Romantika v realitě života
Nit spletitého osudu Josefa Větrovce se začíná odvíjet 5. března 1922 v Plzni. Narodil se v dělnické čtvrti Petrohrad, od konce 19. století určené převážně železničářům a dělníkům nově vznikajících fabrik. Tatínek František († 1942) byl krejčí-fazonér a maminka Anna († 1953) posluhovačkou. Navzdory velmi chudým poměrům dokončil Josef čtyři třídy měšťanské školy a poté se vyučil jako strojní zámečník-kovomodelář ve Škodových závodech.
Rodina žila v ulici Sladkovského, v domě č. 29. Josefova celoživotní láska k divadlu se projevila již v dětství, kdy na prknech ochotnického divadla stál již v devíti letech. Hrál také závodně házenou, byl členem spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu Reckov – Plzeň 5. Pravděpodobně v této době dozrávalo jeho levicové přesvědčení, umocněné prostředím, z nějž pocházel. Po příchodu nacistů a vzniku protektorátu se aktivně zapojil do odbojové činnosti a v Plzni patřil k jejím organizátorům. Za rozmnožování ilegálních letáků byl ale v roce 1943 zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn v Plzni na Borech. Odtud byl převezen do terezínské věznice v Malé pevnosti, kam dorazil 8. 5. 1943 v 17 hodin.
V Malé pevnosti byl dán Josef na celu k dalším 64 vězňům. „Byl tam jeden turecký záchod a jeden vodovod, takže když nás zavřeli, mohl jste zaseknout nůž do vzduchu,“ říkával. „Dostal jsem se na celu číslo jedna, kde jsem byl až do konce svého pobytu. Nejprve, asi tři dny, jsem byl na třicítce u márnice. Šlo se tam přes dřevěný můstek, byly to jen takové latě, pak na jedničce. Tam jsem našel odpovídající kamarády, poprvé za dobu věznění. Mladí lidé, mnozí z KSČ. Bratři Vančurové, dr. A. Vomastek, Václav Krumlovský. Pamatuji se, že v květnu 1943 přišly na Malou pevnost velké transporty.“
„První komando bylo Storchkomando, jak je tomu u zugangů obvyklé. Čtrnáct dní, a bylo to příšerné. Řádili Kunze i Neubauer. Pod šancemi, kde byl fekální potok, kde je teď národní hřbitov, ubíjeli Židy. Měl jsem i tak štěstí, že jsem zrovna nebyl přidělen k zednické káře, na které se vozila zemina. To si vybrali dozorci či kápové jednoho Žida, toho mlátili a strkali do příkopu a pak museli přijíždět vězňové s károu a naváželi na něho hlínu. Trvalo to někdy hodiny a bylo slyšet strašný křik a bylo to zoufalé. Mrtvého museli pak Židé odvézt. Vysvobození z této hrůzy a potupy přišlo, až když Eduard Buriánek zažádal o celou skupinu do koželužny do Želetic. Pracoval jsem až do konce svého pobytu v Malé pevnosti v této továrně, kde byli francouzští zajatci, a i mezi zaměstnanci se našli slušní lidé, kteří nám denně přenechávali cigarety a jídlo – keksy. Byla tam solidarita. Pracoval jsem ve mlýně na třísla, kde se kůže zbavovala šupinek, byl tam příšerný hluk a prach. Byl tam mistr Němec, který pomáhal nám mladším, dával nám chleba se zavařeninou a vždy říkával: ,Junge, junge, das ist Krach.