Zemřel tam, kde vše začalo
Řeč bude o Karlu Poláčkovi, rodáku z Rychnova nad Kněžnou (nar. 22. března 1892), který zemřel 21. ledna 1945 nedaleko hornoslezského městečka Gleiwitz. Právě zde přepadli 31. srpna 1939 němečtí příslušníci SD vlastní vysílač a na místě zanechali těla vězňů z Dachau, převlečená do polských uniforem. Přepadení mělo ospravedlnit následný vpád nacistů do Polska.
Otec Karla Poláčka Jindřich byl židovský obchodník s koloniálem a matka Žofie Kohnová vychovávala sedm dětí: Karla, Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka, ale také Bertu s Milanem z otcova druhého manželství. Karel nastoupil na rychnovské vyšší gymnázium, ale byl vyloučen a dostudoval až v Praze (1922). Tady se poté zapsal na právnickou fakultu. Během první světové války se dostal na ruskou frontu, koncem války se vzdal do srbského zajetí. Po návratu domů pracoval jako úředník a v roce 1920 začal psát. Nejprve do satirických časopisů, později do Lidových novin, Tvorby, Českého slova a humoristického časopisu Dobrý den. V roce 1933 se vrátil do Lidových novin, odkud byl pro svůj židovský původ v roce 1939 propuštěn. Za okupace pracoval v Židovské náboženské obci jako knihovník. Před nacisty se mu podařilo zachránit alespoň dceru Jiřinu, které pomohl do emigrace. Sám byl ale 5. července 1943 deportován z Prahy, transportem „De“ spolu s dalšími 602 vězni, do terezínského ghetta. Jak později uvedla očitá svědkyně Hana Dobešová- Fischerová: „Karel už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl sportovně založený. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mi dvakrát dal lísteček, že můžu do sprch. V Terezíně byl mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity a dělaly nejhorší práce. Do Osvětimi odjížděl stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zubožený, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina.“ Poláček odjel z Terezína do Osvětimi spolu s dalšími 1 500 vězni transportem „Es“ 19. října 1944.
Martin Jelinowicz, vnuk Karla Poláčka, se narodil po válce a svého dědu nikdy nepoznal. Dnes žije v kanadském Ontariu. Jak sám říká: „Vše, co je mi známo o mém dědečkovi, je pouze z vyprávění mé maminky, která když se loučila se svým otcem v roce 1939, bylo jí 17 let. Od té doby se už nikdy neviděli. Vše, co si na něj pamatovala, sepsala v útlé brožurce Můj otec Karel Poláček. Dalším zdrojem je několik dopisů z protektorátu, které psal dědeček své družce paní Doře Vaňákové.“ Dopisy vyšly u Škvoreckých v Torontu (Sixty-Eight Publishers) v červnu 1984 pod titulem Poslední dopisy Doře. Tuto brožurku opatřil Martin krátkou předmluvou, sestavenou na základě vzpomínek své maminky a paní Fialové, která pracovala v Terezíně jako písařka. Karla Poláčka v Terezíně sice nikdy nepotkala, ale podala všeobecné svědectví o životní realitě v ghettu.
Dlouhá léta se věřilo, že Karel Poláček zemřel v Osvětimi. Teprve nedávno očitá svědkyně, Slovenka Klára Baumöhlová, vypověděla, že Poláček přežil pochod z Osvětimi do pobočných táborů, a to jak do Hindenburgu, tak Gleiwitzu. Zde však neprošel selekcí a byl 21. 1. 1945 popraven a pohřben do hromadného hrobu spolu se stovkami dalších vězňů.
Přestože nacisté vzali Poláčkovi vše včetně života, jeho dílo je nesmrtelné. Vzpomeňme alespoň několik filmových scénářů jako Muži v ofsajdu, Obrácení Ferdyše Pištory, Hostinec U kamenného stolu, Bylo nás pět, U nás v Kocourkově (námět) nebo Edudant a Francimor (večerníček).
Karlu Poláčkovi byl roku 1995 udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka II. tř.
Karel Poláček postskriptum
Čas hraje s lidskými osudy zvláštní hry. Dokladem toho je i dar Židovskému muzeu v Praze, kterým byl dosud neznámý soubor snímků Karla Poláčka, ale i dokumentů a korespondence, včetně dokumentů z období, kdy byl internován v terezínském ghettu. Soubor dokumentů pochází z pozůstalosti Anny Vlkové, která žila v sousedství Karla Poláčka v době okupace v pražských Vršovicích. Soubor zahrnuje tři desítky dosud neznámých dokumentů, dopisnic z terezínského ghetta, portrétních fotografi í Karla Poláčka a jeho blízké přítelkyně Dory Vaňákové. Je tu i řada momentek pořízených na střešní terase domu z počátku léta 1943. Tedy jen pár dnů před nástupem Karla a Dory do transportu, kterým byli deportováni 5. července 1943 do ghetta v Terezíně. U rodiny Vlkových si Karel před odjezdem uschoval cestovní pas, parte tatínka Jindřicha Poláčka a fotografi e-dopisnice bratra Arnošta z bojišť první světové války. Později k nim přibyly fotografi e, dopis a osm dopisnic Karla Poláčka z terezínského ghetta, jež měly společného adresáta Oskara Weisze v Praze-Michli (bratr Dory). Desátý podzimní transport v říjnu 1944 do Osvětimi-Březinky se stal osudným Doře i Karlu Poláčkovi.
Dalším jedinečným dokumentem doby před odjezdem Karla Poláčka do Terezína je jeho deník Se žlutou hvězdou (vydal Krajský dům osvěty v Hradci Králové, 1959). Předkládá nám autorovy názory, postřehy, náměty, úvahy a aforismy, které si psal do deníku v roce 1943, očekávaje každým dnem předvolání k transportu do Terezína. 10. května: „Jsem líný vzít pero do ruky: člověk jest snad ze všeho líný na psaní. Pro tuto vlastnost se lidé rozcházejí – člověku se nechce napsat dopis. Raději chodí k zubaři. Zůstal jsem prozatím v Praze; jsem ve skladě knih. Vládne tam španělský ceremoniel; kdo odchází, musí se podrobit balotáži…“ (tajné hlasování, původně černými a bílými kuličkami)
20. června: „Do této doby jsem nenapsal řádku. Mezitím byla komise na Kladně, nyní v Kolíně; a já nikam nejel. Na balkóně vykvetla řeřicha i bob; a vyhřívají se dvě želvy…“ (poslední zápis v deníku).
foto: Památník Terezín
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
