(75 let)
Evropská historie zná pronásledování Romů a Sintů již od jejich rozšíření ve 14. stol a u nás tomu nebylo jinak. Prvorepublikový zákon č. 117/1927 Sb. „o potulných cikánech a osobách po cikánsku žijících“ zakazoval mimo jiné kočování ve větších skupinách, nařizoval mít list kočovnický, legitimaci cikánskou nebo dával právo městům či obcím zakázat těmto osobám vstup.
Tábor u obce Lety vznikl vládním nařízením o kárných a pracovních táborech č. 72 Sb. z 2. 3. 1939 a č. 188 Sb. z 28. 4. 1939, na místě někdejšího sídla pracovního útvaru při stavbě silnice. Určen byl osobám vyhýbajícím se práci, s cílem jejich převýchovy před propuštěním z výkonu trestu (naučit je pracovat před propuštěním). V červnu 1940 byli do tábora o rozloze 66 arů oplocené a 11,2 aru neoplocené zemědělské půdy převeleni rozkazem dozorci ne­uniformované protektorátní policie. Prvních 12 vězňů na přípravu ubikací přichází 8. 8., v té době tu bylo již 23 dozorců a tři administrativní úředníci. V září je zde internováno 136 osob a do konce roku 1940 prošlo táborem 233 vězňů, 197 již dříve trestaných. V roce 1941 to bylo již 537 vězňů, 489 již dříve trestaných, z toho 45 Romů. Z hlášení 12. 6. vyplývá, že kapacita tábora byla navýšena na 300 dospělých osob. Na pokyn Berlína vydal 10. 7. 1942 Horst Böhme (od dubna 1940 velitel protektorátní bezpečnostní služby a bezpečnostní policie, v červnu 1942 velel oddílu SD při vyhlazení Lidic) směrnici shromáždit v táborech Lety a v Hodoníně u Kunštátu „cikány, cikánské míšence“ a částečně také „osoby po cikánsku žijící“, celé rodiny, kdy se na hlavu rodiny měla vztahovat „preventivní policejní vazba“ (ne vždy bylo dodržováno). Ze stávajících 113 vězňů bylo 31. 7. předáno 60 donucovací pracovně v Praze-Ruzyni, 33 bylo v zajišťovací vazbě nebo na odloučeném pracovišti. Dvacet převážně romských mužů mělo připravit tábor pro nově příchozí, nyní již celé romské rodiny. Tak zde vzniká tzv. cikánský tábor.
První skupina 66 Romů přišla 2. 8. 1942 a 15. 8. tu bylo evidováno již 1 145 „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících cikánským způsobem“, čímž byla kapacita tábora překročena takřka trojnásobně. Vězni byli rozdělováni na muže a ženy s dětmi. Ženy měly pracovat v táborové prádelně, kuchyni, na polích a v lesích v okolí tábora. Muži na výstavbě silnice. Zdravotní stav příchozích často odpovídal způsobu jejich života. Starší lidé trpěli záněty, revmatismem, TBC, kožními chorobami a děti dětskými chorobami, chřipkou či angínou. Pokud k tomu připočteme neodpovídající hygienické podmínky, bezohledné chování dozorců, otrockou práci, často špatné jídlo, tak trpěly především děti. Již v srpnu 1942 umírají první, převážně mladší dvou let. Na podzim onemocněla již více než třetina vězňů (katar žaludku a střev, svrab, příušnice). Tři pacienti jsou 15. 10. odesláni do nemocnice na vyšetření s podezřením na břišní tyfus. Navzdory tomu je přemístěno 16 mužů a 77 žen s označením ASO (asociál) do pražské donucovací pracovny. Odtud byli vypraveni 2. 12. 1942 do koncentračního tábora v polské Osvětimi, kam dorazili 3. 12. 1942.
