Lidové označení Tři králové patří jistým mudrcům neznámého původu, kteří se po narození Ježíše, alespoň podle novozákonních evangelií, kde se vzali tu se vzali objevili u jesliček. Slovem betlém dnes bývá označováno scénické, prostorově řešené znázornění Narození Ježíše Krista. Jako takové může být nejrůznějšího stáří, vytvořeno nejrůznějšími technikami v různé kvalitě a velikosti, pro různé druhy zbožnosti. Historie všech betlémů je však do značné míry společná, rozhodně mnohotvárná a zajímavá. První zmínka o stavění jeslí pochází z Prahy roku 1560 v souvislosti s působením jezuitského řádu. O podobě tohoto prvního betléma z kostela sv. Klimenta, který byl nejspíš vytvořen v rámci tradičních vánočních žákovských her, nemáme však žádné zprávy. Kromě jezuitů se na šíření tradice betlémů výraznou měrou podílely také františkánské řády a od 17. století v Čechách zejména kapucíni. V jejich historických klášterech se dosud zachovalo několik pozoruhodných jeslí, z nichž nejcennější jsou uchovávány v kostele P. Marie Andělské v Praze na Hradčanech. Jesličky jsou veřejnosti přístupné pouze od 25. 12. do 6. 1. v době od 9.30 do 17.00 hodin.

Alois Rula

Z historie betlémů

Slovem betlém dnes bývá označováno scénické, prostorově řešené znázornění Narození Ježíše Krista. Jako takové může být nejrůznějšího stáří, vytvořeno nejrůznějšími technikami v různé kvalitě a velikosti, pro různé druhy zbožnosti. Historie všech betlémů je však do značné míry společná, rozhodně mnohotvárná a zajímavá.

Betlémská jeskyně, v níž se narodil Ježíš Kristus, se podobně jako další místa spojená s významnými momenty jeho života stala záhy uctívaným místem křesťanů. Již sv. Helena nechala nad jeskyní vystavět chrám Narození Páně. Šíření kultu Kristova narození významně podpořilo zavedení samostatného svátku na den 25. prosince za pontifikátupapežeLiborave4. století. Do té doby oslavy Narození Páně splývaly s Epifanií - Zjevením Páně, jež v nejstarších křesťanských dobách evidentně hrálo významnější roli (v raně křesťanském umění, na reliéfech sarkofágů i v nástěnných malbách katakomb nalézáme Narození prakticky výlučně jako součást scény Klanění mágů).

Úcta k betlémské jeskyni poměrně záhy vyvolala snahy poutníků západního křesťanstva o alespoň částečné či opisné přenesení předmětu kultu na evropský kontinent. Již v 5. století je v tehdejší římské liboriánské bazilice zmiňováno „praesepium“ ve smyslu podzemní kaple pod apsidou kostela - velmi pravděpodobně šlo o nejstarší „vera effigies“(pravézobrazení;přesnou kopii, skrze níž se přenáší posvěcení) jeskyně v Betlémě. Dnešní podoba kaple v podzemí baziliky S. Maria Maggiore, kde je uctívána relikvie údajného dřeva z Kristových jeslí, pochází až z konce 16. století. Tyto italské imitace Betlémské jeskyně byly brzy následovány dalšími v zaalpských zemích, podobně, jako byly kopírovány jiné kultovní stavby křesťanské tradice - např. loretánský domek (Santa Casa), v němž došlo ke Vtělení či Boží hrob, ve kterém spočinulo Kristovo mrtvé tělo (také v Praze byla v 1. čtvrtině 18. století vybudována imitace Betlémské jeskyně, a to v podzemí chrámu P. Marie a sv. Karla Velikého na Karlově).

