osaměl na nádraží, odkud před téměř třemi lety odjížděl s ještě celou rodinou do Terezína.
Na nádraží byl repatriační úřad, kde se přihlásil, a úředník ho odvedl naproti nádraží do hotýlku, kde strávil svou první noc. Ráno ho naložili na náklaďák a odvezli do Albrechtic u Borohrádku ve východních Čechách, kde strávil celé prázdniny a marně čekal, že se vrátí alespoň jeho maminka. Ta ale nepřežila osvětimské peklo. Pavel dostal židovského poručníka prof. Eisnera, který zařizoval vše další.
V roce 1950 se Pavel ve Zlíně vyučil obuvníkem. Poté začal studovat fi remní obchodní akademii tamtéž, kterou ale nedokončil, a přihlásil se do třetího ročníku obchodní akademie v Resslově ulici č. 5 v Praze – obor zahraniční obchod, kde maturoval. Přestože Žid, byl přijat (1953) na Vysokou školu ekonomickou, kterou absolvoval v roce 1958. Po osmnácti měsících vojenské služby v Boru u Tachova později působil jako tlumočník v Olomouci a Hradci Králové. Na umístěnku nastoupil do Motokovu v Praze, kde byl do změny na Merkurii. Služebně pak strávil v roce 1961 nějaký čas v Mexiku, poté v Bolívii a po roce 1968 sice zůstal v podniku, ale jako tzv. vyškrtnutý člen KSČ bez význačnějšího uplatnění. Po roce 1989 pracoval ve Skuhrově nad Bělou ve fi rmě na výrobu kuchyňských mlýnků. Jako odborník na zahraniční obchod zvládl nejenom domácí, ale především zahraniční obchod, který mu zajistil nějakou tu apanáž na důchod. S manželkou Jindrou, rozenou Mayerovou z Hořic v Podkrkonoší, mají dceru Helenu (nar. 1955), tři vnoučata a jedno pravnouče.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