Prvních pět onemocnění břišním tyfem je hlášeno v táboře Lety 13. 12. a nákaza se šíří. Koncem prosince je v okolních nemocnicích přijato již 22 osob. Zdravotní stav vězňů s příchodem zimy v kombinaci s nadstavem, otrockou prací, špatným jídlem, nedostačující hygienou, zavšivením, nedostatkem pitné vody či léků dosáhl vrcholu na přelomu let
1942–1943. Smluvním lékařům docházejícím do tábora, F. Kopeckému a od prosince 1942 J. Neuwirthovi, se nedařilo tento vývoj zastavit. Do 10. ledna umírá 57 dětí a starých lidí a dále až deset lidí denně. Zpráva z 26. 1. 1943 uvádí: „Mnozí vězni se nacházejí v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit.“ Vzniká nouzový lesní hřbitov přímo u tábora. Do táborového personálu jsou v lednu 1943 zařazeni dvě sestry a dva lékaři, MUDr. B. Stejskal a „lékař lidumil“ MUDr. Michael Marzell Bohin.
Přestože počátkem ledna bylo dokončeno očkování proti tyfu, v polovině února 1943 je v táboře evidováno 15 nakažených břišním a 34 skvrnitým tyfem. Odpovědným za vzniklou situa­ci byl ředitel tábora Josef Janovský, známý svou bezcitností a lhostejností k potřebám vězňů. Navíc jeho snaha vzniklou situaci utajit před nadřízenými vedla k tragédii. (Po válce byl Janovský sice souzen, ale jednak se jeho obžaloba soustředila spíše na jiné věci, než bylo zavinění strašlivých podmínek v táboře, ale také díky nedostatku svědeckých výpovědí byl nakonec zproštěn obvinění.) Janovský byl 29. ledna 1943 suspendován a dočasně nahrazen velitelem tábora v Hodoníně u Kunštátu Štefanem Blahynkou. Nový ředitel vydává 17. února rozkaz o neprodyšném uzavření tábora. Vězni dostávají legitimace strávníků a evidenční čísla, vzniká odvšivovací a dezinfekční stanice, stejně jako barák pro vězně, kteří prošli karanténou. V důsledku těchto opatření a díky oběma lékařům koncem února počet onemocnění a úmrtí výrazně klesá.
Bylo to však jen Pyrrhovo vítězství, které nemohlo nic změnit na skutečnosti, že na základě Himmlerova výnosu z 16. 12. 1942 měli být všichni Romové transportováni do koncentračního tábora Osvětim. Před 75 lety, 7. května 1943, dorazilo druhým hromadným transportem do Auschwitz II – Birkenau, do tzv. cikánského tábora v sekci BIIe, 420 letských vězňů, 215 mužů a chlapců, 205 žen a dívek. Zbylých 198 vězňů bylo přemístěno do „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a Pardubicích. Jen malá část vězněných byla propuštěna a v táboře zůstalo několik vězňů, kteří měli tábor zlikvidovat.
V době od 16. 8. 1942 do 6. 8. 1943 táborem v Letech prošlo 1 309 vězňů. Narodilo se tu 13 chlapců a 23 dívek – žádné nepřežilo. Celkem tu zemřelo 326 lidí, 241 dětí, 4 dívky, 3 chlapci, 48 žen a 30 mužů (1942: srpen – 5 úmrtí, září – 17, říjen – 16, listopad – 23, prosinec 67, 1943: leden – 136 úmrtí, únor – 46, březen – 11, duben – 5). Branou vyhlazovacího tábora v Osvětimi prošlo v prosinci 1942 (Auschwitz I) 93 osob, v květnu 1943 (Auschwitz II) 420 osob a dalšími menšími transporty později přes 500 osob z letského tábora. Z letenských vězňů přežilo válku jen asi 300 lidí.
autor děkuje Mgr. Dušanu Slačkovi za pomoc při vzniku tohoto textu Luděk Sládek
Pohled na tábor od rybníka Lipěže
foto © Muzeum romské kultury; odborná korektura Mgr. Dušan Slačka, Muzeum romské kultury, plánek tábora © Národní archiv