Někdejší židovská čtvrť náleží k nejcennějším památkám svého druhu na území Čech. Její osu tvoří navazující ulice Karolíny Světlé a Na Hradbách, které v minulosti tvořily jedinou “Židovskou“ ulici. Volný přístup do ghetta z Kouřimské a Pražské ulice asi původně znesnadňovaly zdi, opatřené průchody s uzavíratelnými branami či řetězy. Čtvrť tak kdysi byla samostatně žijícím světem uvnitř křesťanského města. Její početné obyvatelstvo (v polovině 17. století takřka 400 osob) se tísnilo v necelých čtyřech desítkách domů, které po četných přestavbách, vedených ve snaze získat větší prostor k bydlení, získávaly bizarní vzhled. Až do oficiálního zrušení ghetta v roce 1782 a především jeho skutečného spojení s ostatními částmi města po roce 1848 zde panovaly otřesné hygienické poměry, které byly příčinou šíření nejrůznějších epidemií.
Vývoj židovské čtvrti byl poměrně složitý. Jádro ghetta, doložené v písemných pramenech již k roku 1377, leželo přibližně v místě styku dnešních ulic Na Hradbách a Karolíny Světlé, kde v blízkosti městských hradeb stála již ve středověku synagoga. Severní hranice čtvrti přiléhala k parcelám domů na nároží Pražské ulice, na východě zástavba ghetta dosahovala pouze k vyústění Zlaté uličky. V 16. a 17. století se však Židům podařilo přikoupit několik křesťanských domů v sousedství, takže plocha ghetta se zvětšila takřka o třetinu. Skutečnost, že některé ze židovských domů se náhle objevily v zástavbě “křesťanských“ ulic, byla řešena řadou diskriminačních opatření. Okna a dveře, vedoucí mimo prostor ghetta, měla být v některých případech dokonce zazděna, či alespoň opatřena mřížemi. Tento stav trval až do konce 18. století. Problematická hygienická úroveň čtvrti byla postupně řešena četnými přestavbami a demolicemi. V první čtvrtině 20. století byla zbořena téměř celá jižní polovina ulice Karolíny Světlé, čímž byl těžce narušen ucelený ráz této části města. Na místě židovských domů vyrostly nové budovy, které svými proporcemi ostře kontrastují s okolím. Od druhé poloviny 20. století většina historické zástavby ghetta chátrala, takže řada domů se ocitla na pokraji zániku. Od 90. let 20. století je však realizována jejich postupná obnova.
Nejvýznamnějšími objekty ghetta byly v minulosti synagoga a židovská škola. Jádro někdejší školní budovy čp. 126 tvoří levá (jižní) část, jež obsahuje pozůstatky gotického domu ze 14. - 15. století, přestavěného po roce 1745. Z této doby se zachovalo pozdně barokní průčelí, jehož vzhled prozrazuje souvislost s tvorbou stavitele Josefa Jedličky. V 19. století byl dům užíván jako obydlí rabína. K němu byla v letech 1844 – 1846 pro nově založenou triviální školu přistavěna nová budova (čp. 157), která zaujala poslední volnou parcelu ghetta, kde dříve bývala ulička vedoucí k synagoze. Svému účelu škola sloužila do doby po roce 1918. V roce 1992 byla na jejím průčelí odhalena pamětní deska 2200 obětem z řad židovského obyvatelstva, deportovaným v době druhé světové války z území tehdejšího kolínského oberlandrátu.
Průjezdem v přízemí této budovy je přístupná synagoga, která je mimo Prahu jednou z nejstarších a nejcennějších památek svého druhu v Čechách. Vybudována byla asi před rokem 1422. Ve druhé polovině 17. století došlo k její významné raně barokní přestavbě, dokončené roku 1696. Po několika dalších úpravách byla po roce 1815 synagoga rozšířena do parkánu přilehlého městského opevnění, v letech 1844 – 1846 byla propojena s budovou židovské školy, a roku 1893 došlo k úpravám průčelí a interiéru. Svému původnímu účelu sloužila až do zániku kolínské židovské obce v roce 1953. V jejím interiéru zaujme především barokní štuková výzdoba klenby a monumentální svatostánek z roku 1696.
