Jan Pirk

29.10.2016 | 18:07

Životy na pomezí zdánlivě nemožného
Dvěma dalšími příběhy z Malé pevnosti Terezín vás provede profesor Jan Pirk (JP), uznávaný kardiochirurg a přednosta kardiocentra IKEM. Je nejstarším ze tří dětí Otty a Jitky Pirkových. Dráhu lékaře si zvolil podobně jako někteří jeho rodinní předchůdci.

Původně se však chtěl stát námořním lékařem, stejně jako jím byl jeho dědeček Karel za Rakousko-Uherska. Nicméně životními vzory pro něj byli oba jeho dědečci. Jak již zmíněný lékař ze strany otce, vězněný nacisty, tak dědeček z matčiny strany – podnikatel a velký sportovec, vězněný za nacistů i komunistů.
Rodina Picků příjmení Pirk používá až posledních sto let, pochází z Chrudimska, z městečka Luže. Je pravděpodobné, že rodina sem přesídlila z Prahy, kde se Pickové vyskytovali již od 16. století. Dokladem toho by mohl být náhrobek na pražském židovském hřbitově manželů Jehudy ben Itsak Picka a Rele Bat Volf Aškenas, rodiny spřízněné s rodinou Maharala, tedy s rodem rabi Löwa. První písemné zmínky o židovském ghettu v Luži se datují kolem roku 1570. Příslušníci ghetta nesměli vlastnit půdu, mohli si pouze pronajímat podřadné provozovny, v případě Picků se jednalo o koželuhy. Po osvíceneckých reformách Josefa II. vstoupily na vysoké školy v českých zemích celé židovské generace. Také Pirkův pradědeček Julius, syn Jisraela Picka, vystudoval díky své píli i cílevědomosti medicínu v Praze a posléze se stal vrchním zdravotním radou v Teplicích. MUDr. Julius Pick (* 1856) tak započal bezmála 140letou tradici lékařů Picků. Medicínu absolvoval na německé části Karlovy univerzity a byl autorem řady odborných článků i několika knih. Například vydal česky psanou knihu „První pomoc při náhlých nehodách a úrazech“ (1888), která je dnes uložena v pražském Klementinu.
MUDr. Karel (Pick) Pirk (20. 3. 1888–1968), dědeček JP, člověk nesmírně odvážný, velký milovník života a nezměrný optimista, byl v generaci lékařů druhým. Zamiloval se do krásné a bohaté křesťanky Marie Schwarzové, kterou si roku 1917 také vzal za ženu. Aby si ji ale mohl vzít, musel se nejprve nechat pokřtít a následně si i změnit jméno z Picka na Pirka. V této souvislosti si JP vzpomíná na zajímavou příhodu. Dědeček nejprve nevěděl, co dělat, proto šel za nejstarším strýcem v rodině pro radu. Strýc se zamyslel a povídá mu: „Víš co, Karle, klidně se nech pokřtít, Židi nic neztratěj a křesťani nic nezískaj.“ Díky tomu, že babička pocházela z vesnice Lísková (Haselbach) v Českém Lese, na samé hranici s Německem, Karel objevil kousek za hranicemi vesnice Pirk a Oberpirk, což jej nakonec přivedlo k myšlence, jak dokončit změnu příjmení.
Život úspěšného lékaře změnila protektorátní vláda, která hned na své první schůzi 17. března 1939 přijala soubor protižidovských opatření. Mimo jiné také zakázala lékařskou praxi lékařům neárijského původu. Plán byl jasný, odstranit Židy z klíčových pozic, poté jim zabavit majetek a nakonec je zlikvidovat. Karlovi bylo jasné, že v příštích dnech a měsících půjde Židům o holé přežití. Jeho židovský otec Julius byl tou dobou již po smrti, ale kdyby byl Karlovým otcem někdo jiný, mohl by si život zachránit on i jeho nejbližší. Vznikl tedy plán, kdy jeho matka na smrtelné posteli podepsala smyšlené prohlášení.
