Vlaky druhých šancí
Podplukovník ve výslužbě Jiří Pavel Kafka se narodil 2. 5. 1924 jako prvorozený syn židovského právníka. Otec byl o dvacet let starší než maminka Eliška, která pocházela z Českého Brodu (za svobodna se jmenovala Weinerová). Rodiče se brali asi v roce 1922 a bydleli nejdříve na Smíchově, potom v Pařížské ulici č. 32 (dům dnes nestojí, na konci války byl při bombardování zasažen leteckou pumou).
Matka byla moc hodná, šikovná, silná a schopná žena, která znala dobře jazyky. Otec měl doma naprostou autoritu a Jiří vzpomíná, jak chodíval domů v poledne na oběd, po kterém si dopřál „svých 15 minut odpočinku“. Často tatínka také potkával na Staroměstském náměstí, když on se vracel z kanceláře a Jiří ze školy. Měl svou advokátní praxi v Rytířské ulici a také pracoval v pražské židovské obci v dobrovolné funkci jejího předsedy až do začátku války.
Jiří spolu se svým mladším bratrem Felixem (nar. 28. června 1925) navštěvovali Akademické gymnázium na Příkopech. Blížící se hrozbu nacismu Jiří nikdy nebral moc vážně, jen si vzpomíná, jak dostal hrubě vyhubováno od jednoho staršího muže, který ho díky krátkým kalhotám považoval za mladíka z Hitlerjugend. Naopak tvrdí, že nikdy ve svém životě ani v Čechách, ani v Anglii nezaznamenal jedinou protižidovskou reakci na svou osobu. Jako kluk chodil do Tchelet Lavan (Modro-bílá), jednoho z prvních židovských mládežnických hnutí propagujících ideje romantismu, svobody a orientace na přírodu.
Prvně se o své chystané cestě vlakem z Čech do Londýna dozvěděl spolu s bratrem asi necelý měsíc před odjezdem. Rodiče vše zařídili s panem Wintonem. Ano, s tím sirem Nicholasem Wintonem, který odvezl z Čech, a tak i zachránil 699 židovských dětí, ten sir Winton, který se v květnu 2014 dožil požehnaných 105 let. Rodiče si přáli, aby chlapci dokončili školní rok, proto datum jejich odjezdu stanovili až na 28. červen 1939, shodou okolností na Felixovy 14. narozeniny. Do Anglie odjely ještě děti strýců Maxe a Karla – František a Marie, nikoli však jako součást Wintonova transportu. Dospělí zůstali a čekali na svůj osud, který byl nemilosrdný. Jak si Jiří vzpomíná, dědeček Ludvík Kafka zemřel doma před rokem 1941, ještě před transporty do Terezína. Strýcové Max a Karel Kafkové prošli terezínským ghettem a zahynuli ve vyhlazovacích táborech. Dědeček Bernard Weiner zemřel v ghettu v Terezíně. Jeho dva synové a dcera Julie s miminkem byli z Terezína deportováni na východ, kde je zavraždili.
Jiřího tatínek měl štěstí, že v době obsazení Československa nacisty byl v Londýně, kde jednal o přijetí určitého počtu Židů, jenže vypukla válka, hranice byly uzavřeny a on se nemohl vrátit. Za války pracoval v Londýně na ministerstvu pro hospodářskou obnovu v československé exilové vládě. Ve své kanceláři se Jiří také setkával s Janem Masarykem.
Mnohem hůře dopadla Jiřího matka Eliška, která byla druhým transportem v listopadu 1941 deportována do ghetta v polské Lodži (mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 sem bylo odvlečeno 5 000 českých Židů – přežilo pouze 277). Přestože maminka nikdy moc o svých zážitcích nevyprávěla, Jiří od ní slyšel, že v Lodži ji „uvítal“ předseda Rady starších pan Rumkowski. Úkolem maminky v ghettu bylo starat se o čtrnáctileté a starší dívky. V srpnu 1944 byla odvezena do Osvětimi.
V zimě 1944 ji odeslali na severní Moravu na práci, do továrny v Bernarticích, která patřila nacistovi Šlechtovi. Tady se Eliška také dočkala osvobození.
Prvním místem Jiřího juniora v Anglii byl tábor pro uprchlé děti v Ipswich. Po prázdninách začal studovat na střední škole v Cheltenhamu. Do učňovské školy nastoupil ve fi rmě Sigmund Pumps v Gateshead a po dovršení 18 let se přihlásil 13. června 1942 do československé vojenské jednotky v Anglii. Tady byl asi měsíc, během kterého byl vybrán do československých perutí působících v rámci Královského letectva (RAF). Prošel výcvikem, mimo jiné i na Bahamách, a posléze byl zařazen na kombinovanou funkci radista- střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF, jejímž mottem bylo „Na množství nehleďte“ (Never regard their numbers). Peruť létala od srpna 1940 na britských bombardérech Vickers Wellington a od května 1943 na amerických Consolidated Liberator.
