Pro lásku…
Životní příběh studenta Rudolfa Fantla je dalším dokladem protektorátních poměrů v období německé okupace Čech a Moravy. Přestože je příběh rodiny Fantlových jedním z mnoha té doby, bylo možné jej vyprávět jen díky šťastné souhře náhod.
Rudolf Fantl (25. 6. 1920 – 26. 2. 1942) se narodil v rodině úspěšného židovského obchodníka s textilem Oty Fantla (10. 7. 1884 – říjen 1944) a jeho manželky Hermíny, roz. Grőgerové (26. 9. 1895 – říjen 1944), v Jindřichově Hradci. O čtyři roky později se Fantlovým narodil ještě druhý syn, Pavel (23. 4. 1924 – 1944).
Řízením osudu přišel koncem ledna 2017 na adresu Gymnázia Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci dopis z Anglie. Ing. František Fantl (* 9. 1. 1926), rodák z Jindřichova Hradce, který žije od roku 1968 v Anglii, v něm požádal o připomenutí tragického životního příběhu svého bratrance Rudolfa Fantla. „V Jindřichově Hradci žili Fantlovi životem dobře situované rodiny. Ota vedl po otci textilní obchod na dnešním náměstí Míru 161 a synové po ukončení základní školy navštěvovali gymnázium, které měli přes ulici. Dobře se učili, měli řadu kamarádů. Rudolf například kamarádil s Karlem Bermanem (14. 4. 1919 – 11. 8. 1995), později známým operním pěvcem, režisérem, skladatelem, libretistou a překladatelem,“ vzpomíná František Fantl.
Karel Berman po maturitě navštěvoval pražskou konzervatoř (1938) až do jejího uzavření 17. listopadu 1939, v důsledku vyhlášky říšského protektora Neuratha o uzavření vysokých škol v protektorátu. 6. března 1943 byl z Prahy transportem Cv (1 021 osob) deportován do terezínského ghetta (č. 1 002). Odtud se dostal nejprve transportem Ek (2 499 osob) 28. 9. 1944 do Osvětimi jako č. 2 345 a poté do koncentračního tábora Dachau (č. 115 446). Konce války se dožil v Allachu, který 29. dubna 1945 osvobodili Američané.
František Fantl byl deportován z Brna, kam se rodina přestěhovala z Jindřichova Hradce. Transportem G (1 000 lidí) se vydal na nedobrovolnou cestu do terezínského ghetta 2. 12. 1941 pod číslem 165. Ghetto Terezín opustil transportem Eq (1 500 lidí) 12. 10. 1944 do Osvětimi jako transportní číslo 149. Konec války jej zastihl v Allachu, v pracovní skupině koncentračního tábora Dachau.
Fantlovi žili v rodinné vilce v Gymnasijní (dnes Husově ulici), a když bylo Rudolfovi půl roku, započala tu 20. 1. 1921 stavba nové budovy gymnázia. Zadána byla staviteli Šonskému podle návrhů arch. Bendelmayera a vyučovat se začalo 1. září 1923. Studenti gymnázia pořádali oblíbené hudební akademie. Mezi nimi i pozdější významní hudební umělci jako B. Dobrodinský, Vítězslav Novák (gymnázium dnes nese jeho jméno), již zmíněný Karel Berman nebo Viktor Kalabis, manžel cembalistky Věry Růžičkové- Kalabisové. Dnes tu učí PhDr. Jana Burianová, která se zasadila o připomenutí bývalého absolventa gymnázia Rudolfa Fantla. Rodina žila v Jindřichově Hradci do srpna 1937, kdy se přestěhovala na pražské Královské Vinohrady, do ulice Na Švihance 4, u Riegrových sadů. Domovský list tu Rudolfovi vydala městská část Praha XII 1. září 1937. Otec vedl v Praze obchod s oděvy a rodina žila bez větších problémů. Tedy až do 15. 3. 1939, kdy německé okupační síly obsadily zbytky okleštěné republiky a zřídily na jejím území Protektorát Čechy a Morava. V důsledku toho vstoupily v platnost tzv. Norimberské zákony. Principy v nich obsažené, například o židovském majetku, rasové diskriminaci či genocidě, vstoupily v platnost nařízením říšského protektora (Neuratha) 21. 6. 1939. To byl ale jen začátek. Následovaly další ponižující a diskriminující nařízení. Jako například, že Židé museli od 1. 9. 1941 nosit žlutou hvězdu, nebo nařízení o Židech a židovských míšencích ze 7. 3. 1942.
