Kolik je potřeba štěstí v neštěstí?
Oldřich Stránský se narodil 2. 6. 1921 v mostecké židovské rodině českého velkoobchodníka s obilím Františka Stránského. Se svým bratrem Jiřím ale nebyli vychováváni podle židovských tradic, doma se slavily jen hlavní křesťanské a židovské svátky (Vánoce, chanuka, Velikonoce, pesach). U Stránských se hovořilo česky, Oldřich i jeho bratr Jiří chodili do českých škol, ale plynně se domluvili také německy.
„Otec byl vychován česky, absolvoval české školy, maminka Helena (rozená Löwy) byla vychována německy, protože v Mostě tehdy jiné školy nebyly. Po první světové válce otec stejně jako mnozí další odstoupil od židovské víry, a když jsme se s bratrem narodili, tak nás k židovské víře nenechal zapsat. Říkával, že je zapotřebí zvolit si náboženství, ale až nám bude víc nebo až budeme mít rozum. Takže do dneška čekám, až dostanu rozum a budu se moct někam přihlásit. Nevím ale, jestli se mi to ještě podaří, protože mi je už devadesát jedna let.“ Oldřich byl členem Skautu i Sokola a před okupací se nesetkal s žádným projevem antisemitismu. Na první podobný útok vzpomíná: „Když začaly fašizující narážky od spolužáků na Židy, vzpomínám, jak jeden spolužák, jehož rodina měla ve městě koloniál, na mě na náměstí při cestě ze školy křičel: ‚Žide, Žide, hovno z tebe zbyde.‘ Když jsem se po válce vrátil z koncentráku, říkal jsem si, co chybělo, aby byl jeho pokřik pravdivý.“
V roce 1941 rozhodlo SS zřídit speciální zemědělskou výrobu na někdejším židovském statku v Lípě u Havlíčkova Brodu. Za pracovní sílu si na doporučení místních židovských obcí „vybrali“ 300 mladíků, kteří tu měli pracovat tři měsíce a pak měli být vyměněni. „Jednou k nám přišel představitel židovské obce a říkal tatínkovi: ‚Máš dva syny, jeden by mohl jít na statek.‘ Když to vezmu zpětně, tak Lípa mě zachránila, pomohla mi přežít nacistická řádění. Když jsem se v Českém Brodě loučil s rodinou a odcházel na statek, říkal jsem jim, že za tři měsíce jsem doma. Nikdo z nás ale netušil, že je to na věky.“ Neuplynuly ani tři měsíce od doby, co Oldřich nastoupil na statek do Lípy, když přišla nová nařízení, která zahájila transporty Židů do Terezína. Psal se 1. červen 1942 a z Českého Brodu odjížděl do Terezína první transport. Bylo to tři dny po spáchání atentátu na Heydricha, což mělo za následek nařízení „zvláštního zacházení“ s transportovanými lidmi. Do transportu nastoupila celá Oldřichova rodina kromě babičky Anny Karolíny Stránské. Místo aby dojeli do Terezína, byli odvezeni do Lublinu ve východním Polsku, kde byli ženy, děti a starci posláni do plynu a práceschopní muži převeleni na stavbu silnice, ale v takových podmínkách nikdo z nich nepřežil déle než dva měsíce. Tak skončila Oldřichova rodina. Babička Anna se sice dostala do terezínského ghetta, ale po měsíci ji čekal stejný osud v polském Lublinu. Oldřich díky práci na statku v Lípě a velkému štěstí vyhrál první kolo boje o holý život. Navíc se pobyt v Lípě nedal srovnat s pobytem v žádném jiném internačním táboře Evropy. Práce na statku zajišťovala sice omezený, ale jistý přístup k potravinám. Navíc se oba příslušníci SS a čeští hasiči, kteří měli na statku vykonávat dozor, chovali k vězňům v porovnání s jinými tábory slušně. Vězni tu mohli hrát dokonce divadlo, volejbal nebo vydávat noviny a nikdo je nešikanoval. Takto se podařilo Oldřichovi přečkat až do 19. září 1943, kdy bylo rozhodnuto o jejich transportu do Terezína. V Terezíně byl zařazen do pracovního oddílu Kamýk, který čítal asi 13 mužů a vykonával nejtěžší práce v okolí tábora. Navíc se vstávalo v pět ráno a pod dohledem vojáků wehrmachtu chodili každodenní šestikilometrový pochod přes celé Litoměřice, odkud se po desetihodinové těžké práci (např. na zdejší střelnici) vraceli opět pěšky zpět do ghetta. Jedinou výhodou bylo, že na rozdíl od vězňů pracujících v ghettu dostávali navíc nějaké jídlo. V pracovním komandu zůstal Oldřich po celou dobu svého pobytu v Terezíně. Po třech měsících byl však zařazen do transportu na východ. Přestože se o tom, co je čeká na východě, denně vedly nejrůznější debaty, jen málokdo byl ochoten uvěřit, že transporty na východ znamenají smrt v plynových komorách.