Nedaleko centra, se pak nachází Starý židovský hřbitov v Kmochově ulici. Představuje významnou památku zdejší židovské komunity a bývá považován za jeden z nejstarších v Čechách. Jeho počátky spadají do 15. stol., nejstarší určené náhrobky se datují do r. 1492. Nachází se zde více než 2600 náhrobků, které podávají názorný přehled o vývoji židovské funerální architektury od konce středověku do 2. pol. 19. stol.
U hřbitovní zdi napravo od vchodu se nachází typově nejstarší náhrobek tvořený pravoúhlou kamennou deskou bez ozdob, jejíž dnes nečitelné nápisové pole lemuje široká obruba. Naproti němu je načervenalý mramorový náhrobek Eliji, syna Šemuela Maisela (1621). Jeho plastickou výzdobu tvoří polosloupky a završuje ho trojúhelníkový fronton s piniovou šiškou. Na štítku je zobrazen reliéf myši, symbolizující jméno zemřelého.
Z řady význačných náhrobků je třeba uvést náhrobek rabína Chajima, syna Sinaje (1624) na mírné vyvýšenině v centrální části hřbitova. Sejdeme-li k jejímu severozápadnímu úpatí, spatříme náhrobek Becalela, syna legendárního pražského vrchního rabína Jehudy Löwa (1599). Nalevo od něho stojí čestná řada náhrobků kolínských rabínů: Jakoba, syna Pinchase Illového (1781), Eleazara Kalira (1801), Chajima Deutschmanna (1837) a Daniela Franka (1860). V západní části hřbitova, přiléhající ke Sluneční ulici, se nalézají převážně mladší náhrobky z 19. stol. Naši pozornost upoutá především monumentální náhrobek továrníka Josefa Weissbergera (1823–1872).
Na Novém židovském hřbitově ve Veltrubské ulici na okraji Zálabí se pohřbívalo od r. 1887. Díky silnému vlivu obecné funerální tvorby se v jeho areálu setkáváme jen s menším množstvím tradičních židovských náhrobků.
Nedaleko od vchodu u hřbitovní zdi byla zbudována monumentální hrobka podnikatele Bernarda Mandelíka (1844–1910). Na levé straně od ní se nachází náhrobek jeho syna Arnošta (1877–1914), který navrhoval architekt Jan Kotěra se sochou připisovanou Janu Štursovi. Dále u zdi narazíme na hroby Kláry Kafkové (1847–1908) a Filipa Kafky (1847–1914), strýce spisovatele Franze Kafky.
Ve druhé řadě levé části hřbitova nalezneme hrobku Františka Jaroslava Koblera (1892–1915) a jeho otce, podnikatele Rudolfa Koblera (1859–1924); v první řadě hrob továrníka Zikmunda Feldmanna (1855–1917), výrobce obuvi, jehož náhrobek vychází také z návrhu Jana Kotěry; a Zikmunda Poláčka (1852–1924), zakladatele kavárny American. Ve druhé řadě stojí nezvyklý náhrobek Bedřišky Reichnerové (1893–1916), členky opery Národního divadla v Praze. Na pravém okraji 14. řady se nacházejí tři obelisky – druhý zprava od kraje patří kolínskému rabínovi Josefu Gugenheimerovi (1831–1896) a třetí jeho synovi a následníkovi v úřadu kolínského rabína Rafaelu Gugenheimerovi (1868–1916). V zadní části se tyčí vysoké náhrobky kolínské rodiny Petschkovy, v 18. řadě Josefiny Petschkové (1891) a v 19. řadě Samuela Petschka (1890).
V pravé části hřbitova u severní zdi stojí náhrobek manželů Růženy (1856–1922) a Viléma (1846–1932) Saudkových, rodičů spisovatelů Roberta Saudka a Gisy Saudkové Pickové. Pravé části dominuje památník obětem holocaustu, postavený podle plánů akademické sochařky Věry Bejrové a architekta ing. Jaroslava Křeliny, odhalený v r. 1950. Památník nese jména 487 obětí z kolínské židovské obce, které zahynuly během 2. světové války. Současně byl odhalen i vedlejší náhrobek šesti neznámých mužů, jejichž mrtvoly byly 23. 1. 1945 vyhozeny na kolínském nádraží z vlaku, převážejícím osvětimské vězně.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