Od nápodoby místa, kde došlo k narození Páně, bylo již velmi blízko ke „zhmotnění“ této scény v co nejautentičtější podobě. K betlémů, jak ho chápeme dnes, patří jistá míra dra-matičnosti, která je dána jednak prostorově („divadelní“ rozestavění figur dává pocit přímého účastenství v ději), jednak časově (figury je možno přestavovat podle probíhajících svátků vánočního období, navíc stavění betléma je omezeno pouze na tuto dobu v církevním roce). Tento dramatický moment, jímž se skutečné betlémy odlišují od obrazů, soch či reliéfních znázornění scény Narození Páně, bývá zčásti historicky odvozován od vánoční mše sv. Františka z Assisi, jež byla sloužena r. 1223 pod širým nebem v lesíku u městečka Greccio v Umbrii. Světec tehdy na připomenutí chudoby a prostoty, do níž se narodil Mesiáš, nechal v malé jeskyni postavit krmítkové jesle vystlané senem, přivedl sem vola i osla, takže všichni přítomní mohli během obřadu plněji prožívat účastenství s narozeným Kristem. Tato událost zřejmě na všechny silně zapůsobila, Františkův životopisec dokonce uvádí vidění jednoho ctihodného muže, jemuž se ve snu zjevily jesle ze slavnosti, v nichž leželo dítě jako bez života. Pak k němu však přistoupil světec a začal je budit - tak prý „v srdcích mnohých příchozích bylo božské Dítě zapomenuto, ale působením milosti skrze svého služebníka, svatého Františka, znovu ožilo a láskou se vtisklo do jejich paměti.“ Nezanedbatelným zdrojem tradice stavění betlémů byl kromě toho jistě i vývoj liturgie ve 13. a 14. století, který do velkých slavností počal vnášet dramatičnost dialogů. Zpočátku byly tyto „hry“ součástí mešní liturgie, později se osamostatnily do podoby chrámových vánočních či velikonočních her a mystérií. Je zajímavé, že pro tyto hry byly často první betlémy v pravém slova smyslu scénickou dekorací, která se stávala součástí děje.

Nástin ikonografie a technik betlémů

Ikonografiebetlémůprvotněvycházízevangelií.Kristovonarozenívšakpopisujípouzedvaz evangelistů, Lukáš a Matouš. Zatímco Lukáš hovoří o okolnostech putování Marie a Josefa do Betléma, o tom, jak nalezli útočiště v chlévě a o pastýřích, jimž se zjevil anděl a zvěstoval jim radostnou zvěst, takže přišli a klaněli se dítěti (Lk 2, 1-20), od Matouše se dozvídáme o mudrcích z Východu, kteří nejdříve přišli k Herodovi ptát se na cestu k narozenému Králi. Poté, co Ježíše našli, poklonili se mu a předali dary, na pokyn ve snu se však již nevraceli k Herodovi a odjeli jinou cestou domů (Mt 2, 1-12). Jak je tomu i u dalších klíčových momentů dějin spásy, evangelia jsou často skoupá na podrobnější líčení detailů a omezují se na podstatná fakta. Proto církevní umění již velmi záhy začalo čerpat také z jiných, apokryfních pramenů nebo pozdějších spisů, které právě oplývaly řadou barvitých líčení. Např. Ježíšovo narození a dětství podrobně sleduje tzv. Pseudo-Matoušovo evangelium; Origenes na počátku 3. století zase zmiňuje u betlémských jeslí osla a volka s odvoláním na text ze Starého Zákona (Iz 1, 3). Zajímavý vývoj lze sledovat na zobrazení mudrců z Východu, kteří se ve scéně Narození Páně objevují jak už bylo řečeno od nejstarších dob. Zprvu bývají zpodobeni jako mladíci, jejichž hlavy kryjí typické orientální čapky. Ani jejich počet (který evangelium přesně nestanovuje) nebyl vždy stejný, teprve později se ustálil na třech, zřejmě podle počtu přinesených darů: zlata - symbolu Krista jako Krále, kadidla - symbolizujícího Kristovo božství a myrhy - předznamenávající Kristovu vykupitelskou oběť. Zhruba v 10. století začíná trojice mágů dostávat podobu králů, později navíc odlišených věkem a příslušností ke třem rasám. Jména králů - Melchior (Melichar) pro nejstaršího bílého krále, Balthasar pro prostředního indického krále a Caspar (Kašpar) pro nejmladšího černého krále - se také objevují později, až v 6. stol. Kromě základních scén Narození, Klanění pastýřů a Klanění tří Králů objevují se později v rozsáhlejších kompozicích chrámových betlémů i některé scény další, související s příběhem Narození. Nejčastěji to bývá rozmluva Králů s Herodem, jejich zjevení ve snu a cesta po moři zpět domů, dále Obětování Krista v chrámu, Vraždění neviňátek a Útěk sv. Rodiny do Egypta.