‘ SS-posti vůbec nešli dovnitř, takže se nekontrolovalo, že někdo seděl či dokonce ležel. Pamatuji se, že komando od Schichta přinášelo pokrutiny, makové či jiné. A jakmile to prasklo, byly prohlídky, cvičení dlouho do noci, mlácení, klus. Někdy byly vidět tragikomické scény. Někdy byli dozorci zničeni víc než mladí vězňové. Starší lidé ovšem trpěli. Od rány vznikaly fl agmóny. Vykládání pokrutin – v Litoměřicích sklad. Vykládalo se z lodí, vozilo se to v kolečkách. Před polednem se šlo z tohoto přístavu pro jídlo ze závodní kuchyně a bylo hrozné, šlupky z brambor, ale teplé. Šel jsem asi třikrát s hrncem. SS-post mi dal cigarety ,dvaapůlky‘ ze svého a pak šel v Lovosicích s námi, dvěma ,hefl inky‘, do trafi ky, což vyvolalo značné pobouření. Koupil taky žvýkací tabák a poradil, jak jej vylouhovat ve vodě a zbavit slizkého povrchu a že se to dá dobře kouřit. Koupil nám taky hrací karty, které jsme přinesli do cely. Bylo v ní 65 lidí a jeden turecký záchod.“
„Byl letní podvečer a do cely přišel Neubauer a zeptal se, kdo mu půjde zalít zahrádku. Nejprve se nikdo nehlásil, v cele nás bylo 65 a jen dva jsme se rozhodli, dr. Vomastek a já. Vešli jsme za SS-barák malými vrátky, dvířka z příjezdového dvora za panským domem, kde měli dozorci zahrádky. Kropáčem jsme zalévali zahrádku, nikdo nás nehlídal. A pak už byl večer, když nám Neu bauer přinesl boty a řekl: ,Vyčistit!‘ Pamatuji se, že jsme seděli na dvou schůdkách za domem a čistili. Vtom se tam objevil Soukup, byl z Chotíkova od Plzně, a řekl: ,Té svini čistíte, a mně ne?!‘ O Soukupovi šly v lágru hrozné řeči. Dr. Vomastek se postavil do pozoru a hlásil: ,Pane komandante, vám taky vyčistíme boty.‘ Tak jsme čistili asi do jedenácti hodin a kamarádi na cele nespali a mysleli, že je s námi konec. Když jsme dočistili, zavolala nás paní Neubauerová a dala nám napít kořalky v čisťounkém pokojíčku, samé dečky, idylka. Lichotilo jí, že zejména dr. Vomastek jim vyčistil boty.“
„Saliler byl ,nad‘ lékaři a střídal se s nějakým ,pfl égrem‘. Dostal jsem angínu a ošetřoval mě MUDr. Kryšpín. Dvakrát denně mi vytíral v krku na cele, kde jsem zůstal. MUDr. Kryšpín byl menší, tmavovlasý hezký muž s výraznýma očima. To, co dělal na vedlejší židovské cele, bylo fantastické. Za dobu, co jsem ležel a nechodil do práce, tak třikrát až čtyřikrát tajně operoval na cele. Lidé tam nemohli chodit a bylo to tam hrozné. Doktor Kryšpín si mě oblíbil, a tak jsem mu párkrát ,asistoval‘. Hnis tekl při operaci do plechovky.“
„Bylo to tu neděli po zalévání zahrádky, kdy se nás zeptal: ,Potřebuji skopčit seno. Kdo půjde?‘ Hlásili jsme se všichni, vybral nás patnáct, rozdal hrábě a šlo se. Bylo krásné červnové, nebo spíš červencové ráno a šli jsme před pevnost, doprava cestou mezi lukami a meruňkovými alejemi. Neubauer v krátkých kalhotách, parabelu na zadku, šel před námi. Václav Krumlovský mu začal do kroku broukat melodii, pochod Laurela a Hardyho, potichounku, Neubauer zabral, ohlédl se a řekl: ,Gut, schön.‘ Tak jsme spustili písničku V+W Proti větru, a tak jsme pochodovali s touto písní s esesmanem. Neubauer si lehl na první kopku, jedl meruňky a nic nám neříkal. My jsme kopčili a pak trhali ,kuřivo‘, včetně podbělu. To se pak sušilo, balilo po ruském způsobu do novin a hrozně po něm bolela hlava. Donesli jsme toto kuřivo na ubikaci.“
