Když vás osud připraví o úsměv
Vzpomínka na Natašu Gollovou dodnes vyvolává u všech, co ji znali osobně, nebo alespoň z filmového plátna, divadla či televizní obrazovky, upřímný úsměv na tváři. Úsměv, který rozdávala po dlouhá léta všem svým divákům, tedy dokud osud nerozhodl jinak.
Nataša Gollová se narodila 27. února 1912 v Brně, v zámožné a vlivné rodině významného masarykovského politika, národohospodáře, poslance a právníka JUDr. Františka Xavera Hodáče, profesora ČVUT a později i generálního tajemníka Ústředního svazu československých průmyslníků. Maminka Adéla (Gollová) byla malířka a žačka Antonína Slavíčka. A právě maminka vybrala pro svou dceru jméno Nataša, podle hrdinky románu Vojna a mír L. N. Tolstého. Nataša měla o dva roky staršího bratra Ivana, který absolvoval důstojnickou školu a později spolupracoval s firmou Baťa.
Své umělecké příjmení si zvolila podle dědečka, profesora Jaroslava Golla, významného českého historika. Studovala na zahraničních školách a zapsala se také na Filozofi ckou fakultu Karlovy univerzity. Leč lásku k herectví nedokázala potlačit, a tak se vydala zcela za svým snem. Odrazovým můstkem v její kariéře byla role prosté dívenky Mařenky ve fi lmu Kristián (1939), kde si zahrála po boku Oldřicha Nového. Ještě téhož roku na ni ale čekala role osudová, postava Evy ve fi lmu Eva tropí hlouposti. O svém soukromí nikdy nemluvila, snad i proto, že ji na rozdíl od hereckých kolegyň neprovázel žádný skandál či milostná avantýra. V očích mnohých jí ale uškodil vztah s Willym Söhnelem a skutečnost, že za protektorátu natočila jeden německý film.
Terezínské ghetto 1945
V průběhu dubna mířily do Terezína pěší pochody smrti, vlaky i nákladní vozy plné vězňů z nacistických koncentračních táborů na území Polska a Německa. Vězni byli na cestě i tři týdny, takřka bez vody a jídla. Nemytá, zavšivená, vyhublá těla pokrývaly cáry hadrů, špína a hnisající rány. Vagóny byly plné mrtvol těch, kteří cestu nepřežili. Lidské trosky potřebovaly rychlou pomoc, ošatit, nakrmit, ošetřit a ubytovat. Aby toho ale nebylo málo, příchozí vězni zanesli do Terezína infekci skvrnitého tyfu, zákeřné choroby, která se rychle šířila. Štítivý a netečný přístup nacistických úředníků a lékařů učinil poměry v ghettu strašlivými. Nebyla lůžka, slamníky, povlečení, a tak nakažení leželi často dlouhé dny na holé zemi. Počet nakažených dál rostl, v květnu to už bylo sto nových denně. Mrtví, původně pohřbívaní do masových hrobů v severním valu, zůstávali ležet na dvorech, aniž by se našel kdokoli, kdo by je pohřbil. Poslední esesáci opustili Terezín 5. května a v noci z 8. na 9. května 1945 přijeli první sovětské tanky. Rudá armáda učinila rozhodné kroky ke stabilizaci zoufalé situace, převzala ochranu nad vězni a od 10. května do ghetta přivážela zdravotní vybavení i personál. Od 14. května byla nad táborem vyhlášena dvoutýdenní karanténa a péče o nemocné a umírající se chopili sovětští zdravotníci a čeští lékaři a ošetřovatelky, kteří byli v táboře od 4. května v rámci České pomocné akce. Mnoho z nich však svou obětavou pomoc zaplatilo životem. Ale pouze díky nim a úsilí dalších lidí se podařilo zachránit tisíce životů.
