Sourozenci Ginzovi – přes překážky ke hvězdám
Petr a Eva Ginzovi se narodili v Praze, tatínek Otto pocházel z tradiční židovské rodiny venkovského učitele ze Ždánic u Kouřimi. Naproti tomu maminka Marie (roz. Dolanská) byla nežidovského původu, dcerou venkovského učitele v Číbuzi na Královéhradecku. Láska obou k esperantu proťala jejich cesty a vyústila v lásku na první pohled (na mezinárodním setkání esperantistů). Svatbu měli 8. března 1927. Za necelý rok se narodil syn Petr (1. 2. 1928) a dcera Eva o dva roky později (21. 2. 1930).
„Vidíme, jak se náš obzor šíří, připadáme si jako poutníci vystupující na vysokou horu. Nové daleké, neznámé kraje, které dříve byly zakryty naším nejbližším okolím, jeví se našemu zraku a dávají tušit další nezbadané pláně za nimi. My se však nedáme odstrašit a stoupáme stále výše, někdy rychleji a někdy méně rychle, abychom spatřili i ty vzdálené divy.“
Takto dobrodružně popsal patnáctiletý Petr Ginz roční redaktorskou práci při vydávání časopisu Vedem. Bylo to v terezínském ghettu, několik měsíců předtím, než byl i s většinou kamarádů zavražděn v plynové komoře v Březince. Ta slova ale výstižně popisují celý jeho život, který byl neustálým objevováním a překračováním obzorů, hledáním a naplňováním životního příběhu.
Rodiče byli nadšení esperantisté a vedli Petra i jeho o dva roky mladší sestru Evu k obecně lidským hodnotám překonávajícím omezení konkrétní víry či národa. Odmala děti trávily mnoho času v přírodě, sportovaly, četly a věnovaly se výtvarné tvorbě. Petr se zajímal o paleontologii, biologii, astronomii, zeměpis i historii. Kromě toho začal brzy psát – vedle povídek, které publikoval již v devíti letech, si troufl i na několik románů ( jediný dokončený vyšel nedávno tiskem – „Návštěva z pravěku“). Když byl starší, oblíbil si dlouhé výlety do přírody v okolí Prahy – nejraději do Šárky či Ďáblic.
V době protektorátu navštěvoval Židovskou školu v Jáchymově ulici, kde ho spolužáci zvolili jako starostu třídy. Již zde vydával školní časopis Rozhled, pomáhal s organizací celé řady akcí, vynalézal, psal, dokázal se ale i zapojit do nejedné klukoviny.
Transportem Ca byl 23. října 1942 odvezen do Terezína a umístěn na chlapecký domov 1 v budově bývalé školy (objekt L 417). Zde si chlapci vedeni charismatickým vychovatelem Valtrem Eisingerem ustavili po vzoru tehdy populární ruské knihy tzv. Republiku Škid. Na domově tak začala fungovat skutečná samospráva, v jejímž rámci se 40 kluků podílelo nejen na úklidu, ale i na přípravě kulturního a sportovního programu, vzájemném hodnocení, vedení večerních přednášek či vydávání již zmíněného časopisu Vedem. Petr jej inicioval a vedl téměř dva roky, do tvorby se ale dokázala kamarádsky a zároveň s pověstnou neústupností a humorem zapojit většina tamních chlapců. V Terezíně se Petr nadále věnoval samostudiu i výtvarné tvorbě. Jistým mezníkem pro něj mohl být 7. listopad 1943, kdy v ghettu umírá jeho babička Berta Ginzová. Tento zážitek spolu s postupujícím věkem a zhoršující se situací v ghettu ho pak stále více nutí přemýšlet o příčině utrpení a o bytí, blízké mu byly myšlenky buddhismu. Od května 1944, kdy byla do ghetta převezena i jeho setra Eva, trávil mnoho času s ní a dalšími deportovanými členy rodiny. Po dovršení 16 let byl pracovně zařazen nejprve jako pomocník do kuchyně, později do litografi cké dílny, ale přesto dál zůstával v domově 1 v L 417. V září 1944 onemocněl a krátce poté byl 28. září zařazen do transportu do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Bezprostředně po příjezdu neprošel selekcí a byl zavražděn v plynové komoře. „Lidé chodí s otevřenýma očima a nevidí. Lidé se neumějí dívat a učit se.“ Petr Ginz, Vedem, Terezín 1943 Od jeho smrti uplynulo již více než sedmdesát let, a přesto jeho příběh a tvorba oslovují stále více lidí na celém světě. Kéž je jeho vytrvalé hledání přátelství, pravdy a smyslu věcí navzdory všem temnotám výzvou i pro nás. (F. Tichý) Připomínkou Petra Ginze je dnešním generacím také souprava Českých drah R 684 „PETR GINZ“, která se vydala na svou první z pravidelných cest z Masarykova nádraží v Praze do děčínského hlavního nádraží 14. 12. 2015.