Rodina Fantlových přišla o veškerý majetek a jakožto Židé také o svou důstojnost, lidská práva, včetně práva na život. V listopadu 1941 bylo dokončeno židovské ghetto v Terezíně. Rodina Fantlova dostala předvolání do transportu, do kterého si mohli vzít jen váhově omezená zavazadla, jejichž obsah, ať byl sebepraktičtější, je nemohl ochránit před tím, co je čekalo. Transportem M (1 000 osob) opustili Prahu 14. 12. 1941. Tatínek Ota jako číslo 814, maminka Hermína jako 815, Rudolf jako číslo 816 a jeho bratr Pavel coby číslo 817. Vlak je dovezl do Bohušovic, odkud šli pěšky do terezínského ghetta. Rasová segregace, nedostatek jídla, oblečení, nevyhovující ubytovací či hygienické podmínky, to vše bylo snesitelné jen s ohledem na fakt, že Terezín nebyl vyhlazovacím táborem. Rudolf, který měl před svým odchodem do Terezína vážnou známost, se rozhodl poslat své dívce dopis. Dnes už nezjistíme, zda věděl, že od prosince byla veškerá komunikace s okolním světem z Terezína zakázána pod trestem smrti. Nezjistíme ani, co své dívce napsal. Nejspíš ji chtěl jen ujistit, že je v pořádku, živ a zdráv. K vynesení dopisu z ghetta přemluvil (možná uplatil) českého četníka vykonávajícího v Terezíně strážní službu. Němci ale jeho dopis zadrželi a Rudolf byl uvězněn.
„Žil jsem tenkrát se svým otcem v takzvaných Sudetských kasárnách, kde se také nacházela věznice oněch šestnácti nešťastníků. Několikrát jsem Rudolfa viděl, když vedli vězně na procházku, a mohli jsme si zamávat. Tehdy ještě nikdo netušil, že dojde k tak drastickému konci,“ vzpomíná František Fantl.
Obyvatelé ghetta se z denního rozkazu (Tagesbefehlu) 10. 1. 1942 dozvěděli, že „Z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením“. Stejný osud potkal Rudolfa, který byl popraven ve skupině sedmi vězňů 26. února 1942. Popravení byli v obou případech oběšeni za nedovolené odeslání zprávy z ghetta či nepozdravení příslušníka ochranného oddílu SS (Schutzstaff el). Popravě přihlížela Židovská rada starších, české četnictvo, strážní SS a komandatura.
Rudolfův bratr Pavel odjel transportem Dz (2 503 lidí) 15. 5. 1944 pod transportním číslem 192 do Osvětimi. Rudolfův otec Ota byl zařazen do transportu Er (1 500 lidí), také do Osvětimi, 16. 10. 1944 pod transportním číslem 108. Maminka Hermína odjíždí jako poslední z rodiny 19. 10. 1944 transportem Es (1 500 lidí) rovněž do Osvětimi, pod transportním číslem 1316. Oba rodiče umírají téhož roku, stejně jako jejich druhý syn Pavel, v plynových komorách.
„Jak škola naloží s dávným příběhem svého studenta, ponechávám samozřejmě na vás. Velice by mne těšilo, kdyby na Rudolfa vzpomenula jeho škola, kterou miloval. A také věřím, že dnešní studenti si znovu uvědomí, jak se vše změnilo k lepšímu, a že přes všechny současné problémy je život snadnější a hlavně svobodnější.“ Smrt Rudolfa Fantla trvale připomíná od letošního roku panel umístěný v 1. patře jindřichohradeckého gymnázia.
Po válce se židovská obec v Jindřichově Hradci již nikdy neobnovila. Přestože tu v roce 1940 žilo 178 Židů, 126 z nich nepřežilo šoa a domů se vrátila jen hrstka. U příležitosti 75. výročí transportu místních Židů do terezínského ghetta byl v Jindřichově Hradci 21. 5. 2017 odhalen Památník šoa na Zakosteleckém náměstí. Mezi přítomnými hosty byl i 91letý Ing. František Fantl.
Pro Památník Terezín Luděk Skládek, autor děkuje za spolupráci paní PhDr. Janě Burianové
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