Četaře Jiřího Kafku nejprve přidělili do posádky štábního kapitána Rudolfa Protivy (zahynul 17. 1. 1949 s dopravním letounem Dakota u belgického pobřeží) a posléze k posádce npor. Jana Josefa Hubičky. Jak Jiří se zasněným pohledem říká, nejlepších vzpomínek na působení v RAF bylo mnoho, ale nemá cenu se o nich zmiňovat, právě tak jako o těch špatných. Přestože by bylo na co vzpomínat, jako například, když museli přistát se svým bombardérem Consolidated Liberator bez podvozku „na břicho“ nebo když hořelo v letadle. Operační, především pak hlídkové lety perutě nad Biskajským zálivem a v Atlantiku podnikali nejprve z letiště Predannack, Cornwall (23. 2. – 9. 8. 1944) a později z letiště Tain, Highland (9. 8. 1944 – 4. 6. 1945). Cílem byly nepřátelské lodi a ponorky, které ohrožovaly spojenecké konvoje. Poslední operační let absolvovala peruť u norských břehů. Ztráty létajícího personálu 311. bombardovací perutě se různí, pravděpodobně šlo o 250 padlých (včetně Zdeňka Launera, Jiřího spolužáka z obecné školy) a 35 zajatých. Peruť ukončila operační činnost 4. června 1945 a Jiří se vrátil do Prahy v srpnu 1945 se svojí letkou.
Po válce se první do Prahy vrátila maminka Eliška a potkala náhodou na ulici Jaroslava Kafku, bratrance Jiřího, kterému po osvobození z koncentračního tábora přidělili byt v Klimentské ulici. Protože neměla kde bydlet, pozval ji k sobě. Také tatínek, po návratu s exilovou vládou, se k nim přistěhoval. Jiří se vrátil do Prahy spolu se svou 311. perutí v srpnu 1945, a protože se dozvěděl o adrese rodičů, rovnou se k nim vydal, aby se po dlouhých letech znovu setkal s maminkou. Později si rodiče opatřili vlastní byt, shodou okolností rovněž v Klimentské. Jiřího mladší bratr Felix domů prvně přijel až na studentský festival, setkal se s rodiči, ale vrátil se zpět do Anglie, kde ještě studoval.
Jiří po válce nezůstal u letectva, uvažoval o studiu na univerzitě, ale po týdnu studií školu opustil a začal vyučovat v jazykové škole na Národní třídě angličtinu a dával i soukromé kondice. Později pracoval v kanceláři spediční firmy přítele otce – Řivnáč & Šůla. Poměry v republice ale začaly doznávat zásadních změn. Bratr žil v Anglii a Jiří mohl navíc jako příslušník britské armády demobilizovat tam, kde narukoval. Dlouho neváhal a podruhé opustil republiku směr Londýn. Opět vlakem, spolu s dalšími asi pěti podobnými, tentokrát ale v oddělení pro britské vojáky, kterým náklady za dopravu hradila Velká Británie. Rodiče zůstali v republice, otec zemřel v prosinci 1948 a pohřben byl v Praze. Jiří se vrátil na jeho pohřeb, ale již v té době začal vyřizovat mamince výjezdní povolení do Anglie. Vzpomíná, že i když to byla doba zlá, kdy vládnoucí nomenklatura držela stále pevněji otěže své vlády, nečinila jí byrokracie kupodivu žádné potíže a během několika měsíců měla maminka potřebná povolení k odjezdu.
Jiří žil zpočátku s bratrem a s maminkou v Anglii a provozoval s partnerem importní firmu, dovážející součástky na výrobu bižuterie. V roce 1952 se oženil s Dorothy Blundy, se kterou měli syna Stephena (1954) a dceru Helenu (1956). V průběhu roku 1960 odjela celá rodina do Izraele, kde žila do roku 1968, dva roky v Tel Avivu a později v Haifě. V roce 1968 se vrátili do Anglie, kde Jiří pracoval jako developer. Několikrát navštívil Československo, ale před první návštěvou se musel nejprve vykoupit z československého občanství. V roce 1986 umřela Jiřího maminka a o dva roky později i jeho manželka. V roce 1990 přijel do Československa na návštěvu za kamarádem Pavlem Vranským, kde se také prvně setkal se svou současnou partnerkou Helenou Machačovou a již tu zůstal.
pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