Samostatná scéna Narození Páně se v průběhu středověku stala jedním ze základních prvků cyklických vyobrazení Kristova života. Přestože někdy, s ohledem např. na zasvěcení kostela, mohla být tato scéna v rámci oltářního celku zdůrazněna, nelze v takovémto statickém oltářním díle ještě spatřovat betlém jako takový (zajímavým příkladem, kdy se středověký reliéf - zřejmě torzo nedochované oltářní archy - stal středem pozdější kompozice betléma, je možno vidět v pražském klášteře karmelitek na Hradčanech, kde nevelké Narození Páně obklopují drobné doprovodné plastiky klanějících se králů, kvalitní barokní řezby ze 2. pol. 18. stol.). Jesle v pravém slova smyslu se objevují poprvé v Itálii na přelomu 13. / 14. století, jejich pravý rozkvět však nastává na konci 15. století, kdy vznikla řada betlémských souborů, často s figurami téměř v životní velikosti (známé jsou např. jesle z pálené hlíny Guida Mazzoniho v kryptě Modenského dómu z r. 1480). Kromě terracotty, typicky italského materiálu, se později vyhranila řada speciálních kombinovaných technik, umožňujících figury kašírovat či přímo oblékat do nákladných, často velmi zdobných úborů (tato technika je typická pro velkolepé jesle neapolské oblasti). Hlavy takto ustrojených postav byly pak buď opět tvarovány z hlíny nebo z vosku, příp. kašírovány, kostru těla tvořily někdy dráty, takže figuru bylo možno nastavit do různých pozic.

Historické betlémy v Čechách

První zmínka o stavění jeslí pochází z Prahy r. 1560 a nepřekvapí, že je to v souvislosti s působením jezuitského řádu, pro nějž byla organickou součástí duchovního, resp. pedagogického působení také divadelní činnost. O podobě tohoto prvního betléma z kostela sv. Klimenta, který byl nejspíš vytvořen v rámci tradičních vánočních žákovských her, nemáme žádné zprávy. Lze se domnívat, že tyto hry, provozované v kostelech jezuitských kolejí disponovaly alespoň zčásti týmiž mechanickými scénickými zařízeními, umožňujícími řadu neobyčejných efektů, jako soudobé hry profánní (prameny zmiňují již v 80. letech 16. století např. tzv. létací stroje). Autory velkých chrámových jeslí je pak třeba hledat v řadách malířů, specializovaných jednak na scénografické realizace, jednak na tvorbu příležitostných architektur, jako byly slavobrány nebo tzv. Castra doloris, smuteční kašírované stavby (vedle enklávy italských scénografů, z nichž nejprosluleji! byl G. Galii Bibiena, je přímo jako autor jeslí v 1. pol. 18. století zmiňován J. E. Vodňanský, příbuznou činností se zabývali např. F. V. Harovník, J. F. Schor, .1. Hager, J. Redlmayer). Dochované barokní betlémy nám dávají představu o rozmanitosti technik a materiálů, z nichž byly jesle vytvářeny. Sochařskou podobu zastupují např. plastiky P. Marie a sv. Josefa v mírně podživotní velikosti z dílny J. Šlanzovského ve zmiňované Betlémské jeskyni na Karlově, skupina Klanění tří králů z křížové kaple v Kadani či drobné plastiky sv. Rodiny a klanějících se pastýřů z kostela v Martínkovicích na Broumovsku. v Čechách byly také velmi rozšířeny jesle deskové, malované na dřevě a vyříznuté v siluetách jednotlivých postav (pozoruhodné celky se dochovaly např. v Novém Bydžově, Turnově či Roudnici n. Labem - zde dokonce včetně původní barokní podesty k rozestavení figur).Zřejmě nejstaršími dochovanými jeslemi jsou konstrukčně unikátní oblékané figury z Kostelce n. Labem, pocházející z konce 17. století (dřevěné postavy „manekýnů“ s kolíčkovými klouby, vysoké cca 140 cm, se sadou polychromovaných výměnných hlav; původní textilie se bohužel nezachovaly). Pozoruhodný je také soubor jediného známého barokního jezuitského betléma v kostele sv. Anny v Žírči. Do rámu vyjímatelného hlavního oltářního obrazu byly stavěny oblékané postavy, cca 60 cm vysoké; tváře Marie a Josefa jsou kvalitní dřevořezby, Mariinu hlavu kryje paruka (skelet figur však zde tvoří drátěné pohyblivé konstrukce, Jezulátko je chloubou posledně zmiňovaných jeslí modelováno z vosku).

