Přiváděl do varu celou Prahu
Franta Habán ze Žižkova, vlastním jménem Franta Sauer (4. 12. 1882 – 26. 3. 1947), byl anarchista, pašerák cukerínu, filmový herec, zpěvák, spisovatel, příslušník pražské umělecké bohémy. Byl to také nerozlučný kamarád Jaroslava Haška a první nakladatel jeho Švejka. Do povědomí lidí ale vstoupil především jako ten, kdo vedl rozvášněný dav, který na Staroměstském náměstí povalil mariánský sloup.
Franta byl sedmé z osmi dětí. Jeho otec Jan Sauer (1845–?) se živil do úrazu na dráze jako posunovač, poté jako pouliční prodavač párků a jeho matka Barbora, rozená Hájková, pracovala jako služka. Žili v žižkovském činžáku ve dvou místnostech bez oken s vchodem na pavlač. Přestože byli rodiče negramotní, Franta od mládí hodně četl, ale to mu nezabránilo několikrát propadnout a své základní vzdělání ukončit ve druhém ročníku měšťanské školy. Poté se vyučil zámečníkem. Předtím absolvoval tovaryšské (učňovské) cesty – vydal se na zkušenou po zemích monarchie. Po návratu domů na Žižkov dělal kdeco. Jako podomní obchodník vycházel vstříc poptávce, třeba prodával svaté obrázky. Byl zpěvákem po hospodách, provozoval prádelnu s mandlem, byl pojišťovacím agentem banky Slavie, lampářem, zřízencem pohřebního ústavu, filmovým statistou, publicistou a pašerákem tabáku nebo cukerínu. Tohle své období popsal Sauer v knize Pašeráci.
Po první světové válce bydlel na Žižkově s matkou a sestrami na různých adresách. Například v Jeronýmově ulici 324/8 ve třetím patře, kam se k němu později nastěhoval jeho kamarád Jaroslav Hašek se svou druhou ženou Šurou. Názorově měl blízko nejprve k sociální demokracii, krátce byl dokonce jejím členem. Po roce 1918 organizoval na Žižkově spolek Černá ruka, který do zatajených bytů stěhoval nebydlící (v Olbrachtově románu Anna proletářka zajistí Anně byt). V té době se stal také zakládajícím členem České anarchistické federace (spolek fungoval v letech 1918–1920). Opět se živil, jak se dalo.
Sám Sauer také psal, často pod pseudonymy Fr. Habán, Franta Habán ze Žižkova, Franta Kysela: Naše luza jesuité a diplomaté (1923), In memoriam Jaroslava Haška (1924), Pašeráci (1929), Emil Artur Longen a Xena (1936). V letech 1911–1935 psal také do řady deníků a časopisů (České slovo, Právo lidu, Rudé právo a Trn), vydával politické komentáře, básně či kratší prózy. Napsal také hry: Franta Habán ze Žižkova (1933) nebo Haškův poslední podnik (1946). Před kamerou se objevil ve fi lmech Čapkovy povídky (role opilce, režie Martin Frič 1947), Miláček pluku (šikovatel Klos, režie Emil Artur Longen 1931), Poslední bohém (tajný Firnádl, režie Svatopluk Innemann 1931), Skalní ševci (bačkorář Kysela, režie Emil Artur Longen 1931), Ze soboty na neděli (opilec, režie Gustav Machatý 1931). Podíl Sauera na stržení raně barokního sloupu se sochou Neposkvrněné Panny Marie na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918 rozvášněným davem však není zcela jasný. Pravda je, že lidé vnímali jeho existenci jako symbol habsburské potupy českého národa. Nic na tom nezměnil fakt, že byl vztyčen (1652) jako projev díků Panně Marii za obranu Prahy před Švédy na podzim roku 1648. „Sloup hanby“ byl pro Sauera symbolem postoje katolíků za první světové války: „Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst a když zoufalství dostupovalo vrcholu, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita… aby proti tomu strašnému vraždění zaprotestoval.“
V období Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) byl Sauer snad na základě udání zatčen gestapem za roznášení spisů T. G. Masaryka. O jeho umístění do Malé pevnosti v Terezíně existuje v archivech jediný zápis, ve kterém se dočteme, že: Sauer František, místo narození Praha, byl předán do terezínské věznice v roce 1942. Existují ale také dvě poválečné výpovědi spoluvězňů, ze kterých se dozvídáme o jeho pobytu v Terezíně. První vzpomínka, evidovaná pod č. 685, je od Jana Rulfa (nar. 22. 1. 1914), obchodního příručího, který byl v terezínské věznici od 5. 1. do 20. 8. 1942 a poté byl transportován do věznice v Drážďanech. „Pokud si vzpomínám, byl v té době na pevnosti páter Tylínek a Franta Sauer.“ Alois Tylínek (1884–1965), za války děkan v Praze Nuslích, byl český politik, římskokatolický kněz, papežský komoří a osobní arciděkan. V Malé pevnosti byl od 24. 6. 1942 do 12. 11. 1943 a poté byl transportován 19. 5. 1944 do koncentračního tábora Dachau. Zajímavostí je, že asi měsíc po svém návratů do Prahy sloužil zádušní mši za Emila Háchu. Druhé dvě vzpomínky, evidované pod č. 311, jsou od Ladislava Procházky (nar. 7. 1. 1911), učitele měšťanské školy, který byl v Malé pevnosti od 11. 2. do 20. 6. 1942, kdy byl propuštěn. „Vzpomínám si, že zde byl také Franta Sauer ze Žižkova, známá postava pražské bohémy, velký silný chlap a jistě také velký jedlík. Byl neustále hladový – po večeři chodil od cely k cele a sháněl něco k snědku. Nepohrdl ani slupkami vařených brambor, z nichž bramborové drobty vybíral.“ Druhou zmínkou je: „…zvaný Franta Habán. I on válku přežil, ale zemřel brzy po ní na svobodě.“
Franta Sauer se opravdu dočkal konce války. Dokonce byl ještě před osvobozením Terezína, někdy na jaře 1945, propuštěn s podlomeným zdravím na základě onemocnění tuberkulózou. Před fi lmovou kamerou se naposledy objevil v roce 1947 v Čapkových povídkách režiséra Martina Friče. Krátce po natáčení zemřel v Nemocnici pod Petřínem opatřen posledním pomazáním ve věku 65 let. Ironií osudu byla Sauerova generální zpověď v klášteře františkánů těsně před smrtí, kdy údajně litoval svého stržení mariánského sloupu a prosil kněze za odpuštění. Pohřben je na Olšanských hřbitovech, kde jeho hrob v roce 2016 adoptovala městská část Praha 3.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
