Zdeněk Ornest

05.04.2015 | 15:05
Zdeněk Ornest

Život plný zvratů
Dalším příběhem z terezínského ghetta je vzpomínka na skvělého herce a především člověka Zdeňka Ornesta. Narodil se v Kutné Hoře 10. ledna 1929, jako třetí syn židovských manželů Berty a Eduarda Ohrensteinových, kteří tu vlastnili na Kollárově třídě č. 157 malý obchod se střižním a galanterním zbožím.

Eduard Ohrenstein (5. 10. 1881 – 30. 11. 1936) zemřel ještě před válkou na leukémii ve smíchovském sanatoriu Sanopz. Pohřben byl na malešovském židovském hřbitově. Po jeho smrti vedla obchod sama Berta Ohrensteinová, roz. Rosenzweigová (29. 11. 1890 – 6. 10. 1970), a to do června 1942, kdy jí byl Němci zabaven. V roce 1941 se podruhé provdala za vdovce Rudolfa Polláka, židovského soukromníka z Prahy, který ale zahynul během války v koncentračním táboře. Berta, nyní již Polláková, byla deportována do terezínského ghetta transportem AAb pod číslem 182 z Kolína do Terezína 5. 6. 1942 (počet osob 744). Díky pracovnímu zařazení do produkce Glimmer (loupání slídy) se dočkala v Terezíně osvobození. Zemřela v úctyhodných 80 letech, v domě, kde také žil Zdeněk Ornest s rodinou.
Dcera Zdeňka Ornesta Ivana Šebková (1. 6. 1963) vzpomíná, že otec o svém dětství spíše nevyprávěl. Domnívá se ale, že bylo hodně ovlivněno jeho o mnoho let staršími bratry. „Vyprávěl nám, jak se ho asi jako tříletého bratři zeptali: Zdeněčku, a co ty, seš materialista, nebo idealista? A on jim odpověděl: Já jsem Zdeněček. Otec nejspíš prožil v Kutné Hoře hezké dětství. Pokud někdy došla řeč na to horší, vybavuji si příběh, kdy již za okupace šel sám do kina, ale promítání stále ne a ne začít. Náhle se ozval hlas promítače: Nebude se promítat, dokud tady bude ten Žid! V ten okamžik začalo kino skandovat – Židi ven! Otec musel odejít, a přestože o tom nechtěl moc mluvit, spíše příhodu zlehčoval, myslím, že ji vnímal jako velkou křivdu.“ Zdeňkův nejstarší bratr Ota (6. 7. 1913 – 4. 8. 2002), pozdější divadelní dramaturg, režisér, herec, překladatel a ředitel Městských divadel pražských, emigroval v roce 1939 do Anglie, kde pracoval v zahraničním odboji. Do republiky se vrátil až v roce 1945. Druhý Zdeňkův bratr Jiří (30. 8. 1919 – 1. 9. 1941), nadějný český básník píšící pod pseudonymem Orten, vystudoval v Praze jazykovou školu a pracoval jako archivář. Svědectvím o jeho životě jsou tři knihy deníků (Modrá, Žíhaná, Červená), do kterých zaznamenal své postřehy a básně z let 1938–1941. Další už ale nevydal. 30. srpna 1941 byl zachycen projíždějící německou sanitkou a následkům zranění podlehl. Byl to právě Jiří Orten, který se po smrti otce a po bratrovu odchodu do Anglie staral o matku a Zdeňka. Toho pak ale musel o Vánocích 1940 odvézt do židovského sirotčince v Praze (tzv. Lauderovy školy v Belgické ulici). V říjnu 1942 byli všichni chovanci sirotčince transportováni do terezínského ghetta.