Kamila Picková, vdova po vládním radovi, místopřísežně stvrdila: „Prohlašuji na místě přísahy, můj syn pan Karel Pirk není synem mého zemřelého chotě pana Julia Picka, za kterého jsem se provdala roku 1887, nýbrž synem pana Adolfa Zahradníka, rovněž zemřelého. Toto prohlášení činím z toho důvodu, že si přeji, aby můj syn pan Karel Pirk zvěděl pravdu o svém původu.“ Osoba Adolfa Zahradníka nebyla vybrána náhodně. Byl bezdětný, a když odcházel na odpočinek a předával Karlu Pirkovi svoji kancelář i byt ve Šlikově paláci na dnešní Národní třídě 24 (dům byl zbourán roku 1938 a nahrazen obch. domem Máj), jinak skvělé místo pro lékařskou praxi, stal se ideálním, reálně žijícím, nicméně fiktivním otcem Karla Pirka. Doklady o pět let trvajícím úsilí Karla během soudního procesu s protektorátními orgány ohledně uznání jeho nežidovského původu najdeme v Národním archivu na pražském Chodovci. V průběhu procesu zemřela Karlova matka a sourozenci Marie i Vili skončili v koncentračním táboře. Jejich děti se však k velkému štěstí zachránily útěkem do Anglie.
MUDr. Otto Pirk (* 4. 12. 1918), třetí z lékařské dynastie a tatínek JP, měl v té době již svou velkou lásku Ajku, se kterou jezdili na vodu a chodili na výlety. Avšak poslední z řady jejich společných fotografi í z výletů je ta z 12. října 1941. Příštího rána nastoupila Ajka do transportu a už se nikdy nevrátila. Navzdory tomu, že se doba stávala pro Židy stále více likvidační, Karlu se dařilo dál bojovat o život svůj, dětí i o majetek a nakonec se odvolat až k nejvyššímu soudu v Lipsku, kde se osobně hájil. A povedlo se mu nemožné. Soud uznal jeho prohlášení o árijském původu za pravdivé. Unikl tak deportaci do Terezína, ale netušil, že ne nadlouho.
Karlova univerzita měla před válkou německou a českou část. Česká byla za protektorátu uzavřena, ale německá fungovala dál. Aniž by to kdo z rodiny tušil, Karel pomohl zachránit na německé chirurgii, kde pracoval (s vědomím šéfa chirurgické kliniky prof. Hohlbauma), asi 200 lidí před nuceným nasazením na práce v Říši. Vystavoval jim falešné lékařské diagnózy, přestože dobře věděl, že se jedná o trestný čin, tzv. poškozování hospodářských zákonů třetí říše, trestaný smrtí. Mimochodem po válce byl šéf kliniky zatčen, uvězněn a na nucených pracích v komunistických lágrech zemřel. Dílem osudu v podobě sestry, která nepříliš moudře chtěla ukrýt na oddělení také svého milého, navíc s absurdní diagnózou, vše odhalil lékař SS. Tou dobou bylo na oddělení 12 či 14 pacientů doktora Pirka. Karel byl zatčen gestapem 30. listopadu 1944 přímo ve své ordinaci a převezen do věznice na Pankráci. V takzvaných pankráckých vězeňských knihách se dočteme:
Prošel si peklem nechvalně známých metod vyšetřovatelů a poté byl 5. prosince 1944 převezen do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Po pěti letech soudních útrap skončil tam, kde skončili jeho příbuzní, známí… Umístěn byl v cele č. 14, která přestože se nám dnes jeví jako spíše malá, v roce 1944 byla obsazena až stovkou vězňů. Z jediného, německy psaného korespondenčního lístku, který poslal rodině, se dozvídáme: „Moji drazí, daří se mi dobře. Jídla je dost, neposílejte nic k jídlu. Pošlete mi dva páry spodního prádla, mé sportovní boty, dvacet deka krystalového cukru a dvě tuby sacharinu a rukavice.“ Pravda však byla, že se mu vůbec nedařilo dobře. Jídla bylo žalostně málo, spodní prádlo i boty, byť sportovní, měly v mrazivé cele své opodstatnění a sacharin byl spíš určen spoluvězňům, protože Karel cukrovkou nikdy netrpěl, a navíc si psal o cukr. Je jasně patrné, jaký to byl člověk. Zdálo by se, že situace byla pro něho bezvýchodná, ale opět se mu podařilo Terezínu uniknout. Gestapo nakonec přece jen zajímaly více jeho lékařské schopnosti. Ať už tedy podrobíme zkoumavému pohledu dynastii Picků a Pirků z jakékoli strany, jeden každý z nich žil, pracoval a jednal na pomezí zdánlivě nemožného.

