Hugo Meisl-Marom

25.04.2018 | 22:16
Hugo Meisl-Marom

Osud psaný na křídlech
„Náhoda nepomůže tomu, kdo si nepomůže sám,“ řekl Sofokles a některé spletitosti lidských osudů to jen dokazují. Tak tomu bylo i v případě Huga Meisla-Maroma, hocha, který chtěl létat. Hugo se narodil 9. října 1928 v Brně, jako druhorozený syn úspěšného židovského obchodníka.

Tatínek Pavel Meisl pocházel z velmi staré židovské zlatnické rodiny Meislů (Maislů). Rod žil po staletí v Praze, ale v 18. století se jedna její část přestěhovala do Brna, kde si otevřeli obchod. Pavlovi rodiče, Rudolf (1860–1923) a Regina (1862–1929) Meislovi, měli čtyři syny. Valtra (* 1900), který byl deportován z Brna do Terezína (28. 1. 1942), odtud do Osvětimi (28. 9. 1944) a zemřel v Dachau (3. 3. 1945), Pavla, Oskara a Huga. Pavel bojoval jako legionář v Rusku a po návratu domů se věnoval rodinnému obchodu, který měl na hlavní třídě.
Maminka Erna Ernestine Meislová (Arnoštka Meislová) pocházela ze starobylé židovské rodiny Kubie (Kubětů), snad ze Sušice. Narodila se ve Vídni jako jedno ze čtyř dětí Huga (2. 8. 1878 – 30. 10. 1923) a Berty Kubie. Od mládí sportovala, dokonce reprezentovala Rakousko- Uhersko v plavání, hrála tenis, dokonce na olympiádě. Později v Brně učila tenis a lyžování. Rodina bydlela v Brně na dnešní třídě Kpt. Jaroše v čp. 15 (1867 Alleegasse, 1893 Schmerlingstrasse, 1918 třída Legionářů, 1939 Legionärenstrasse, 1940 Alleestrasse, 1945 V aleji, 1946 třída Legionářů, od 1950 třída Kpt. Jaroše). Hugo i jeho mladší bratr Rudy (9. 2. 1930 – 21. 12. 2010) chodili do české školy, učili se české písničky, četli české knihy a vedeni byli v duchu masarykovských ideálů. Rodina byla vždy pročeská a rodiče vždy striktně oddělovali národnost a náboženství. Základní školu navštěvovali chlapci na náměstí 28. října (1867 Hutterteich, 1890 Winterhollerplatz, 1939 Winterhollerplatz a Am Brückel, 1945 Winterhollerovo náměstí a Na můstku, 1946 náměstí 28. října). Straší bratr Kurt (22. 1. 1926 – 26. 11 1927) zemřel v necelých dvou letech. Chlapci často slýchali od rodičů o svém starším bratrovi. Snad i proto se rodiče rozhodli osvojit si dalšího chlapce. „Jsme židovská rodina, proto šli rodiče nejprve do židovského sirotčince. Jenže tam žádné volné dítě nebylo. Tak to zkusili v katolickém sirotčinci v Pisárkách. A přivedli odtamtud chlapce, kterému jsme říkali Petr. Jeho původní jméno jsme neznali a on o tom, co bylo v sirotčinci, nemluvil. Měli jsme hroznou radost, protože jsme mohli hrát fotbal. Rudy v bráně, já a Petr v útoku,“ vzpomínal Hugo. Tenisové kurty, kde maminka učila tenis, se v zimě změnily na kluziště a hoši sem chodili bruslit. Společně pak jezdili na letní byt, který měli společně se Sekalovými v nedaleké vesničce Mokré Hory u Brna.
Koncem 30. let přemýšleli rodiče o emigraci. „Když si naši přečetli Mein Kampf, chtěla maminka pryč, ale tatínek byl proti. Říkal, že Hitler je blázen, jestli nás chce vyhnat, to by prý musel vyhnat celé Brno. Tatínek změnil názor, až když se u našich dveří objevila babička. V den, kdy přišli nacisti do Vídně, si sbalila kufr a přijela k nám,“ vzpomínal Hugo. Po obsazení Německem a zavedení protižidovských opatření na území protektorátu rodiče připravovali odchod do ciziny. Jednoho dne k nim domů přišli úředník s úřednicí a německy řekli: „Jdeme si pro Petra, sbalte mu věci.“ Maminka moc plakala, a když se ptala proč, řekli jí, že křesťanské dítě do židovské rodiny nepatří. Petra odvedli zpět do brněnského domova Dagmar, odkud si jej Meislovi přivedli. „Nemohl jsem dělat vůbec nic,“ vzpomínal Hugo. „Brečel jsem a pomáhal Petrovi balit hračky a další věci do kufru. Maximálně deset kilo. Nechápal jsem, kam ho vedou. V ten den jsem viděl Petra naposledy.