V Terezíně byl Zdeněk umístěn v chlapeckém domově – blok L 417. Jejich vedoucím byl Valtr Eisinger, který rozvíjel schopnost chlapců formulovat každodenní zážitky, reagovat na realitu ghetta a literární ambice uplatnit v tajně šířeném časopise Vedem. Z původních asi sta chlapců, kteří se na textech časopisu podíleli, přežilo 15, mezi nimi i Zdeněk. To však nebyla jediná Zdeňkova terezínská aktivita, stal se také protagonistou dětské opery Hanse Krásy – Brundibár, kde vystupoval v roli psa.
„Vůbec si nepamatuji,“ říká Jiří Ornest, Zdeňkův synovec a syn bratra Oty, „že by Zdeněk nějak moc vzpomínal na svoje zážitky z Terezína. Je ale pravda, že v době, kdy tam pobýval, byl ještě chlapec. Možná svůj nucený pobyt v Terezíně vnímal jen jako nějakou podivnou součást dětství. Ale co mě asi nikdy nepřestane mrzet, je, že jsem ho víc neposlouchal během našich společných zájezdů, kdy on, protože trpěl velkou nespavostí, pravidelně v noci tak do 4 hodin do rána vyprávěl svoje zážitky. A zřejmě i vzpomínal na Terezín, jenže já pokaždé usnul. Zdeněk měl takový zvláštní smysl pro humor. Nebyl to žádný provokatér, ale uměl být sarkastický, i když to moc nedával najevo. Nechtěl si nikoho znepřátelit. Z toho Terezína v něm asi zůstala touha nemít s nikým konflikt.“ V terezínském ghettu ovlivnil život Zdeňka i mnoha dalších chlapců Valter Eisinger (7. 5. 1913). Deportován do ghetta byl 28. 1. 1942 z Brna a díky svému levicovému smýšlení, patřil k nejkontroverznějším vychovatelům. V ghettu se dokonce oženil v červenci 1944 s Věrou Sommerovou. Koncem září 1944 byl transportován do vyhlazovacích táborů Osvětim a posléze Sachsenhausen. Při pochodu smrti 11.–13. 1. 1945 do Buchenwaldu byl zastřelen. V terezínském ghettu se Eisinger v červenci 1942 stal vedoucím tzv. „chlapeckého domova 1“ v někdejší terezínské škole (objekt L 417) a v prosinci 1942 zorganizoval chlapeckou samosprávu, tzv. Republiku Škid. Petr Ginz se ujal vydávání časopisu Vedem, který psali 13letí a 14letí chlapci. Týden co týden vycházel v letech 1942–1944 časopis pod vedením šéfredaktora Ginze, jeho pravé ruky Jiřího Kurta Kotouče a významným tvůrčím členem redakce byl také Zdeněk Ornest, který vzpomínal: „Vedl nás profesor Eisinger z Brna, byl to profesor češtiny a literatury na židovském gymnáziu. Vytvořili jsme jakousi samosprávu a jmenovali jsme se Republika Škid, podle knihy Škola imjeni Dostojevskogo, kterou napsal Pantělejev o republice bezprizorních dětí, z kterých se postupně stal vyspělý mančaft. Ten časopis se psal na různý odpadový papíry, částečně ručně jednotlivými chlapci, částečně na stroji vypůjčeném někde z komandatury a skutečně se zachovalo 800 stran. Byl to takový rozsáhlý deník našeho života, kde se psaly jednak věcné věci z Terezína, jednak tam přispívali mladí takoví jaksi básníci, pokusy o fejetony, je to takový, dá se říci, rozšířený deník Anny Frankové. Ty dny tam byly svým způsobem sečteny a s žádným tím dnem příštím jsme si nebyli jisti. Horší dny jsme zažili potom v těch pekelnějších podmínkách v lágrech. Takže veškeré smysly pro cokoli byly naprosto rozjitřeny, polykali jsme všecko, co se dalo, i v těch omezených podmínkách, a ten život jsme brali opravdu plnými doušky. Petr Ginz také dělal jakýsi cyklus přednášek o literatuře ruské, ruském klasicismu, mluvil tam o Pátečnících, o Karlu Čapkovi a byl šťastný, když jsme mu ze svého přídělu jednou za čas věnovali třeba půl bochníku chleba.“
Zdeňkův pobyt v Terezíně skončil 19. října 1944, kdy byl deportován předposledním, tedy devátým transportem do Osvětimi jako číslo Es 1017. „Po příjezdu do Osvětimi šli všichni rovnou na tzv. selekci. Nechvalně známý doktor Mengele zařadil otce mezi ty, kteří šli rovnou do plynu. Starší kamarádi na opačné straně ale na něho mávali, aby přeběhl k nim. Pokusil se tedy za zády Mengeleho i dalších smrtihlavů přeběhnout. Podařilo se, ale jak přebíhal, zahlédl ho esesák a rozběl se k němu. Otec mu ale německy řekl, že už mu bylo 18, a esesák jen mávl rukou,“ řekla nám Zdeňkova dcera Ivana.