Eva Ginzová prožila dětství v kruhu početné rodiny, obklopena zájmem i bratrskou láskou. Její dětský svět bezstarostnosti a laskavého pochopení ale končí podobně jako Petrovi s příchodem nacistů a vznikem protektorátu. Mění se na stále více a neúprosně ponižující a diskriminující život ve strachu z příštích dnů. Ironií osudu bylo, že ke svým čtrnáctým narozeninám dostala, podobně jako všichni „židovští míšenci I. stupně“, obsílku do transportu s cílovou stanicí terezínské ghetto. Tam dorazila transportem Ec z Prahy 17. května 1944. Nakrátko se tu setkala s bratrem a stejně jako on si začala psát deník. Na 28. září 1944 a loučení s Petrem vzpomíná v knize: „Pořád jsem doufala, že vlak nepřijede, i když jsem věděla opak. Co se však dá dělat? Ráno jsme byly s Hankou (sestřenicí) ještě za nimi u šlojzky. Byl to hrozný pohled, na to nezapomenu do smrti. Okolo kasáren se tlačil zástup žen, dětí a starců, aby ještě naposledy viděli svého syna, muže, tatínka nebo bratra. Muži se vykláněli z oken, tlačili se jeden přes druhého, aby spatřili své nejdražší… Běžely jsme honem a donesly klukům každému ještě dva krajíce, aby neměli hlad. Protlačila jsem se zástupem, podlezla provaz, který odděloval dav od kasáren, a podala Petrovi chleba oknem. Měla jsem ještě čas mu podat skrz mříže ruku a již mne ghettouš odehnal. Ještě že to tak dopadlo. Teď jsou chlapci pryč a zbyly nám po nich jen prázdné postele.“ Petr s číslem 2392 odjel transportem Ek a spolu s ním s číslem 2626 i jeho bratranec Pavel (zemřel později v Dachau na tyfus).
Eva neměla tušení o tom, že Petr po příjezdu do Osvětimi neprošel selekcí. Přesto se rozhodla shromáždit co možná nejvíce z toho, co by jí bratra připomínalo. Dožila se konce války v Terezíně a poté se šťastně shledala s oběma rodiči. Všechny upomínky na bratra, kresby, deník (1941–1942), vše, co od Petra dostala v Terezíně, vzala v roce 1948 s sebou, když opouštěla Československo a odcházela do emigrace.
Studovala malbu, později také grafi ku i výrobu papíru. Provdala se, přijala jméno Chava (hebrejsky Eva) a příjmení Pressburger po manželovi, který pocházel ze Slovenska. Dnes je uznávanou umělkyní – výtvarnicí v oboru grafiky, papírových koláží a kompozic. Svá díla vystavovala od roku 1964 v bezpočtu galerií celého světa, například to byl Tel Aviv, Haifa, Jeruzalém, Bern, Hamburk, Brusel, Frankfurt, Curych, Bonn, Barcelona, Budapešť, Lodž, Kodaň, Bratislava, Varšava, Houston. Vystavovala také v muzeu Jad Vašem v Jeruzalémě, v Židovském muzeu v Terezíně a v Židovském muzeu v Praze. Dnes šestaosmdesátiletá Eva se ráda vrací tam, kde se narodila, ale její život je úzce spjat s Izraelem, kde žije v Jižním distriktu nedaleko města Beerševy, v Omeru.