Tradice stavění betlémů se však neomezila pouze na chrámový prostor, již v r. 1567 je doložen v italském Celanu soukromý šlechtický betlém. Také v Čechách můžeme nalézt podobné příklady, bohužel dochovaných exemplářů je pomalu. Jeden pozoruhodný domácí oltářík s výjevem Narození Páně, vytvořený v augsburské dílně Abrahama Lottera ml. kol. r. 1620 pro Sigfrieda Christopha hraběte Breunera a jeho manželku Margaretu, roz. z Mollartu, je dnes součástí Loretánského pokladu (ve starší literatuře bývá někdy uváděn jako „čtvrtý“ betlém v hradčanském klášteře kapucínů). Do historie jesliček v Čechách později významně zasáhlo nařízení Josefa II., jímž byly chrámové betlémy označeny za anachronismus. Je pravděpodobné, že právě v této době došlo k největším ztrátám barokních souborů. Tradice stavění jeslí ale byla v českém prostředí hluboko zakořeněna, takže omezení na poli církevním jen podnítilo masivní šíření betlémů ve sféře lidového umění, kde došlo k bohatému rozvinutí profánní složky betlémských scén v postavách darovníků, hudebníků a dalších žánrových postaviček.

Betlém u P. Marie Andělské v Praze

Kapucínské betlémy

Kromě jezuitů se na šíření tradice betlémů výraznou měrou podílely františkánské řády, od 17. století v Čechách zejména kapucíni v jejich historických klášterech se dosud zachovalo několik pozoruhodných jeslí, z nichž nejcennější jsou uchovávány v kostele P. Marie Andělské v Praze na Hradčanech. Jde o impozantní soubor celkem 48 figur(z toho 32 lidských-včetně jedné dvojice - a 16 zvířecích postav), sestávající ze skupiny sv. Rodiny, klanějících se tří Králů s bohatým doprovodem stráží, lučištníků, nosičů darů a pážat se slunečníky; biblický kompars doplňuje anděl Gloria a skupina osmi adorujících pastýřů se 14 ovcemi, beranem a psem. Zvláštností je přítomnost vysloveně žánrových figur dudáka a klanějící ho se řemeslníka- pekaře. Nejvyšší jsou figury pastýřů,dosahujícívýškyaž175cm, ale vzhledem k tomu,že některé doprovodné postavy pážat měří jen kolem 1 m, lze předpokládat, že betlém měl původně přesné scénické rozvržení se zachováním perspektivního zmenšení figur v pozadí(Marie a Josef měří jen kolem 158 cm). Nejstarší známá podoba, v níž byl soubor vystavován, pochází z přelomu 19. / 20. století a byla reprodukována na fotografii,publikovanér.1908P.K. Procházkou; totéž uspořádání zachycuje jemný dobový akvarel zachovaný v klášteře (viz titulní foto). Postavy jsou zde rozestavěny na poměrně malém prostoru kaple sv. Kříže před retabulem bočního oltáře. Spočívají na podestě zhruba 6 m široké, jejíž čelo, členěné obdélnými vpadlými poli vlastně tvoří barokní chórová přepážka, později nahrazená dnešní balustrovou (umístění Betlémské chýše lze předpokládat na vyvýšené oltářní menze). Zda toto scénické řešení bylo původní, se dnes můžeme pouze domýšlet. Je nepochybné, že celý soubor byl přestavován podle jednotlivých svátků vánočního okruhu. Zajímavostí je dvojí podoba figury P. Marie - ke klečící adorující postavě ze scény Narození se na Tři Krále připevňovala přední kašírovaná část nohou, takže figura vypadala, že sedí, a bylo možno jí na klín posadit Jezulátko.

