Adina Mandlová patřila mezi největší a nejkrásnější prvorepublikové hvězdy. Žít dnes, zcela jistě by plnila přední strany bulvárních časopisů. Prožila bouřlivý život, plný milenců, průšvihů, skandálů, omylů i tragédií, a bylo by toho na román. Užívala si slávy, přízně mužů a svým chováním si získala pověst chladné cyničky. Snad i proto prožila chvíle, kdy se s ní osud nikterak nemazlil.
Adina, vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi. Pocházela z rodiny inspektora c. a k. státních drah Jana Mandla, který po třech chlapcích zatoužil po dceři. Podařilo se, a není divu, že Adina byla od útlého dětství svým otcem neuvěřitelně hýčkána. Její rozmazlování nabralo takových rozměrů, že jí rodina musela dokonce vykat, ale ona všem tykala. V osmi letech jí otec zemřel a s ním přišla o své rodinné výsadní postavení. Budoucí hvězdě se obrátil život naruby. Do rodiny vstoupila bída s nouzí. S bratry dokonce kradla sousedovi brambory, zeleninu a ovoce. Na druhé straně mamince často pomáhala vařit studentům, kterým pronajímali pokoje.
Poté, co si matka našla nového partnera, se Adina přestala cítit doma dobře. Naplno se projevila její rebelská povaha, ve škole měla jeden průšvih za druhým, a tak ji otčím poslal do pařížského dívčího penzionátu. Naučila se vařit a zdokonalila si němčinu i francouzštinu. Předčasně vyspělá Adina si se svým věnečkem hlavu nelámala. Ještě za pobytu ve Francii přišla v sedmnácti do jiného stavu. Nastalou situaci vyřešila potratem a dál vedla svůj bezstarostný život. Nakonec ale byla z penzionátu vyloučena a vrátila se do Prahy, kde pokračovala ve svém bohémském životě.
Nepřehlédnutelná krása ji brzy přivedla do salonu Rosenbaum, kde se stala manekýnou. Zkušenosti modelky později uplatnila ve filmu, kde jako jediná herečka dokázala nosit ony známé nákladné róby. Herečku z Adiny udělal její idol a tehdejší milenec Hugo Haas, který ji obsadil do svého filmu Život je pes. Film se setkal s velkým úspěchem u obecenstva i kritiky. Vzrostla popularita Haase, ale také Adiny, což jí zajistilo další role v Hassových filmech (Mazlíček, Ať žije nebožtík či Velbloud uchem jehly). Přišlo ale jaro 1935. Za volant Haasova auta Adina pustila nezkušenou kamarádku Bertu, jež neměla řidičák, ta havarovala a zavinila smrt člověka. Tehdy vzala Adina vinu neuváženě zcela na sebe. Příliš pozdě si uvědomila, co to obnáší. Následnou pauzu ve filmování prolomila až v úspěšné komedii Martina Friče Mravnost nade vše (1937), kde si zahrála roli ošklivého káčátka, opět po boku Haase. Právě tehdy se také zrodila její hvězda. Filmový svět pochopil, že je schopná zahrát démonicky svůdnou osudovou ženu, ale také postavu komediální.
Říkalo se o ní, že je cílevědomá a dobře ví, s kým se seznámit. Jan Werich ji popsal jako chytrou a zlou a Zita Kabátová o Adině pokaždé mluvila jen jako o zlatokopce: „Vždycky se uměla vyspat s tím správným, který měl dost peněz. Na tohle byla úžasně šikovná. Neexistovalo, že by si namluvila nějakého ňoumu.“
Dokladem toho je Hugo Haas, který stál na začátku dlouhé řady Adiných milenců z prostředí filmu i tehdejší honorace. Legendy kolovaly také o jejích bujarých večírcích, kde zpravidla jeden z Adiných vyvolených dostával od služebné klíč, tedy vstupenku do bytu poté, co hosté odešli. Pravda ale také je, že dokázala lidem i nezištně pomoci, hlavně za protektorátu.