“ Otec se díky kontaktům v židovské obci i mezi obchodníky v Brně a Praze dozvěděl o Britském výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC). Když rodičům od výboru přišel dopis, aby se dostavili s chlapci do Prahy, řekli chlapcům, že je čeká skvělý výlet, kam za nimi přijedou později. Rozhodnutí rodičů bylo bolestné, nesmírně odvážné, jen s nepatrnou nadějí na shledání. V den odjezdu řekla maminka Hugovi: „Teď jsi otec Rudyho.“ Hugo rodičům slíbil, že se o bratra a postará, a to také splnil. Do Prahy se vydali s tatínkem, strýčkem a panem Tomaschoffem a jeho třemi chlapci, maminka s nimi nejela, loučení by neunesla. Před odjezdem jim tatínek ještě ukázal všechna důležitá místa české historie, sv. Václava, Slavín, Pražský hrad… Martin Blake z výboru BCRC v prosinci 1938 požádal Nicholase Wintona, aby v Praze pomohl jejich kanceláři organizovat dětské transporty. Nebylo to nic lehkého. Musela se obstarat víza, lékařská osvědčení, v Anglii předložit žádost, pro každé dítě zvlášť, navíc s dokladem o tom, že ručitel bude dítě živit, šatit a posílat do školy. Musela se složit kauce 50 liber na možné vrácení dítěte zpět do země. Winton si byl vědom naléhavosti situace, zvláště když jeho činnost bedlivě sledovalo gestapo.
Cesta dětí z Wintonova seznamu měřila 1 200 km a vedla přes Norimberk, Frankfurt, Kolín nad Rýnem, Emmerich, Rotterdam do přístavu Hoek van Holland, výchozí bod plavby trajektem do anglického Harwiche. A odtud přes Stratford do Londýna. Od března do srpna 1939 se podařilo zorganizovat osm transportů, a zachránit tak celkem 669 dětí, převážně židovských. Transport 14. 3. (20 dětí) byl první a poslední uskutečněný letecky, všechny následující byly už vlakem. Transport 19. 4. (36 dětí), 29. 4. (29), 13. 5. (61), 1. 6. (241), 2. 6. (123), 20. 6. (76) a 2. 8. (68 dětí, včetně Huga a Rudyho). Transporty z Vídně a dalších míst odcestovalo 15 dětí. Transport s 250 dětmi, který měl odjet 1. 9. 1939, zůstal stát na Wilsonově nádraží. Toho dne Němci vtrhli do Polska, hranice se uzavřely, vypukla druhá světová válka.
Tatínek sice zařídil chlapcům dva různé pěstouny, ale první na nádraží nepřišel, protože snad toho dne zemřel na infarkt, a druhý, z ortodoxního židovského domova v Londýně, si chlapce nevyzvedl. Na kufrech tak od rána sedělo na nádraží pět kluků, bratři Meislovi a Tomaszovi, a čekali až do jedenácté večer, než se jich ujal taxikář. Vzal je na jídlo a pak k sobě domů. Po dvou dnech jim našel místo v hostelu na 71 Shoot-Up Hill v severním Londýně pro děti z transportů z Rakouska a Německa. Hugovi se tam moc nelíbilo. Pral se a tatínek ho za to v dopise káral: „Neper se s nima! Však to jsou taky Židi, ne Němci!“ Ale pro Huga to Němci byli. Po několika týdnech museli hostel opustit kvůli bombardování Londýna. „V tu chvíli jsem myslel jen na to, jak dát rodičům zprávu, aby věděli, že jsme v pořádku.“ Telefonické spojení nebylo a dopis šel přes Červený kříž měsíc. Většina dětí byla evakuována do rodin mimo Londýn a Huga s Rudym si vzala rodina Chanclersova z Bedfordu. Protože byla v té době povinná školní docházka jen do 13 let, Hugo ve třinácti opustil školu a šel do učení k ševci. Ohromně ho to bavilo, po roce složil zkoušky a otevřel si dveře ke stipendiu. Jako Žid českého původu, tedy spojenec, využil stipendia na technické škole v Lutonu, kde počátkem roku 1942 začal studovat. Zdejší Hugův učitel, jistý rakouský architekt, představil chlapce v roce 1943 na našem velvyslanectví. Dost možná díky dobré pověsti otce byli s bratrem přijati na Československou státní školu ve Walesu, zřízenou exilovou vládou. V den 16. narozenin v roce 1944 se Hugo spolu s několika kamarády z Wintonova vlaku přihlásil na kurz předvojenské přípravy Air Training Corps (dobrovolnická a vojenská organizace mládeže s podporou ministerstvu obrany a královského letectva). Nakonec se dočkali konce války a do vlasti, na Letiště Praha-Ruzyně, je dopravila naše letka bombardérů Liberator, která namísto bomb nesla děti, kufry a školní lavice.