Od r. 1969 je celý betlem trvale umístěn v pravé zpovědní chodbě; cenné figury již nemusí trpět každoročním ukládáním do depozitu, ovšem za cenu upuštění od proměnlivosti scén (zachována zůstala pouze tradice přenášení Ježíška během půlnoční mše od hlavního oltáře do jeslí a jeho přemisťování z kolébky do náručí Panny Marie po slavnosti Zjevení Páně). Autorem průchozí instalace jeslí je K. Stádník, který zároveň provedl drobné opravy na poškozených kusech. Dosud však nebyl soubor podroben celkovému restaurátorskému průzkumu, takže otázka původnosti polychromií a přesné charakteristiky technik výroby jednotlivých postav je dosud otevřená. Zdá se, že větší, významnější figury mají hlavy a ruce řezány ze dřeva a polychromovány (takto je řešeno celkem 12 figur), zatím co těla všech postav tvoří pouze tenká dřevěná kostra potažená slámou a papírovinou, oděná kašírovanými textiliemi, jež byly posléze polychromovány. Tváře a ruce menších figur jsou formovány z papírové masy, doplňky jsou většinou dřevěné (výjimkou je 5 figur s řezanými tvářemi a kašírovanýma rukama). Dnešní dřevěná soška Jezulátka je novější, datovaná nápisem na zadní straně těla („PROVEDL / F. DUCHEK / POLYCHROM / E. ŠESTÁK / POŘÍDIL / O. SCHÖNBORN / VÁNOCE 1951“); je možné, že nezachovaná oblékaná figurka byla modelována z vosku, jak je to u barokních betlémů obvyklé. Dvojice ovcí ležících u jeslí je uvnitř těla opatřena starým mechanismem porcelánového závaží a papírového měchu vydávajícím zvuk podobný zamečení. Vzhledem k tomu, že tyto dvě dřevěné ovce, kryté pravým rounem, se typově i technicky odlišují od ostatních třinácti, jejichž tělo je modelováno z papírové masy, lze se domnívat, že byly do souboru doplněny později, zřejmě v 19. století. Zadní prospekt s plastickou vedutou města Betléma do souboru nepatří, byl zachráněn v havarijním stavu z oratoře kostela v Hejnicích (původně snad pochází ze zámecké kaple ve Frýdlantu) a doplnil současnou instalaci jeslí ve zpovědní chodbě. Jde o velmi kvalitní torzo betléma, malované olejem na lepence, jehož součástí jsou kromě architektur a palem také tři skupiny orientálců s koňmi a velbloudy z průvodu Tří Králů.

P. K. Procházka reprodukuje zprávu magistrátního úředníka Josefa Adama, který r. 1902 jesle opravoval. Dozvídáme se z ní, že Adam upravil jednu z ovcí, která původně po pohlazení zamekala, tak, že mechanismus navázal na strunu taženou do oratoře, kde ji ovládal jeden z řeholníků (dnes mechaniku ovládá vlasec navázaný na jednoduché zařízení v soklu pod ovcemi). Zpráva rovněž zmiňuje, že Adamova žena opravila vánoční podušku Jezulátka a šatičky na Zjevení, z čehož vyplývá, že původní plastika Ježíška byla tradičně na Tři Krále oblékána (textilie se však nezachovaly). Při opravě postavy P. Marie nalezl údajně Adam v útrobách figuryjakovycpávkuútržkyčeskypsanýchbarokníchtisků,snadkalendářů,znichžjeden nesl letopočet 1725. Procházka kromě toho uvádí ještě jednu starší opravu kol. r. 1870, kterou provedla firma Terezie Eckové z Nerudovy ulice (v klobouku jedné z postav byl přitom údajně nalezen fragment nápisu: „Bis du nach Bethlehem kommst, so grüsse [von] mir...“). Renovace stála 600 zl., figury byly lakovány a zlaceny; Procházka zmiňuje výslovně téměř celé vyzlacení postavy klečícího krále, což odpovídá současnému stavu. Je možné, že z této doby pocházejí i dnešní polychromie, místy přece jen příliš tvrdé, zkreslující kvalitu řezeb tváří hlavních postav.

