Jak sám název napovídá a známé české přísloví potvrzuje, sklo je ušlechtilé po všech stránkách. Bývá čiré, průhledné i pevné, ale také křehké, tudíž lehce rozbitné, a střepy jsou navíc i zdraví nebezpečné. Když se něco rozbije, je to zlé, a když se rozbilo sklo, bylo to mrzuté. Dlouhá tisíciletí nebylo nikterak levné, bylo těžko dostupné a snad právě jako náplast na vzniklou škodu vzniklo konejšivé úsloví, že střepy nosí štěstí.
Dějiny skla začínají kolem roku 3 000 před Kristem ve starém Egyptě, kde se používalo zatím jen jako glazura na keramiku – fajáns. První sklo se tvarovalo do malých nádobek na cokoli, korálků, ozdob, šperků či amuletů. V gotice se začalo používat hojně také na okenní vitráže. Významnými sklárnami té doby byly sklárny italské, produkující známé benátské sklo. U nás se sklo prvně objevilo díky importu perel v období únětické kultury, tedy ve starší době bronzové. Od 13. století dochází k rozmachu sklářství především na Šumavě a v Rudohoří. Zlomem bylo 17. století, kdy se u nás začíná vyrábět světově uznávaný český křišťál a o něco později také dvojstěnné a secesní sklo, pocházející ze skláren v Klášterském Mlýně. Zapomenout nesmíme ani na sklo laboratorní, vyráběné po roce 1837 v Kavalierově sklárně na Sázavě. Přestože se v průběhu staletí zdokonalovala jak sklářská pec, tak nástroje, zručnost i výrobky, jednalo se v zásadě vždy o to samé, tvarování sklářského písku roztaveného ve sklářské peci. A tak to asi i zůstane.
-kar-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
