Orlické hory jsou po Krkonoších nejvyšším pohořím východních Čech a mají s nimi nejpodobnější geologickou stavbu a vývoj. Přesto patří k horským celkům, které jsou členitostí reliéfu i množstvím přírodních zajímavostí a krás spíše skromnější a předčí je i takové, podstatně nižší celky, jako je i sousední Broumovská vrchovina. Řadíme je k plochým hornatinám a v rámci východočeských regionů patří k územím ztotožňujícím se s orografickým vymezením. Jejich plocha je 341 km2.
Suchý vrch
Návštěvníci si často neuvědomují, dílem i vinou turistické literatury, která tuto skutečnost někdy obchází, že součástí Orlických hor je i Bukovohorská hornatina, která je ukončuje na jihovýchodě. Důvod k jejímu „osamostatňování“ je celkem zřejmý, neboť je hned dvojnásobně oddělena hlubokými epigenickými údolími obou Orlic. Připočteme-li k tomu její ukončení výraznou tektonickou depresí Králické brázdy na východě, budí skutečně dojem zcela izolované horské skupiny. Na druhé straně, přes svou koncovou polohu, dosahuje větších výšek než vrcholy prostřední Mladkovské vrchoviny. Suchému vrchu, její nejvyšší hoře, chybí pouhých pět metrů do tisícovky a vytváří tak poměrně výrazné zakončení Orlických hor. Geologická stavba i tektonické poměry, stejně jako charakter geomorfologického vývoje jsou však skutečně totožné s hlavním masivem Orlických hor.
Suchý vrch je poměrně rozlehlý, dvouvrcholový masiv. Jižnější, hlavní elevace je oddělena mělkou sníženinou od severní a trochu nižší, která se nazývá Bradlo nebo též Skála. Také Bukovohorská hornatina, podobně jako Orlické hory, je poměrně chudá na skalní útvary, které jsou navíc převážně nízké a malé. Ani Suchý vrch není výjimkou. Obě jeho vrcholové elevace mají po jednom nevelkém skalním výchozu. Navzdory tomu, že jsou poměrně blízko sebe, se dosti podstatně liší, což vyplývá i z jejich odlišné horniny. Vyšší vrchol je sice téměř plochý a beze skal, ale v jeho mírném svahu směrem do zmíněné sníženiny vystupuje jen asi do pěti metrů hřebínkovitý, ortorulový mrazový srub, obklopený zarůstajícím balvanovým polem z rozpadlých částí skaliska. Jeho delší osa má spádnicový směr, zatímco skála na druhém vrcholu, Bradle, přesně opačný, tj. vrstevnicový. Ta je však podstatně atraktivnější, o čemž svědčí i oba názvy této kóty (Bradlo nebo Skála). Je to hlavně proto, že ji budují podstatně výrazněji břidličnaté svory, které v tomto prostoru tvoří malou vložku v ortorulách. Geneticky se sice také jedná o mrazový srub, ale tím, že se tu podstatně víc uplatňuje vliv břidličnatosti, je skála silně asymetrická a vytváří až pět metrů vysoké šikmé špice a převisy na čelní straně a mírněji ukloněné a zprohýbané „plotny“ na plochách břidličnatosti na straně opačné.
Po Suchém vrchu probíhá i bývalá zemská hranice mezi Čechami a Moravou, která se ztotožňuje i s hydrografickým evropským rozvodím, tj. Labe, které teče do Severního moře, a Dunaje, směřujícího do Černého moře. To by samo o sobě nebylo nijakou výjimečností, ale hydrografická hranice se zde ostře lomí (více než v pravém úhlu), stejně jako na protilehlé hoře Jeřáb za Králickou brázdou. Hranice rozvodí obecně nejčastěji probíhají po vrcholech a hřebenech, ale právě zde protíná napříč Králickou brázdu, která má charakter širokého údolí. Vytváří tak téměř neznatelné údolní rozvodí v atypickém, velmi plochém a slabě zvlněném terénu.
Název Suchého vrchu je však záhadou. Rozhodně není odvozený od jeho klimatických poměrů. Srážek tu spadne zhruba stejně jako u všech okolních hor a žádný srážkový stín tu není. Ani geologické podloží nenabízí žádné vysvětlení. Nejpravděpodobnější je, že může pocházet od suchého porostu, který tu mohl kdysi po určité období být, například v důsledku nějaké kalamity.
Ukázka z knihy (redakčně zkráceno) Vlastimila Pilouse a Jiřího Grunda Východočeské hory: Od Jizery po Tichou Orlici vydané nakladatelstvím Baset.
Vlastimil Pilous, Jiří Grund
Východočeské hory: Od Jizery po Tichou Orlici
Autoři knihy zvolili netradiční formu, jíž seznamují čtenáře s jednou z horopisně a krajinářsky nejrozmanitějších oblastí Čech. O vybraných horách, těch nejvyšších, nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších na straně jedné, ale i těch širší veřejnosti téměř neznámých či dokonce zcela nepřístupných na straně druhé, referují encyklopedickým způsobem, takže se o nich můžeme dozvědět téměř všechno.
Formát 210 x 270 mm, pevná vazba, přebal. 240 stran. Kniha je doplněna bezmála 200 barevnými fotografiemi.
Nakladatelství Baset, Sokolská 66, 120 00 Praha 2
Tel./Fax: +420 244 402 706
www.baset.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