Datování hradčanského betléma je velmi problematické i když budeme brát v úvahu zprávu Jos. Adama o nalezení barokního kalendáře, zůstává stejně r. 1725 pouze datem post quem. Podrobit figury formální analýze je velmi obtížné, nelze vycházet z modelace drapérií, které jsou kašírovány, mnoho neřeknou ani postoje a kompoziční řešení, jejichž relativní topornost je do značné míry dána technikou konstrukce figur. Unikátní soubor nemá v Čechách obdobu, takže není možno použít ani žádné bližší srovnání. Jediným přesnějším vodítkem pro datování tak zůstávají řezané tváře hlavních figur. Zdá se, že centrální skupina sv. Rodiny v betlémské chýši a postavy Tří Králů jsou nejstarší a mohly vzniknout ve 2. čtvrtině 18. století. Je pravděpodobné, že rozsáhlý soubor vznikal postupně (tradice ostatně hovoří o tom, že na jeslích pracoval jeden z bratří 10 let). Nález barokních tisků je spíše než pro dataci podstatný svým sdělením o českém původu betléma. Vyloučíme-li tedy možnost přímého italského importu, lze předpokládal, že soubor vytvořil na české půdě tvůrce dobře obeznámený s tradicí neapolských kašírovaných betlémů. Vzhledem k časté vázanosti kultu jeslí na řádové prostředí se zdá být nejpravděpodobnější hledat autora (či autory) přímo mezi kapucíny. Tuto domněnku podporují i zprávy o dalších monumentálních betlémských souborech, vytvořených toutéž technikou, které původně zdobily klášterní kostely v Brně, Fulneku a Mikulově. Pokud by se tyto zprávy podařilo v budoucnu archivně doložit, případně spojit s přítomností řeholníků původem z neapolské oblasti, bylo by možné uvažovat o klášterní dílně, která produkovala tato specifická díla (přímý podíl řeholníků narealizacibohatýchscénickýchřešenív18.stoletídokládá konvolut návrhových kreseb slavobrán k beatifikacisv.FidelazeSigmaringenr.1729 dochovaný v řádovém archivu). Starší literatura uvádí v klášteře ještě druhý betlémský soubor, který byl vystavován v podzemní kapli pod chórem, bohužel se nezachoval (snad šlo o deskové jesle, které mohly tvořit protipól dochovanému torzu deskového pašijového cyklu). Třetí kapucínské jesle jsou rozměry menší, nicméně také velmi zajímavé. Byly vytvořeny pro výklenek refektáře zřejmě na sklonku 18. století. Deset postav výšky kolem 50 cm představuje pouze sv. Rodinu, klanějící se pastýře a skupinku dětí a oveček. Figury jsou zčásti dřevěné, zčásti modelované z papírové masy, s kašírovanými textiliemi. Vynikají vytříbenými kompozičními řešeními postojů a gest. Na zadní straně kašírovaného prospektu Betléma jsou dva záznamy o renovacích, z r. 1866 a 1945 („Anno Domini 1866 exeunte Ministro Provinciali a te P. Gustavo Iglaviensi. Bernardo Chlumeczky. Neo Pragaene Saliter restaurationis est A (d). M (aiorem). D(ei). G[loriam].“, „Po skončení strašné války roku 1945 tyto Jesle pečlivě opravila a dle původního obarvení věrně obnovila Minka Podhajská. ak. mal.“).

Kromě pražského kláštera se dodnes zachovaly pozoruhodné kapucínské jesle v Opočně - jde o jediný zachovaný velký skříňový betlém z 18. století u nás, figurky jsou z části kašírovány, z části řezány a polychromovány, vitrínu uzavírá dvojice křídel s kvalitní malbou průvodu sv. Tří Králů, na zadní straně skříně je malba stavby kapucínského kostela v Opočně. Brněnský a olomoucký klášter dnes disponují kvalitními importovanými tyrolskými soubory ze 2. poloviny 19. století, v Třebíči se zachoval velký papírový, ručně malovaný betlém z r. 1893.

Jesličky jsou veřejnosti přístupné:

pouze 25. 12. až 6. 1.od 9.30 do 17.00 hod.