Špici největšího pražského ostrova Štvanice vévodí secesní technická památka. Vznikla na pozadí koncepce splavnění Vltavy, připravované koncem 19. století. Tehdy se také prvně začalo uvažovat o zakládání malých vodních elektráren.
Na Štvanici byly původně postaveny elektrárny dvě. Jedna poblíž bývalého nádraží Praha-Těšnov, voda se k ní přiváděla podzemním tunelem z Vltavy a odtékala do Rohanského kanálu. V roce 1929 však bylo rameno zasypáno a elektrárna zrušena. Do našich dnů se zachovala druhá vodní elektrárna, postavená v letech 1913–1914 v souvislosti s pracemi na Helmovském jezu. Projekt provozní budovy vypracoval ing. arch. Alois Dlabač, který se inspiroval podobou jednoho zámku ve Francii. Elektrárnu postavila firma Kapsa & Müller a jednalo se o jednu z prvních betonových staveb v Praze. Unikátní technické zařízení, jehož součástí bylo převodové kolo s dřevěným ozubením, vydrželo v provozu až do roku 1972, kdy byla elektrárna pro úplné opotřebení odstavena. V důsledku energetické krize počátkem 80. let bylo ale rozhodnuto o její rekonstrukci, která začala v roce 1984. Podmínkou bylo zachování původní podoby provozní budovy a nábřežních zdí. Ale zjistilo se, že základy budovy byly uloženy na dřevěných pilotách ve štěrkopísku, proto musely být postupně vybourány a zajištěny injektáží a pomocí mikropilotů. Také věž musela být podchycena ocelovými nosníky. Nové zařízení elektrárny je umístěno do podzemí i mimo půdorys budovy, kde pracují tři turbíny o výkonu 5,7 MW, který přibližně spotřebuje pražské pouliční osvětlení. Štvanická elektrárna byla nově uvedena do provozu v roce 1988.
-red-
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