Po dvou dnech v přeplněném vagonu pro dobytek se Oldřich v noci z 16. na 17. prosince 1943 ocitl v Osvětimi. Už první pohled na drátěné ploty, strážní věže a vojáky mu napověděl, že se odtud už nedostane. Po brutálním vyhnání z vlaku byl společně s dalšími odveden do tábora č. BIIb − rodinného tábora v nedaleké Březince. Přestože měl rodinný tábor terezínských Židů sloužit za výkladní skříň zdejších poměrů pro případnou inspekci Mezinárodního červeného kříže, žádná radost to nebyla a navíc se inspekce nikdy nedočkali.
Ale v den příjezdu do Osvětimi potkaly Oldřicha hned dvě šťastné události, které mu rovněž pomohly přežít. Krátce před nástupem do sprch potkal kamaráda Frantu, který ho zevrubně seznámil s chodem tábora a pomohl mu schovat si u něj šatstvo i boty, které mu vrátil po sprchování, holení a vytetování vězeňského čísla. Tak nebyl Oldřich na rozdíl od mnoha ostatních připraven o tolik důležité šatstvo. V kapse vyfasovaného saka pak navíc ještě objevil 120 dolarů. Řekl to Frantovi a ten část peněz vyměnil za cigarety. Táborový kurz byl pět cigaret za polévku nebo příděl chleba, a tak měli oba na dlouhou dobu zajištěny alespoň obstojnější příděly jídla. „Cigarety s námi měnil většinou někdo z vedení baráku, například šéf bloku (Blockälteste), pro kterého nebyl problém vyměnit cigarety za polívku či příděl chleba nebo měl kamarády, kteří s cigaretami dále obchodovali.“
Schopnost něco ukrást nebo jiným způsobem získat či vyšmelit cokoliv za jídlo byl pomalu základní předpoklad, jak se v Březince udržet nějakou dobu při životě. „Zásobování tu bylo vcelku dobré. Jak přicházely transporty, každý měl to nejlepší, co si mohl na cestu vzít, aby vydržel, i nějaké zásoby. Když šli všichni rovnou do plynu, jejich věci tady po nich zůstaly. Ti, co je třídili, všechno nesnědli a obraceli se na lidi, jako byl Franta. To byl věčný obchod, který tu probíhal, a kdo ho dokázal provozovat, mohl žít.“ Činností, kterou se Oldřich snažil uniknout realitě v Březince, bylo psaní, pro které vyhledával relativně klidná místa bez všudypřítomného hluku a shonu. Přemýšlel o ideálním světě bez válek, ve kterém se k sobě budou lidé chovat slušně. Své myšlenky zapisoval na papíry, které však bohužel musel před odchodem z Osvětimi zničit.
8. března 1944 došlo k likvidaci vězňů rodinného tábora, kteří přijeli z Terezína v září 1943. Té noci bylo zavražděno na 3 800 československých Židů. Šlo o největší hromadnou vraždu našich občanů spáchanou hitlerovci za druhé světové války. Oldřich v té době onemocněl zápalem plic a v mrákotách se rozhodl přihlásit do nemocnice. To však znamenalo vzdát se všech vybudovaných výhod, zvláště pak osobních věcí a šatstva. Ale po týdnu v nemocnici potkalo Oldřicha další štěstí v podobě jeho tety Idy Hellerové, maminčiny sestry, která byla známá svými kontakty.
Ze známosti dostal práci v Leichenkommandu jako nosič mrtvol, což mělo také svou „výhodu“, kterou byla za každou mrtvolu polévka navíc. Koncem června 1944 byla ale plánována zmíněná likvidace prosincových transportů. „Po šesti měsících jsme měli jít do plynu. Byl vyhlášen zákaz vycházení a nástup na selekci, kde vybírali tisíc práceschopných mužů a osm set žen. Stáli jsme v zástupu a defi lovali před doktorem Mengelem. On jen ukazoval doleva, doprava. U Leichenkommanda nás bylo asi šest. Řekli jsme si, že půjdeme spolu, aby nás vybrali. Tak jsme přecházeli kolem Mengeleho. U ostatních uznal, že mohou jít na práci, ale mě nevybral. Nechtěl jsem sice nic podnikat, ale kamarádi na mne naléhali, že to musím ještě zkusit. Nakonec jsem sebral odvahu a oběhl zástup, kde vzadu vždy byli ti slabší, méně schopní. Mengele mě napodruhé uznal nejspíš jen proto, že mu scházeli lidi do onoho celkového počtu. Pod dohledem příslušníků SS jsme se vydali směrem k plynovým komorám, kde byly také sprchy a sauny.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