„Po samovazbě na Borech jsem se tu cítil ohromně mezi mladými kamarády. Jiné to bylo se staršími. Při zpěvu, jak jsem už o tom hovořil při cestě z Plzně, tak to bylo jen samé chytání za hlavu a říkali mi: ,Bratře, bratře, co nám to děláš? Vždyť nás přivedeš do neštěstí!‘ Dnes to víc chápu, lidé měli za sebou hrozné zkušenosti. Na Borech ke mně dali nakonec pro nedostatek místa starostu jedné vesnice, který měl příšerně rozsekanou zadnici. Dával jsem mu obklady. Jak jsem zpíval, hrozně se vyděsil. Tady na Malé pevnosti to bylo jiné. Bylo nás víc. A tak se recitovalo po večerech: Wolker, Neumann, Halas, zpěv, hlavně Ježkovy písničky. Dnes se na to dívám tak, že to byla zoufale krásná odvaha, co jsme dělali. Při našich vášnivých politických a jiných debatách vyjukanci zalézali do slamníků, ale mohli to také považovat za provokaci. To dnes chápu. Ale jindy tito lidé brečeli nad buchtou z domu.“ (Vzpomínky J. Větrovce, zapsané Dr. Miroslavem Krylem, připravované pro vydání knihy Miroslava Graclíka) Josef opustil Malou pevnost v Terezíně po 75 dnech, 22. 7. 1943 v 6 hodin ráno, a byl transportován do koncentračního tábora Buchenwald. Tady se mu shodou náhod i díky dobré fyzické kondici podařilo veškeré útrapy přežít. K osvobození tábora došlo za zvláště dramatických okolností jednotkami 3. americké armády 11. dubna 1945. Vězni však ještě předtím převzali kontrolu nad táborem díky odbojové skupině (převážně komunisté a sociální demokraté, Židé i křesťané), která získala tajně 91 pušek a kulomet (od roku 1942). Den poté tábor zajistila americká 80. pěchotní divize.
Po návratu z Buchenwaldu do Plzně založil Josef Divadlo naší doby ’45 a díky nespornému talentu se po roce stal členem souboru Divadla J. K. Tyla, kde za dobu svého působení vytvořil celou řadu zajímavých rolí. Po 14 letech (1960) ale odchází z Plzně do angažmá pražského Divadla E. F. Buriana. V letech 1973–1988 byl jeho uměleckým ředitelem. V divadle zůstal ale dál, jako herec, až do svého defi nitivního odchodu do důchodu (1990). Přestože herectví nikdy nestudoval, lety praxe se z něho stal vynikající herec. K fi lmu se dostal ale až po příchodu do Prahy, díky roličce v dramatu Kohout plaší smrt (1961). Nejvíce hereckých příležitostí mu nabídla ale Československá televize, nechyběl v žádném z legendárních projektů (Chalupáři, Cirkus Humberto, Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Synové a dcery Jakuba skláře, Dobrá voda, Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky). Poslední jeho filmovou rolí byla postava ředitele nemocnice v „Básnících“. Patřil k nejlepším dabérům, kdy jeho ústy k nám dodnes promlouvají Jean Gabin, Bud Spencer či Joff rey de Peyrac. Znám byl také jako komentátor, recitátor a vypravěč pohádek v rozhlase či televizi.
Nejen za herectví získal také řadu ocenění – Zasloužilý umělec (1973), Řád práce (1978), Cena Jaroslava Průchy (1978), medaile Za zásluhy o hlavní město Prahu (1981), medaile SČSP (1981), medaile Světové rady míru (1982), plaketa Klementa Gottwalda (1982), medaile J. K. Tyla (1983), Národní umělec (1983). Kolegové jej měli rádi, zvláště pro jeho vzácně upřímnou povahu, a jak někteří vzpomínají, nikdy nikomu záměrně neublížil.
Po roce 1989 se ale stáhl do ústraní a čas od jara do podzimu trávil nejčastěji na chalupě na Kokořínsku. Byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Jitku, díky níž se stal trojnásobným dědečkem i pětinásobným pradědečkem. Zemřel 11. února 2002 v Praze ve věku nedožitých 80 let.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
