Není na světě člověk ten, který by se zavděčil Čechům všem. Česká kotlina je totiž společensko-politický útvar, kde jsou asi zvláštní vibrace, protože nám nic nevoní, nic se nám nelíbí, všichni kromě nás jsou takoví či makoví a vůbec pořád je si na co stěžovat. Asi to máme prostě v genech.
Čechy přes dvě třetiny 15. století byly pověstným hrncem, ve kterém to z pohledu společensko-politického vařilo, mlelo. Není divu, že sousedé s obavami čekali, zda je nějaká husitská horda „nepoctí“ dobyvačnou návštěvou a multikulturně neobohatí kacířskými myšlenkami. Není divu, že katolická Evropa i sousední Sasko měly z českého dění „smíšené pocity“. Navíc když poučeni husitskými rejsy či výboji (známe z dějepisu pod eufemismem spanilé jízdy) si přály stabilizaci poměrů. Počátkem roku 1471 poselstvo saských bratrských vévodů Arnošta a Albrechta předalo tehdejšímu papeži Pavlu II. návrhy na řešení náboženského sporu v Čechách a možnosti řešení sporů mezi Uhrami a Polskem. Poinformovali o nezdarech křížových výprav proti kališníkům i nechuti k válce českého katolického panstva. Snaha jejich ale vyšla naprázdno, protože v březnu 1471 nenadále umírá král Jiří z Poděbrad a otevírá brány Jagelloncům v cestě na český trůn. Navíc je nedlouho po něm také vyměněn papež Pavel II. za Sixta IV., který měl raději úplně jinou zábavu (třeba povolil nevěstince). O tom ale někdy příště.
Babok
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