Po příjezdu do Brna se chlapci dozvěděli, že kromě sestřenice Renky, která po válce odešla do Austrálie, nepřežil vůbec nikdo. Rodiče chlapců byli transportováni 29. 3. 1942 z Brna do Terezína transportem Ae, tatínek jako č. 113, maminka jako č. 114 a babička Berta jako č. 115. Zakrátko byli z terezínského ghetta 1. 4. 1942 transportem Ag posláni do polského ghetta Piaski, tatínek jako č. 841, maminka jako č. 840 a babička jako č. 842. Maminka i babička v ghettu zahynuly. Tatínek byl transportován do koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek, kde 4. 7. 1942 také zahynul.
Chlapci se vydali za rodinným přítelem Antonínem Sekalem, který s otcem sloužil v legiích v Užhorodu u dělostřelectva. Obě rodiny měly před válkou společný letní byt na Mokré Hoře. Tak se Hugo dozvěděl, že v noci, když šli tatínek, maminka a babička do transportu, odvezl pan Sekal všechny cennosti na Mokrou Horu, kde je ukryl ve vybetonované jámě. Malou škvírou do ní pak házel dopisy, které chodily od kluků z Anglie a už nenašly adresáta. Díky ukrytým cennostem tedy měli něco do začátku. Hugo mohl v roce 1946 koupit Rudymu jízdenku do Hamburku, lodní lístek do New Yorku a lístek na vlak do Chicaga za příbuznými. Sám pak dokončil reálné gymnázium a odmaturoval (1947). Poté šel studovat strojní inženýrství na brněnskou strojní průmyslovku.
Asi v půlce semestru jej oslovil jistý Gad Polak z Izraele, že budou cvičit piloty pro židovskou organizaci Hagana v Olomouci. Československo bylo hlavním výcvikovým střediskem izraelských pilotů, leteckých specialistů, tankistů a výsadkářů. Protože se už v Anglii stal Hugo leteckým kadetem, počátkem roku 1948 se přihlásil do pilotního výcviku. Prošel zvláštním, zrychleným výcvikem (1948–1949) a byl vyhodnocen jako nejlepší pilot. Poté co 14. 5. 1948 David Ben Gurion vyhlásil v Tel Avivu nezávislý stát Izrael, napadla jej vojska okolních arabských zemí. Československo uznalo stát Izrael pět dní nato a pro pomoc Izraeli v rámci akce DI (Důvěrné Izrael) vyčlenilo vojenské letiště v Žatci. Zde proběhla operace BALAK, jejímž cílem byl nákup zbraní a bojových letadel v Československu a jejich doprava do Izraele. Hugo s přítelem Plačkem a Federem měli koncem roku 1948 přeletět se třemi stíhačkami Spitfi re do Izraele. Díky měnící se politické situaci u nás se do Izraele dostali až koncem února 1949. Přesto se Hugo na dva týdny ještě jako pilot zapojil do války za nezávislost. Gurion řekl: „Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením.“
Souběžně s výcvikem pilotů probíhal výcvik Hagana i pro pěchotní brigády dobrovolníků židovského původu. Na svátek Jom kipur jel Hugo do synagogy u Velké Střelné, nedaleko kasáren dobrovolníků. V hloučku děvčat mu padla do oka jedna z dívek. Druhý den, když vycházela ze synagogy, ji oslovil. Povídali si celý den. Když zjistil, že dívka má ten den narozeniny, dal jí přívěsek, který dostal od maminky. Když se Marta Markovičová, tak se ona dívka dobrovolnice jmenovala, vrátila z koncentráku domů, do podkarpatského městečka Veľká Sevľuš, byla na území Ukrajinské SSR. Utekla tedy zpátky do Československa, a aby ji Sověti nenašli, přijala identitu své slovenské sestřenice, která zemřela v koncentráku. Hugovo setkání s Marií bylo osudové. Na páté schůzce ji požádal o ruku a na sedmé, v listopadu 1948, si v košické synagoze řekli ANO. Marta přicestovala do Izraele společně s Hugem 26. února 1949.
