Splněný sen
Věra Steinová, provdaná Solarová, se narodila 29. května 1927 v Praze jako jediné dítě v rodině židovského obchodníka. Dětství prožila s rodiči v bytě na Vinohradech, naproti Riegrovým sadům.
Tatínek Oskar Stein byl Žid a na Václavském náměstí u muzea provozoval obchod s hračkami. Za první světové války byl ale vážně raněn, což mělo za následek zprvu časté, později značné bolesti hlavy, které se postupem času stále více zhoršovaly. Maminka Marie, rozená Petterschová, pocházela naopak z katolické rodiny, ale před svatbou přestoupila na židovskou víru. Po narození Věry zůstala v domácnosti a starala se o rodinu. Věra měla pěkné dětství, na což dodnes ráda vzpomíná. Od dětství byla dána na židovskou víru. Na náboženství chodila k rabínu Gustavu Sicherovi a základní školu navštěvovala v ulici Na Smetance. Okupace a s ní i protižidovské zákony ji zastihly v sekundě gymnázia v Londýnské ulici. Krátce předtím, než musela školu opustit, se jí stala zvláštní věc. Poctou pro žáky bylo, když vyzvedávali v kabinetě exponáty a mohli je nosit do hodiny. Když byla Věra jednou vybrána a dostavila se do kabinetu, učitel jí řekl: „Steinová, ty jsi Židovka, ty mi sem chodit nebudeš.“ Doma od rodičů se pak dozvěděla, co tím učitel myslel.
Doba okupace pro Věru znamenala mimo jiné také povinnost nosit žlutou hvězdu, kterou však tajně sundávala, když šla do biografu. Tato i další omezení na ni ale dopadla plnou silou, když dostala předvolání do transportu. Bez ohledu na skutečnost, že byla poloviční Židovka, se musela dostavit k registraci do Střešovic. Tatínek byl také předvolán, ale zásadně se zhoršil jeho zdravotní stav. Věra vzpomíná, jak k nim domů přišel německý doktor, který ho poslal do židovské nemocnice, kde umřel dříve, než mohl být nacisty transportován do Terezína. Maminka, podle oddacího listu Židovka, byla vedena Němci díky křesťanskému původu jako árijka. Proto nenosila žlutou hvězdu, přežila válku v Praze, ale musela opustit jejich původní byt a přestěhovat se do jednoho pokojíku kdesi na Kačerově. Trpěla silnou cukrovkou, proto nechodila do práce, ale Němci ji již nepronásledovali.
Do transportu šla tedy Věra sama. Nejprve strávila asi tři dny ve sběrném táboře na Výstavišti u Veletržního paláce. Spolu s ní tu byli i tatínkův bratr s manželkou, strýček a teta Krausovi. Transportem AAv dne 30. července 1942 byla Věra z Prahy deportována vlakem (celkem 1 000 osob) do Bohušovic a odtud pěšky do terezínského ghetta. Nejprve byla umístěna do jednoho z domů v ulici Q (číslo si nepamatuje), a přestože jí bylo teprve 15 let, nešla do dívčího domova, ale bydlela spolu s dospělými. Po třech týdnech však dostala spálu a skončila ve Vrchlabských kasárnách. Po asi šesti týdnech se uzdravila, ale nevrátila se tam, kde bydlela, ale do dívčího domu L 410. Nastoupila na práce v zemědělství za branami ghetta, kde je měl na starosti neurvalý Němec Kurzavý. Bylo jí však 15 let, a v tomhle věku se snáší všechno jinak. Jistou pomocí jí bylo, že krátce před ní, transportem AAu z 27. července 1942, byli do ghetta deportováni její příbuzní, tatínkova sestra Trudy s dcerou Irkou a její manžel inženýr Kraus, který se v ghettu uchytil jako stavař. 28. října 1944 však byli Krausovi odvezeni posledním transportem z Terezína do Osvětimi, kde nepřežili. Pouze dcera Irka zůstala v Terezíně, snad proto, že dělala stejně jako Věra v zemědělství. Těsně před zmíněným posledním transportem se do něj dobrovolně přihlásila také Věra, přestože netušila, co ji v Osvětimi čeká. Chtěla ale stůj co stůj zůstat s příbuznými, zvláště se starou tetou. Navíc transportem odjížděl také Vilda Singer, se kterým přijela v roce 1942 do Terezína a se kterým se do sebe zakoukali. Už stála s ranečkem v Hamburských kasárnách, ale esesman, který odškrtával seznam transportovaných, zavelel, aby se vrátila zpátky. Do seznamu se asi nedostala proto, že tou dobou již pracovala, stejně jako sestřenice Irka, v takzvaném „Glimmeru“ (slídárně), pro německý vojenský průmysl důležitém odvětví, kde loupala slídu. Tak se jen díky velikému štěstí dočkala obě děvčata konce války.
Vilda Singr byl po příjezdu do Osvětimi při selekci oddělen od otce, který šel rovnou do plynové komory. Krátce po příjezdu, snad 21. ledna 1945, byl přesunut z Osvětimi-Březinky do pobočného tábora Golleschau (polský Holešov), pro asi 1 000 vězňů. Byla tu cementárna, kamenolom a Vilda pracoval jako zedník. Později podstoupil celkem tři pochody smrti, které směřovaly kamsi na sever, kde na ně měla údajně čekat loď, kterou chtěli Němci na volném moři i s vězni potopit. K velkému štěstí všech cestou narazili na postupující Rudou armádu.
V Terezíně se na konci války rozšířila epidemie skvrnitého tyfu a byla vyhlášena karanténa. To ale nezabránilo Věře po osvobození tajně odejít z ghetta do Prahy. Maminčina sestra v té době bydlela na Náměstí míru, kde se Věra zastavila nejdříve. Shodou náhod tu potkala i maminku. Vilda se také vrátil do Prahy, a když na policii zjistil Věřinu adresu, zazvonil u jejich dveří. Radost ze shledání vystřídala realita všedních dní. Věra se rozhodla uskutečnit svůj životní sen a studovat farmacii. K tomu ji nepřímo přivedl tatínek, který chtěl mít z dcery lékárnici. Nejdřív ale musela dokončit gymnázium, odkud ji za okupace v sekundě vyhodili pro její původ. Protože ale gymnázium v Londýnské mělo řečtinu, rozhodla se přestoupit do gymnázia na Lobkowitzově náměstí, kde byla angličtina, kterou spolu s němčinou studovala ještě před válkou. Protože ale věkem už patřila do septimy, složila nejprve doplňovací zkoušky a následně pokračovala v septimě a nakonec úspěšně odmaturovala. Poté nastoupila do Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SUKL), kde byla až do odchodu do důchodu. V roce 1949 ale měla také svatbu s Vildou, který si už na konci války změnil jméno na Solar, a přestože bylo jejich manželství bezdětné, trvá již více než 60 let, tedy dodnes.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