Podnikatel, sokol, odbojář…
Dědečkem Jana Pirka z maminčiny strany a také druhým životním vzorem byl Ludvík Hraba (5. 4. 1894, Zásmuky – 23. 8. 1975, Praha), podnikatel, významný představitel Sokola – kolínské župy Tyršovy a protifašistický odbojář. Vystudoval dvouletou tkalcovskou školu v Liberci a pravděpodobně také dvouletou obchodní školu s převratným, nicméně tehdy ještě nepovinným předmětem – český jazyk. Jako odborník na látky si poté zřídil v rodném domě v Zásmukách obchod se střižním zbožím. Byl členem Živnostenské strany, ředitelem Občanské záložny a členem městské rady. Spolu se zásmuckým truhlářem a podnikatelem Josefem Linhartem postavili továrnu na nábytek LINHRA (1936), která se postupně rozšířila ještě o výrobu dřevěných hraček. Nejvíce vyráběným artiklem se stala hra „Člověče, nezlob se“, na niž měl Ludvík Hraba československý patent. Firma prosperovala, otevřela několik obchodů (Kolín, Uhříněves, Praha – Václavské nám.) a její výrobky se vyvážely do celého světa. Vedle role úspěšného podnikatele se Ludvík také intenzivně věnoval myšlence sokolské, kde se vypracoval na náčelníka župy Tyršovy Kolín, Sokola v Zásmukách.
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se stala Obec sokolská trnem v oku okupačním silám, a Hitler dokonce považoval sokolskou odbojovou organizaci za jedinou vážnou hrozbu Říše. Od Oldřicha Stránského, bývalého terezínského vězně, se JP dozvěděl, že Hitler 20. dubna 1942, na své narozeniny, dal dokonce asi padesáti představitelům Sokola amnestii. Ovšem pod podmínkou, že musí všude říkat, jak je veškerý odboj marný. Ludvík byl členem odbojové organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), ústředního orgánu protinacistického odboje v protektorátu. Jednalo se o zastřešující orgán významných odbojových organizací, založený počátkem roku 1940. Úkolem byla koordinace odbojových činností na území protektorátu. Ludvík byl v roce 1942 zatčen kolínským gestapem a továrnu v Zásmukách zabrala německá protektorátní moc. Na kolínském gestapu zažil nelidské týrání během výslechů, kdy jej například vyšetřovatel mlátil lopatou do břicha. Trestu smrti unikl jen shodou šťastných náhod. Vyšetřující esesák byl totiž pro kázeňský přestupek poslán za trest na východní frontu. Z Kolína byl Ludvík deportován do Malé pevnosti Terezín, kde byl později znám jako Otec Hraba či Táta Hraba, což svědčí o jeho širokém srdci a velké dávce empatie. Pracoval ve velmi nepříjemných podmínkách zdejší prádelny, kde po čase dělal vedoucího. JP vzpomíná, jak mu dědeček vyprávěl o tom, že prádelna bývala místem setkávání manželů vězněných v Malé pevnosti, vězněných odděleně v mužské a ženské věznici. Když se náhodou objevil „Pinďa“, SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, zlověstný velitel Malé pevnosti v letech 1940–1945, byli připraveni. Otevřeli hrnce s vyvářeným prádlem a neskutečný zápach, který se z hrnců linul, vždy Pinďu spolehlivě od kontroly odradil. Ludvík se ale nedočkal v Terezíně osvobození. Krátce předtím byl zařazen do pochodu smrti, který došel do jiného tábora (JP si už nepamatuje jméno), kde byli osvobozeni americkou armádou. Válku tak přežil a vrátil se do Zásmuk. V roce 1967 poskytl Památníku Terezín vzpomínku (inv. č. 5774), která má 17 stran. Po únorovém komunistickém puči 1948 byla jeho továrna podruhé zabrána, tentokrát znárodněna a včleněna do semilské TOFY. A Ludvík podruhé putoval za mříže.
To ale nebylo naposledy, co rodina přišla o zásmuckou továrnu. Potřetí a nenávratně o ni přišli díky „polistopadovým“ privatizátorům, kteří TOFU vytunelovali. Mamince Jana Pirka tak zbyly akcie v nominální hodnotě bezcenného papíru.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek
www.pamatnik-terezin.cz
www.facebook.com/TerezinMemorial

zdroj © Jan Pirk; ČT, Tajemství rodu; Památník Terezín; autor