Petr a jeho cesta ke hvězdám
Ilan Ramon (1954–2003), bojový pilot Izraelského vojenského letectva a první izraelský kosmonaut, člen posádky raketoplánu Columbia, měl s sebou při své vesmírné misi několik symbolických předmětů. Mimo jiné také kopii kresby Petra Ginze, kterou získal v památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem. Petr fascinován vesmírem se v ní pokusil zachytit svou představu pohledu z Měsíce na Zemi.
Eva na okolnosti letu Columbie vzpomíná: „Ilan Ramon mi telefonoval z NASA v Houstonu, kde byl na přípravném výcviku na let do vesmíru, a řekl, že s Petrovou kresbou na palubě se mu zdá, že uskutečňuje Petrův sen…“ Ilan Ramon řekl novinářům před odletem: „Má cesta bude po 58 letech naplněním snu Petra Ginze. Snu, který defi nitivně dokáže velikost duše chlapce uvězněného mezi zdmi ghetta. Mezi zdmi, které ale nebyly schopny porazit jeho ducha…“ Mise raketoplánu Columbia STS-107 odstartovala 16. 1. 2003 a trvala 15 dní, 22 hodin a 21 minut. Na zpáteční cestě byl 1. února 2003 během přistávacího manévru raketoplán zcela zničen. Nehodu nikdo nepřežil.
Eva se rozhodla vykoupit šest Petrových deníků, které později vydala knižně jako „Deník mého bratra“. O několik let později spolupracovala také na knize „Princ se žlutou hvězdou – Život a podivuhodná putování Petra Ginze“, autora Františka Tichého, ředitele Přírodní školy v Praze, oceněné Zlatou stuhou 2015.
Co je a není obyčejné
Pokus o vyvraždění evropských Židů za druhé světové války zůstává i více než 70 let po jejím skončení tématem, které vzbuzuje silné emoce. Pro mne není silnější výpovědi z oné doby hrůzy let 1939–1945 než autentická svědectví. Mezi nimi jsou zvláště výmluvná ta, která nepoznamenal odstup od popisovaných událostí, na prvním místě deníky. Právě k takovým dílům patří i každodenní válečné záznamy Petra Ginze. Ve svých denících od září 1941 do února 1942 ještě nepíše o koncentračním táboře, terezínském ghettu. Jeho pečlivé zápisy však plasticky vykreslují to, co historici později nazvali „ghetto bez zdí“. Toto základní poselství shrnuje v jediné větě z prvního dne roku, jehož konec již trávil v koncentráku. Prvního ledna 1942 si zapsal: „Co je teď zcela obyčejné, vzbudilo by v normální době jistě rozruch.“ S vědomím toho, co následovalo, je možno číst Ginzovy deníky i jako zlověstnou předehru. Poslední zápis Petra Ginze v denících, které ještě psal v milované Praze, byl učiněn v neděli 9. srpna 1942. „Dopoledne doma,“ stojí u tohoto data. „Jak příznačné! Den ještě neskončil, ale jako by už nic nemělo následovat.“ (výňatek z předmluvy Leo Pavláta k nalezeným deníkům Petra Ginze)
text © Ch. Pressburger; F. Tichý, ředitel Přírodní školy Praha; L. Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
foto a kresby © soukromý archiv Ch. Pressburger; Přírodní škola; České dráhy, a.s.; Wikipedia; Barry Munden
Pro Památník Terezín text upravil Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