„S Natašou Gollovou jsem se setkala v terezínském ghettu 4. května 1945 (v době, kdy tu byli ještě esesmani – pozn. autora), byly jsme tu jako dobrovolné pracovnice při pomoci Červeného kříže. Naše práce spočívala v tom, že jsme v místnostech, ve kterých vězňové žili, myly a krmily tyto zbídačené lidi. Toto vše s námi obětavě vykonávala i Nataša. Neštítila se žádné práce a byla nám všem příkladem.“ (Helena Kapounová, Roudnice nad Labem)
„S Natašou Gollovou jsme se setkaly v květnu 1945 v koncentračním táboře v Terezíně, kam jsme se obě přihlásily jako dobrovolné pracovnice. Vím od ní samotné, že i ona tam začala měnit žebříček životních hodnot a že náš tehdejší pobyt tam ovlivnil naše další konání.“ Květa Dvořáková, Ústí nad Labem
„Nastupovala jsem s dalšími mediky před lékařským domem v květnu 1945 na nákladní auto s akcí ČS červeného kříže na pomoc do Terezína. Těsně před odjezdem pomohl fi lmový režisér Čech na náš vůz i Nataše Gollové. Když jsme přijeli, tak nás prof. epidemiologie MUDr. Raška rozdělil na různá pracoviště. Co v Terezíně Nataša prožila, nevím, ale prý se nakazila skvrnitým tyfem… Kdo skvrnitý tyfus přežil, byl bez vlasů a vysílen. Nějaký čas poté jsem potkala Natašu Gollovou v Praze Na Příkopech – jaká byla moje radost, žila. Byla vysílená, ale přežila!“ (MUDr. Helena Šlaisová, Praha)
„Můj největší životní zážitek? Napadá mě jen ošklivej: Bylo to v květnu 1945, kdy se svolávaly dobrovolné sestry do Terezína, poněvadž diplomovaných bylo na všechno málo… Když člověk viděl ty chudáky ležící na slamnících, oholené hlavy, vytřeštěné oči, a hlavně – oni se naučili mluvit tak, že vůbec nebylo vidět, jak pohybují rty! Strašné! … Tam jsem také nakonec chytila skvrnitý tyfus.“ (Nataša Gollová, 1988)
Dříve šťastné a temperamentní ženě nebyla po válce uznána ani jediná polehčující okolnost. Musela odejít i z Divadla na Vinohradech. V roce 1947 se vdala za Karla Konstantina. Její životní láskou ale navždy zůstal Tristan Tzara, francouzský básník, esejista, dramatik a otec dadaismu, Rumun židovského původu, se kterým se seznámila u malíře Josefa Šímy v Paříži v roce 1932. S Tzarou udržovala kontakt až do roku 1948. Poté co v Praze marně hledala angažmá, odešla do Českých Budějovic. Až v roce 1951 se na zapomenutou herečku přece jen usmálo štěstí. Jan Werich s Martinem Fričem se ji rozhodli obsadit do role Sirael ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař. Podlomené zdraví, deprese, neúcta a socialistický realismus ji vháněly na scestí. Ztvárnila ještě dvě filmové role a poté se v roce 1971 defi nitivně stáhla do ústraní. Zemřela v Praze 29. října 1988 v domově důchodců v Krči. Pohřbena byla na Olšanech a posléze byly její ostatky přeneseny na Vyšehradský hřbitov, do rodinné hrobky Růžičků (rodina její švagrové), kde jsou ostatky i jejího bratra Ivana († 13. 1. 1993).
Kateřina Hodáčová (Růžičková), švagrová Nataši Gollové, se narodila v Praze 21. 12. 1927. „Moje úplně první setkání s Natašou Gollovou proběhlo v tomto jejich bytě, na Janáčkově nábřeží v Praze. Ona byla velmi milá a příjemná. Po obědě jsme si všichni tři (Nataša, její bratr Ivan a já) lehli společně na gauč a povídali si. Byla velmi vzdělaná. Uměla anglicky, německy, francouzsky. V době, kdy já ji poznala, byla ale v jedné z nejtěžších fází svého života, protože nesměla hrát. My se vídaly téměř denně, jelikož naše byty byly spojené. Ráda na ni vzpomínám.“
Kateřina Kovaříková (Hodáčová), neteř Nataši Gollové, se narodila 6. července 1949 v Praze, vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a věnovala se vrcholově sportovní gymnastice. Její sportovní úspěchy v národní reprezentaci jsou zapsány zlatým písmem do naší sportovní historie. Po ukončení aktivní kariéry učila tělocvik a angličtinu. „Tetu jsem měla moc ráda, byla příjemná, inteligentní, sečtělá, o všem se s ní dalo povídat. Měla také velký smysl pro humor a neuvěřitelně se smála. Nás s mým bratrem Ivanem měla opravdu moc ráda. Stačilo říct, že je v kině Alfa vyprodáno, a už tam zavolala a sehnala nám lístky. Snad proto, že neměla vlastní děti, brala nás tak trochu za své.“
Pro Památník Terezín Luděk Sládek, Marcela Kohoutová
Foto: autor, Památník Terezín, Milan Wolf,
rodinný archiv Hodáčových
Poděkování: Aleši Cibulkovi za možnost užití citací z knihy Nataša Gollová (2002)
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
