Krušné hory mám rád už od dětství. Mým světem byla rozkvetlá zahrada, zřícenina středověkého hradu za plotem a výhled na protější kopec s vysílačem. Tehdy asi vznikalo mé silné pouto k hlubokým, zařezávajícím se údolím, lesním svahům a potokům přetínajícím vrstevnice. Postupně jsem při svých toulkách začal objevovat i to, co bylo skryto v podzemí či zarostlo bujnou vegetací. Zjistil jsem, že Krušné hory jsou plné starých důlních děl, odvalů a také nalezišť pestrobarevných kamenů. Proto čas od času podlehnu volání vzpomínek, beru kolo a vyrážím do krajiny svého dětství, do Krušných hor.
Začátkem září jsem uslyšel opět ono známé volání. Bylo ráno, na obloze pohádková modř a přede mnou necelých 90 km. Čeká mě putování po kopcích a svědcích hornické minulosti. Vyjíždím kousek od Ciboušova, kde nechal Karel IV. těžit své drahé kameny. Barevnosti krvavých jaspisů a fi alovosti ametystů z této lokality se dodnes obdivujeme v kaplích na Karlštejně a ve Svatováclavské kapli na Pražském hradě. Mířím k Měděnci táhlým, přibližně 10 km dlouhým stoupáním. Po necelých 9 km se dostávám k „Sfi ngám“, skalnímu útvaru z ortoruly, kde je neopakovatelný výhled na protější Doupovské hory, a Měděnec mám téměř v dohledu. Toto horní město má své nejslavnější období těžby dávno za sebou, ale hornická tradice tu stále žije. U místního kostela právě probíhá pouť. Desítky mužů ve slavnostních uniformách defi lují středem obce. Nejsou to jen místní, ale i ti z blízkého Saska. Když odpoutám pohled od probíhající parády, tak registruji vrch Mědník (910 m n. m.), který dává celému místnímu dění smysl. Kopec nad obcí je protkán desítkami štol, zvrásněn středověkými pinkami a korunován kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie. Na chvíli se zastavuji před portálem „Země zaslíbené“, což je jeden ze vstupů do nitra měděné hory. Turista zde může zažít prohlídku s výkladem o středověkém hornictví. Když se vyšplháte až ke kapli, uvidíte za obcí stojící těžní věž. Není středověká, což pozná i laik. Ještě začátkem 90. let minulého století zde probíhala těžba magnetitu a také slíd. Dodnes vzpomínám na prohlídku 5. patra dolu se studenty Královské hudební akademie z Haagu. Jejich následný koncert byl plný emocí, a to nejen hudebních. Po letmé vzpomínce pokračuji Ptačí alejí ke Kovářské. Zpracování železa dalo tomuto městečku název. Míjím zdejší uhelnu – železárnu, vedle které dříve stávala vysoká pec, a cestou podél nádraží se blížím ke staré vápence z 1. poloviny 19. století. Je to jedna z památek souvisejících se zpracováním rudy vytěžené v okolí. Současně však jde i o industriální stavbu, tvořící soubor krušnohorského dědictví aspirujícího na zápis do seznamu UNESCO. Dnes jedu po horních dílech, ale kdo je zaměřen více militantně, může navštívit cca 1 km vzdálený památník na švédský jezdecký oddíl utonulý za třicetileté války (1641) v místním rašeliništi. Jinak nad zmiňovanou obcí proběhla 11. září 1944 letecká bitva, o které získáte bližší informace v místním muzeu. Z lesa se vynořuji v Háji, což takto psáno zní pesimisticky, ale nejsem ztracen. Před sebou mám vrchol Klínovce a mírně vpravo německý Fichtelberg (1 214 m n. m.). Čeká mě dalších cca 6 km stoupání. Odměnou je mi krásný výhled z úrovně 1244 m n. m. Konec kochání nastává, když se podívám na hodinky. Následuje sjezd do Božího Daru (1 020 m n. m.), nejvýše položeného města Krušných hor. Tudy jen proletím, i když je možné navštívit místní muzeum upomínající na hornické tradice, ale také na řeckého prozaika Nikose Kazantzakise, autora románu Řek Zorba. Tato partie cesty připomíná svým charakterem náhorní pláně Šumavy. Povalové chodníčky jsou frekventované návštěvníky blízkého Božídarského rašeliniště. Kolem meandrující Božídarský potok je před Myslivnami vystřídán Blatenským příkopem. V zaniklé osadě Myslivny v letech 1929 až 1931 právě Kazantzakis tvořil. Kousek od Mysliven můžete navštívit další středověký důl ze 16. století, zvaný Johannes. Blížím se k Rýžovně, která nemá s rýží nic společného. Jde o místo, kde se rýžoval cín. Po malém občerstvení pokračuji do Horní Blatné. Zde je k vidění expozice věnovaná těžbě cínu a jeho zpracování. Jsem v polovině trasy a čeká mě stoupání na Blatenský vrch (1 043 m n. m.). U zdejší rozhledny zanechávám kolo a po turistické stezce scházím k Vlčím jámám. Tento impozantní pozůstatek dobývání cínových rud stojí za návštěvu. Místo, kde i na sklonku léta najdete led, je jedinečné. Cestou zpět na Božák se těším na zaslouženou kávu s fantastickým božídarským štrúdlem. Něco sladkého po těch kilometrech přijde vhod. Domů mi ještě zbývá kolem 28 km. Při průjezdu Horní Halží si vzpomenu na objevování krás zdejších achátů, často doplněných hematitem. Jejich modré žilky jsou jako krušnohorské nebe a ty červené jako hořící západy slunce. Po návratu domů si uvědomuji, že jsem zase o den starší, ale pořád ten kluk jako před desítkami let.
Míra Foltýn
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
