Souboje mají tradici od středověku, kdy byly součástí tehdejšího právního systému. Dříve totiž existoval pojem takzvaného „Božího soudu“. Pokud soudce nebyl schopen nebo nechtěl rozhodnout, kdo je ve sporu vinen a kdo nevinen, nechal to na prozřetelnosti. Měl rozhodnout Bůh.
Božích soudů bylo několik druhů a mezi nimi vynikal souboj. Byl vhodnou možností k rozřešení sporů všech tehdejších společenských skupin, mohly se ho účastnit i ženy. Urození spolu bojovali meči, neurození klacky. Pokud bojovala žena v roli žalobce, tak její protivník byl určitým způsobem hendikepován, aby měla možnost proti muži uspět.
Ve 14. století postupně náhled na souboje jako na součást Boží vůle mizí. Staví se proti nim i církev, protože často zvítězil ten, kdo byl ve skutečnosti vinen, ale také proto, že s logikou spravedlnosti měl Boží soud málo společného. A tak byly souboje zakazovány napříč jednotlivými právními řády v celé Evropě, ale přesto existovaly dál a umíraly v nich tisíce vysoce postavených lidí.
Když souboje přestaly být vyjádřením spravedlnosti, staly se součástí kulturního života nebo módy vyšších vrstev, především šlechty. V 16. a 17. století se protivníci utkávali především meči nebo kordy. Šlechta souboji řešila spory a navíc jimi, např. ve Francii, dokazovala i svou moc – porušováním královského zákazu soubojů naznačovala, že král nemá neomezenou autoritu. Mnoho členů nejvyšší šlechty se kvůli nedodržení zákazu soubojů tehdy dostalo až na popraviště.
Přelom 18. a 19. století a celé 19. století bylo dobou velikých společenských změn. Souboje se ale stále těšily velké oblibě, stávaly se řešením soukromých i politických sporů. Nejčastějšími zbraněmi byly šavle nebo pistole. Přestože souboje byly zakázané, všeobecně se o nich vědělo a byly i tolerované. Pokud se určité společenské skupiny v jednotlivých státech v té době považovaly za nějakým způsobem výjimečné, elitní, dokazovaly to tím, že její členové nosili zbraň a jejím prostřednictvím hájili svou čest. Byli to především armádní důstojníci. Odmítnout výzvu na souboj bylo dokonce chápáno jako důvod k propuštění z armády. Dále se soubojů, už historicky, účastnila šlechta, a nově také studenti. Mělo se za to, že ke státní nebo národní elitě patří nejen šlechta, ale také vzdělanci. I studenti tedy nosili jako odznak své výjimečnosti zbraň a cvičili se v šermu. Poslední souboje v českých zemích byly evidovány ještě v první polovině 20. století.
Pokud vás způsoby soubojů a jejich historie zajímají, poslechněte si rozhovor na http://www. kampocesku.cz/clanek/12120/vyzva-k-souboji. K pátrání po historických souvislostech KAM po Česku inspiroval příběhem o souboji svého předka čtenář Radko Sekerka z Valašského Meziříčí, potomek jedné větve šlechtického rodu Sekerkové ze Sedčic.
Ilustrace: Radko Sekerka
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