V prvním válečném roce 1939 a po filmech Kristián či Kouzelný dům byla Adina na vrcholu své kariéry a slávy si patřičně užívala. Sotva ráno vešla do filmového ateliéru, museli jí donést sklenku aperitivu. Podobně se nechávala obskakovat vždy a všude, kam přišla. Ačkoliv se jí profesně dařilo, v osobním životě šťastná nebyla. Zvláště poté, co o ní začal kdosi šířit pomluvy, že se víc než přátelí s K. H. Frankem. Dohnalo ji to dokonce k pokusu o sebevraždu, prvnímu z mnoha, co následovaly.
Pošramocenou reputaci si chtěla napravit sňatkem s levicově smýšlejícím malířem Zdeňkem Tůmou. Leč Tůma nedokázal přijmout její bouřlivý životní styl, bohatý na milence i milenky, a ba co víc, nelibě nesl její bláznivé poblouznění ženatým hercem Vladimírem Šmeralem. Tůma po roce manželství spáchal sebevraždu (1943). Veřejnost Adinu opět odsoudila. Přestože se Šmeralem otěhotněla, pochopila záhy, že herec svou ženu nikdy neopustí. Stres byl příčinou jejího předčasného porodu mrtvé holčičky. Další děti pak už mít nemohla.
Po válce se Šmeral od Adiny distancoval, protože byla po květnové revoluci 1945 spolu s dalšími filmovými hvězdami zatčena a obviněna z kolaborace. Ano, zahrála si za protektorátu v německém filmu pod pseudonymem Lil Adina, udržovala osobní kontakty s celou řadou představitelů okupační moci, ale nebyla jediná. Za svého pobytu v pankrácké věznici jistě zažila nejednu ošklivou zkušenost, ale na druhé straně takřka jistě unikla lynči. Některá obvinění jí byla připisována právem, jiná však neprávem, například údajný románek s Frankem. Říkalo se, že během své vazby udávala bývalé kolegy. O Lídě Baarové prý vypověděla, že měla poměr s Goebbelsem a pracovala pro gestapo, a Oldřich Nový se prý stýkal s esesáky. Pro nedostatek důkazů byla sice propuštěna, ale o práci u filmu si tehdy mohla nechat jen zdát. Přilepšovala si proto prodejem svých slavných šatů a šperků. To ale nebylo řešení. To se objevilo v podobě sňatku s Josefem Kočvárkem (Joe Knight), který byl za války letcem RAF, a proto měl britské občanství. Po roce 1948 s ním Adina definitivně opustila vlast, ale začít novou hereckou kariéru se jí už nikdy nepodařilo. K herectví se vrátila jen několika menšími rolemi na divadle a v televizi.
Životní oporou se jí nakonec stal její čtvrtý manžel, homosexuální módní návrhář Ben Pearson, kterého si vzala v roce 1954. V roce 1966 se už už zdálo, že se Adina vrátí na divadelní prkna velkolepou rolí v Hudebním divadle Karlín, kde měla ztvárnit titulní roli v muzikálu Hello, Dolly! Státní bezpečnost ale byla jiného názoru.
V emigraci vydala za podpory Josefa Škvoreckého své pozoruhodné paměti – Dneska už se tomu jen směju. Pravidelně si dopisovala s Ferdinandem Peroutkou a také se pustila do soudního sporu s bývalým kolegou Járou Kohoutem. Ten ji prý urazil ve svých pamětech Hop sem, hop tam konstatováním, že měla styky s německými vojáky.
Po boku svého manžela prožila šestatřicet krásných let na Maltě a později v Kanadě. Po jeho smrti se již nemocná rozhodla vrátit domů. Nejprve žila u své švagrové Vlasty Mandlové v Karlových Varech a později za nejasných okolností získala apartmá na dobříšském zámku spisovatelů. Poslední dny jejího života prý ale nebyly zrovna veselé. Do společnosti moc nechodila a s lidmi příliš nemluvila. Nejvíc času trávila v zámecké zahradě nebo v pokoji u televize, protože nemohla spát. Její stav se zhoršoval, až musela být převezena do nemocnice v Příbrami, kde 16. července 1991 ve věku 81 let umírá. Jelikož si nepřála obřad či hrob, byl její popel rozptýlen na rozptylové louce v jihočeské Blatné. Tak se naplnil osud jedné z největších českých filmových hvězd, ženy, na kterou nejde zapomenout.
Marcela Kohoutová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
