Poutní barokní kostel Panny Marie Bolestné najdete na stejnojmenném kopci, na samé hranici rychnovského a ústeckoorlického okresu, mezi městy Kostelec nad Orlicí a Choceň. Odedávna lákal k návštěvě lidi zbožné, později turisty a zítra, zítra třeba vás. Unikátní středoevropská památka má svou historii, se kterou jde ruku v ruce i nejedna pověst.
Pověst o Homolkovi
Ne že by místo samo nebylo opředeno málo pověstmi, ale v kronikách byla objevena další, neznámá, o vyžleti. Pod památnými schody homolskými žije od nepaměti hubené psovité stvoření Homolka. Podoby je lidské až do soumraku, ale když se den změní v noc, mění se i on v hubeného, hnědožlutého psa. Prý rád rejdí za měsíčku, štěká a doráží na kolemjdoucí. Zle se ale vede těm, kdož se mu posmívají. Mezi místními dodnes koluje příběh dvou bratrů, kteří šli jednoho letního večera pod Homolí a uslyšeli psa, co na ně tak divně štěkal. Měli pro strach uděláno, inu urostlí chasníci to byli, a snad proto se psovi posmívat začali, až se za břicha popadali. To ale neměli dělat. Pes se naježil a upřel na ně svůj dlouhý pronikavý pohled. Bratři zůstali stát jako opaření. Bezmocně zkoprnělí tu pak stáli celé dlouhé hodiny, dokud se nerozednělo. Když se vrátili unavení a vystrašení domů, vyprávěli, co se jim stalo. Starším bylo ale hned nad slunce jasnější, že se vysmívali vyžleti. Znali ho dobře, často děsil lidi svým štěkáním a vytím. Dokonce bylo rozhodnuto, že ho ve jménu obecního blaha chytí a předají Borovnické vrchnosti. Ale ať se snažili sebevíc, vyžle jim stále unikalo, až to nakonec vzdali. Vypráví se, že zbožná hraběnka, která nechala na Homoli postavit chrám i schodiště, tolik milovala toto místo, že i po své smrti se nemohla od něho odloučit a každou noc jezdila koňmo po schodišti. Stalo se ale, že ji jedné noci vyžle svým štěkáním splašilo koně. Ten se vzepjal a hraběnku shodil. Jinak zbožná žena se zlověstně zakabonila a zaklela: „Ty zpropadené vyžle! Za to, cos učinil, budeš na věky mé schody strážit. Dávám ti podobu člověčí a jméno Homolka, pro dobu od kuropění. V době po soumraku však budiž vyžletem. Tak staniž se na věky!“ Jak hraběnka řekla, tak se také stalo. Od té doby vyžle v noci schody hlídá a ve dne pod odpočívadlem coby Homolka líhá.
Pravdy trochu na každém šprochu
Alespoň se to říká, proto jsem se rozhodl najít pravdy trochu i na pověsti o vyžleti. Řekne-li se vyžle, vybaví se nám něco hubeného. Ve slovníku se dočteme, že slovo je odvozeno od psího plemene frází „být hubený jako vyžle“. Proto jsem začal hledat plemeno hubeného psa. Jedná se o psí plemeno Magyar vizsla (Maďarský ohař), jehož historie sahá hluboko do středověku. Říká se, že jeho předkové doprovázeli hordy Hunů, které se přehnaly Evropou ve 4. stol. našeho letopočtu. Příběh „našeho“ vyžlete se začal psát ještě před rokem 1739. Tou dobou již stál na Homoli chrám i schodiště, jehož základní kámen byl položen 12. května 1692. Komplex dala vystavět hraběnka Terezie Barbora Eleonora, rozená Žďárská ze Žďáru, dcera Floriana Jetřicha Žďárského ze Žďáru a Alžběty Korunky Bořitové z Martinitz. Zemřela 30. ledna 1705 a pohřbena byla v homolském chrámu v únoru téhož roku. Naše vyžle bylo nejspíš jedním z psů lovecké smečky hraběte Františka Ferdinanda Kinského z Vchynic (* 1. 1. 1678, † 13. 9. 1741), nejvyššího kancléře Českého království a zakladatele chlumecké větve Kinských. Pocházelo z chovu u dvora maďarského šlechtického rodu Palff y z Erdödu a Plassensteina. Odtud ho přinesla věnem (10. 4. 1730) druhá manželka Františka Ferdinanda Maria Leopoldina Pálff yová z Erdödu (* 28. 8. 1714, † 3. 3. 1759). Domnívám se, že dále to bylo asi nějak takhle. Vyžle se při jednom z honů Františka Ferdinanda v okolí Chocně zaběhlo, a vydalo se tak na svou dlouhou a strastiplnou cestu. Potulovalo se krajem, až doputovalo pod Homoli, kde pobývalo do okamžiku, dokud nesplašilo hraběnčina koně.
Závěrem…
Dnes už vím, proč svou kletbou ustanovila hraběnka vyžle strážcem tak jedinečného místa. Proto, aby v hodinách nočních, od soumraku do kuropění, dbalo o to, aby nikdo neublížil chrámu, hřbitovu ani schodům. Proto vězte, vy nehodní, že za to, co tu činíte i čemu se vysmíváte, dojdete spravedlivé odplaty. Homole je místem poutním, vznešeným, krásným a památným, ale stejně tak i bezbranným. Jako místo posledního odpočinku je i místem vzpomínek mnoha lidí. Zamyslete se nad tím, co tu do kamene vytesáno jest: „Ó vy zbožní poutníci, pojďte a zastavte se, neboť stála pod křížem Spasitele služebnice Páně.“
Luděk Sládek
www.homolskeschody.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
