Zásadní zlom v nazírání na sakrální památky přinesl politický převrat v únoru 1948. V očích nového režimu představovaly kostely a kaple ztělesnění náboženského tmářství, jež bylo třeba vykořenit.
Pro tento primitivní ateistický přístup znamenalo zničení každé kaple či kříže drobné vítězství v dlouhém boji. Proto se již na samém počátku 50. let objevilo pronásledování a šikanování těch, kteří se snažili sakrální stavby opravovat a udržovat – ať už z náboženských či jiných pohnutek. Nezřídka byla jen hledána záminka, a jakmile se nějaký důvod našel, byl osud řady kostelů a kaplí zpečetěn – stačil špatný technický stav, rozšiřování silnic, poškození staveb požáry po zásahu bleskem, zdemolování interiérů kostelů při „spontánních“ akcích svazáků posílaných na zemědělské brigády ap. Často byla používána taktika, kdy úřady nejprve bránily opravám sakrálních staveb, a když pak kvůli špatnému technickému stavu začaly památky ohrožovat okolí, byly (s odvoláním na ochranu zdraví občanů, či ještě lépe dětí) demolovány. Výsledky tohoto přístupu byly zásadně rozdílné ve vnitrozemí a v pohraničních oblastech, odkud bylo v letech 1945–1946 vyhnáno a odsunuto původní německy hovořící obyvatelstvo. Ve vnitrozemských oblastech se i v menších obcích téměř vždy našla skupina lidí ochotná snášet šikanování úřadů a svůj kostel či kapli dokázala v lepším či horším stavu uhájit po celých 40 let komunistického režimu. Ničení v těchto oblastech tak většinou zasáhlo jen drobné památky nacházející se mimo vsi – kříže či boží muka „překážející“ scelování polí během kolektivizace. Rozměrných kaplí nebo kostelů zde bylo zničeno relativně málo. V pohraničních oblastech byly důsledky mnohem ničivější. Nově příchozí osídlenci si často v krátké době do roku 1948 nedokázali vytvořit vztah k „německým“ kostelům a kaplím, navíc byla většina obcí dosídlena jen částečně a mnohdy nebylo v silách několika rodin udržet v dobrém stavu často rozsáhlé sakrální stavby. Část osídlenců, které do pohraničí přilákala vidina získání vlastní půdy, se odstěhovala zpět do vnitrozemí poté, co jim byla půda zabavena v rámci nucené kolektivizace. Tím v 50. letech v pohraničí dále vzrostl počet opuštěných domů, jež podléhaly postupnému rozkladu a staly se zdrojem snadno dostupného stavebního materiálu. Podobně zde zchátrala i řada kostelů a kaplí, a to nejen mimo vsi, ale často přímo v jejich centrech. Komunistické úřady se k vlastní neschopnosti dosídlit oblasti s dříve převažujícím německojazyčným etnikem postavily po svém. Dne 30. 1. 1956 vydalo Ministerstvo místního hospodářství ČSR výnos o demolicích opuštěného nemovitého majetku – jeho deklarovaným cílem bylo zlepšení vzhledu krajiny a odstranění nebezpečí zranění, které rozpadající se budovy pro obyvatele představovaly. Ve skutečnosti tím byla zahájena největší demoliční akce v novodobých českých dějinách, trvající přibližně až do roku 1960, která v celé ČSR znamenala likvidaci desetitisíců domů a dalších staveb. Ve všech okresech byly ustaveny komise, které ve spolupráci s místními národními výbory vypracovávaly seznamy opuštěných nemovitostí určených k likvidaci. Podle těchto seznamů postupovaly armádní jednotky, které vytipované budovy odstřelily a poté podle přístupnosti obcí buď vhodný materiál ze zničených staveb drtily na silniční kámen, nebo jej pouze rozhrnuly buldozery. Politické změny v listopadu 1989 znamenaly rázný konec ničení sakrálních staveb. Jestliže bylo v období 1948–1989 zcela zničeno přes 2 500 kostelů, kaplí a kapliček a další tisíce byly těžce poškozeny, v období po roce 1989 jich bylo zničeno jen asi 40 – většinou pro neochotu investovat do obnovy silně poškozených staveb. Tyto pozůstatky komunistického přístupu k dědictví předchozích generací jsou ale naštěstí ojedinělé, celkový trend je zcela opačný – za posledních 15 let byly opraveny (či v některých ojedinělých případech alespoň zakonzervovány) tisíce kostelů a kaplí, nezřídka určených před rokem 1989 k demolici. Obnovena byla i řada staveb komunistickým režimem zcela zbořená. Přesto ani 15 let nestačilo k tomu, aby byly opraveny všechny poškozené stavby – a právě těmi, jež dodnes zůstávají v povážlivém stavebně-technickém stavu, se zabývá tato publikace. Z přehledu je zřejmé, že zdaleka nejde jen o velké kostely ve vlastnictví církve, ale mnohem větší část představují poničené kaple a kapličky patřící většinou obcím či soukromníkům. Jejich záchrana je tedy do velké míry závislá na tom, nakolik se podaří povzbudit zájem místních obyvatel o kulturní dědictví minulosti.
(Text je zkrácenou ukázkou úvodní kapitoly encyklopedie Ohrožené památky vydané nakladatelstvím Baset.)
Michal Valenčík Ohrožené památky (Kostely, kaple a kapličky v České republice)
Zcela ojedinělá encyklopedie se zabývá zničenými církevními památkami Čech, Moravy a Slezska v období po roce 1948. Kniha podává přehled 1 660 nejvíce poškozených církevních památek, doplněný stručnou informací o zcela zničených památkách, jejichž počet dosáhl 2 600.
Nakladatelství Baset, Sokolská 66, 120 00 Praha 2 Tel./Fax: +420 244 402 706; E-mail: baset@baset.cz www.baset.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
