V květnu před 80 lety zemřel Viktor Dyk, jehož nejznámější báseň Země mluví se řadí k nejlepším dílům vlastenecké lyriky: „… Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!…“
Patřil ke generaci anarchistických buřičů (podobně jako P. Bezruč, F. Šrámek), kteří se v literatuře vyrovnávali s národnostními konflikty vypjaté doby 90. let 19. století.
Vnitřně bojoval s tehdejší českou současností, kterou odmítal jako dobu zrazených ideálů a zbabělých kompromisů. Byl stoupencem „katastrofálního“ řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. V jeho díle se objevuje rozpor mezi voláním po činu a vědomím, že ideje nelze uskutečnit.
Během 1. světové války byl vězněn pro velezradu. Ve vězení začala vznikat jeho nejlepší díla: sbírka Lehké a těžké kroky a novela Krysař. Kvalita díla zřejmě souvisela i s tím, že Dyk dospěl k poznání nevzdávat se a uskutečňovat cíle, byť i malými kroky. Z buřiče se stal tvůrcem. Skutečného zklidnění dosahuje až v poslední sbírce intimní a meditativní poezie Devátá vlna.
Působil aktivně jako politik v národní demokratické straně. Patřil mezi nejvýraznější prvorepublikové odpůrce tzv. hradní politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Zemřel při koupání v moři na infarkt, je pohřben na Olšanských hřbitovech.
Michaela Babková
foto © Wikipedie
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