Po ukončení bojů se většina pilotů přeškolovala na stíhače. Hugo se stal pilotním instruktorem a byl vyslán do instruktorské školy v Anglii. V té době přišel ke svému příjmení Marom. Za vše mohla izraelská vyhláška a smysl pro humor jedné úřednice. Kdo chtěl reprezentovat stát Izrael, musel přijmout hebrejské jméno. Když úřednice viděla, že Hugo je povoláním pilot, místo „Meisl“ napsala do pasu hebrejské „Marom“, v hebrejštině „nebesa“. V roce 1952 se stal velitelem pilotní školy Kfar Sirkin (Sirkinova vesnice) na Šaronské planině, v roce 1953 jej pověřili sestavením 110. letky nočních stíhačů a o rok později absolvoval kurz testovacích pilotů a testoval letadla pro izraelskou armádu. Po návratu z Anglie do Izraele (1959) stál u zrodu střediska výroby letadel Israel Aircraft Industries. Zde se začal zajímat o projektování a stavbu letišť. Odešel do civilu, založil fi rmu na projektování a realizaci letišť, která posléze působila nejen v Izraeli, ale také v USA, Panamě, Guatemale, Paraguayi a Švýcarsku. Firmě se věnoval více než 45 let. Nakonec ale přece jen zvítězilo volání rodinné tradice. Hugo se poslední roky svého života rozhodl naučit původnímu rodinnému řemeslu – zlatnictví.
Hugo po válce hledal „adoptivního“ bratra Petra a nepřestal, ani když žil v Tel Avivu. Objevila ho ale až nedávno novinářka a spisovatelka Judita Matyášová, která našla chlapcovo školní vysvědčení ve škole, kam chodili chlapci Meislovi před válkou. Zjistila, že Petr byl úředně Josef, příjmením Kamarýt (Meislovi ho úředně neadoptovali). Narodil se v roce 1929 jako nemanželský syn a vyrůstal u známých. Po zabrání pohraničí Němci byl dán do dětského domova ve Vranově nad Dyjí a poté do brněnského domova Dagmar, kde ho objevili Meislovi. Dříve však, než se mohl Hugo s adoptivním bratrem Petrem setkat, Josef zemřel.
Hugo měl ještě jeden velký sen, spolu s kamarády, kteří s ním byli v Anglii, postavit pomník všem rodičům, kteří měli odvahu poslat své děti pryč z okupované země.
„Myslím, že v posledních chvílích života, v plynové komoře, na nás mysleli a věřili, že pro nás udělali maximum. Kdyby mě rodiče tenkrát neposlali pryč, tak tady nejsem ani já, ani moje dcera, ani moje vnoučata. Není tu nikdo z naší rodiny. Pomník se bude jmenovat Na shledanou / See you soon – podle posledních slov rodičů, která jsme od nich slyšeli,“ řekl Hugo v rozhovoru s Juditou Matyášovou. „Pro mne Winton znamená, že se mé matce podařilo otce přesvědčit, abychom odjeli. Otec to totiž nepodporoval. Nevěřil, že se může českým Židům něco stát. Obzvlášť rodině, která je tu v Praze a v Brně přes tisíc let.“ „Wintonovy děti“ v Praze památník odvahy svých rodičů na Hlavním nádraží odhalili. Nápad Huga Maroma se stal skutečností. Památník tvoří replika autentických dveří vlaku, jímž děti odjely, a na skle dveří jsou z jedné strany zobrazeny dětské ruce, z druhé strany ruce dospělých.
Za svůj přínos pokroku byl Hugo oceněn cenou Gratias agit, cenou Karla Kramáře a za patent užívaný NASA byl zvolen prvním členem českého původu v Royal Aeronautical Society.
Poslední let bojového pilota Huga Maroma se uskutečnil 27. října 2015 v dvoumístném letounu L-159 u 212. taktické letky v Čáslavi. „Málokdy v životě jsem měl takovou radost jako po příjezdu do Čáslavi. Začínal jsem v roce 1948 v Olomouci a mám takový dojem, že dneškem končím svou leteckou kariéru.“ Hugo Meisl-Marom zemřel 7. ledna 2018 v Tel Avivu ve věku 89 let. Po celý svůj život byl náš, a to nejen svým občanstvím…


Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Děkuji paní Juditě Matyášové za laskavou pomoc při vzniku této vzpomínky.
foto © rodinný archiv Huga Maroma
 


Hugo, Brno, 30. léta Hugo s maminkou a bratrem Rudym, červenec 1939 Hugo a Rudolf po návratu do Brna Jediná dochovaná fotografi e, kde je Hugo spolu se svým nevlastním
bratrem Petrem (uprostřed), kterého hledal víc než 70 let V Anglii absolvoval s kamarády vojenskou přípravku.
Hugo první zleva Poválečná legitimace Huga Maroma Hugo vedl v roce 1947 vojenský výcvik letců, kteří se cvičili pro
vznikající izraelskou armádu, Hagana Svatba s Marthou v roce 1948, prožili společně 65 let Hugo a Martha na svatební cestě, krátce před odjezdem do Izraele,
v roce 1948 Hugo sira Nicholase Wintona několikrát v Anglii navštívil


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku květen 2018

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.