Na proužku papíru se rozhoduje o osudu člověka
Helga Pollaková se narodila ve Vídni 28. 5. 1930 manželům Ottovi a Friedě (rozené Meiselové). Otec pocházel z Kyjova, odkud se přestěhoval do Vídně. V roce 1916 narukoval do armády, byl těžce raněn a přišel o nohu. Po návratu do Vídně společně s bratrem Karlem (1919) otevřel hudební kavárnu Palmhof na Mariahilferstrasse.
Po obsazení Rakouska Německem byl Palmhof uzavřen, arizován a dál sloužil jako kasino. Rodiče se rozvedli a Helga zůstala s otcem, maminka ji u něj denně navštěvovala. V Rakousku vstoupily v platnost norimberské rasové zákony. Helga musela sedět v židovské lavici, děti se odvracely, dívka se těšila na prázdniny v Kyjově. V domě č. 33 na kyjovském náměstí (dnes kulturní dům) žila Helžina babička Sophie, teta Marta (sestra otce), strýc Fritz a jejich děti Truda a Jožka. Situace v Rakousku byla pro Helgu nebezpečná, proto se rodiče rozhodli nechat ji na Moravě a zapsat do německé školy v Brně. Nejprve bydlela v penzionu, poté v pěstounské rodině Wittmannových, ale připadala si naprosto cizí. Nakonec se vrátila do Kyjova k příbuzným, a přestože neuměla česky a musela opakovat druhou třídu, šla do české školy. Pocit štěstí a bezpečí ukončil „Mnichov“. Hitlerovci v protektorátu, stejně jako před časem v Rakousku, zavedli 21. června 1939 norimberské rasové zákony. Helgu osud dostihl podruhé. Jistou nadějí bylo opustit protektorát a odejít do Anglie, kde už na Helgu čekala maminka.
Dívčin odjezd překazil začátek druhé světové války. Dokončila tedy třetí třídu v Kyjově a poté byla už podruhé odvezena do Brna – tentokrát do židovské školy ( jediné, kterou mohla navštěvovat). Když bylo na jaře roku 1941 v protektorátu vydáno nařízení, jež zakazovalo Židům cestovat, Helga se vrátila do Kyjova. Její otec Otto Pollak, který tou dobou ještě žil ve Vídni, požádal o povolení k vystěhování do protektorátu, které získal 2. září, a 9. září dorazil do Kyjova. Mrazivého 17. ledna 1943 si Helga začíná psát svůj slavný deník. První slova jsou: „Trávím poslední den v Kyjově, který je plný spěchu. Balíme jídlo do tašek a chlebníků. Za 12 hodin bude již byt opuštěn…“
Vlak z Kyjova se vydal na cestu a v pátek ráno 23. ledna 1943 dorazil do Bohušovic. Asi po hodině pěší chůze vstoupila malá Helga do terezínského ghetta. Zanedlouho po příjezdu byla umístěna v dívčím domě L 410, druhé patro, pokoj 28. Zpočátku byla Helga uzavřená a velmi jí pomáhal její otec, který byl ubytován v domově pro válečné invalidy. Mimochodem, to ho také zachránilo před transporty. Do jednoho z nich se však dostala Helga. Z Terezína vyjel 23. října 1944 směr Osvětim. Ošklivou vzpomínkou je pro Helgu osvětimská selekce, když přišel jí ještě neznámý doktor Mengele, děvčata musela kolem něho běhat pozpátku, s rukama nahoře a nahá. Vybíral těhotné, staré a hubené ženy. Celý den pak stály v pětistupech a čekaly na svůj osud. Helga pak odjela s transportem do továrny v Oederanu (Sasko).
S blížící se frontou byla Helga s ostatními koncem dubna 1945 naložena do transportu, který ji dovezl zpět do Terezína. Ženy sem dorazily zbědované, polomrtvé hladem a vyčerpáním. Čekaly je dlouhé dny karantény.
Z deníku Helgy
29. dubna 1945: „Ghettem se rozneslo, že SS musí do 48 hodin opustit město.“
3. května: „Mezinárodní červený kříž převzal ghetto a Malou pevnost.“
4. května: „Objevily se sovětské tanky a obrněné transportéry, (…) do města dorazilo české četnictvo s československou vlajkou, (…) stále ještě přicházejí nové a nové transporty vězňů z východu, (…) v barácích se dál hladoví.“
7. května: „Takřka všichni obyvatelé Terezína se večer shromáždili na hlavním náměstí, kde se s konečnou platností dozvěděli, že Německo bezpodmínečně kapitulovalo.“
Po propuštění z karantény odmítla nabídku na zotavenou ve Švýcarsku a spolu s otcem a sestřenicí Trudou, která přežila koncentrační tábor Bergen-Belsen, se vrátili do Kyjova. Dalších třiašedesát příbuzných Otty Pollaka se však už nikdy nevrátilo. Ale teprve příští rok se setkala s matkou v Anglii, kde později konečně vystudovala. V roce 1951 se provdala, následovala manžela Kinského do Thajska a Etiopie, nakonec se společně se dvěma dětmi v roce 1957 vrátili do Rakouska. Deník Helgy Pollakové se stal svědectvím o životě v Terezíně a posloužil česko-americké režisérce Zuzaně Justmanové k natočení dokumentu „Terezin Diary“ (1988) a „Hlasy dětí“ (1998). Později se v Německu dočkal scénického zpracování v divadle ve Freiburgu a do češtiny byla přeložena kniha „Děvčata z pokoje 28“. Helga Kinsky stále jezdí po světě a předává lidem svědectví o holocaustu.
Luděk Sládek
zdroj: Helga Kinsky a kniha Děvčata z pokoje 28
foto náměstí: Kyjovský deník
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