Zdeněk Ornest vzpomínal na svůj příjezd do Osvětimi jako na den, kdy z celého transportu 1 500 lidí bylo při selekci Dr. Mengelem posláno 1 200 z nich rovnou do plynu. Na onu pomyslnou „správnou stranu“ pouhých tří set práceschopných vězňů se dostal i Zdeněk Ornest. I když ho Mengele poslal na levou stranu, mezi malé děti, ženy a starce, v nastalém zmatku se mu podařilo dostat na stranu těch, co měli ještě nějakou dobu žít. Vzpomíná: „Volal jsem na ty mladší kamarády „ahoj, uvidíme se snad za pár dnů“. Netušil jsem, co se děje, a když jsem došel do lágru E, tak jsem se prostě dozvěděl, že šlo o selekci. Čili že všichni ti ze skupiny, z které jsem odběhl, šli do plynových komor. Já se dostal do lágru, kde mi sice doktor, který mě prohlížel, říkal, že jsem udělal pitomost, poněvadž jak tak vypadám, že to stejnak nepřežiju.“
Zakrátko byl Zdeněk z Osvětimi deportován nejprve do koncentračního tábora Kauferingu a odtud počátkem roku 1945 do Dachau, kde se dočkal osvobození Američany.
Po návratu domů se shledal s matkou i bratrem Otou. Odmaturoval na kutnohorském gymnáziu a vydal se studovat pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1950 – obor herectví. Jeho prvním angažmá bylo Krajské divadlo v Olomouci, kde se také seznámil se svou pozdější manželkou Alenou (* 20. 7. 1936), tehdy ještě studentkou prvního ročníku medicíny. V roce 1952 se dostal do Hudebního divadla v Nuslích (dnes Divadlo Na Fidlovačce) a od roku 1962 působil v libeňském divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou). V roce 1960 se také po pětileté známosti oženil s Alenou a o rok později se jim narodila dcera Ivana. „Po promoci jsem byla dost nemocná a Zdeněk za mnou přišel do nemocnice a řekl: Já si tě teda asi vezmu. Po letech mi pak říkával: Já si myslel, že jsi na smrtelném loži, tak jsem ti to nabídl,“ vzpomíná dnes Alena s úsměvem. K fi lmu se Zdeněk dostal v polovině 60. let, kdy se objevil ve snímku Případ Daniela (1964). Více příležitostí však dostal až v 80. letech, kdy si zahrál například v seriálech jako Sanitka (1984), Vlak dětství a naděje (1985) nebo Panoptikum města pražského (1987). Mě osobně ale nejvíce oslovil postavou německého obchodníka ve fi lmu Kamarád do deště (1988). Krátce před smrtí působil ještě spolu se svým bratrem Otou v Městských divadlech pražských. Zdeněk Ornest zemřel náhle – 4. listopadu 1990.
Jiří Ornest (27. 9. 1946 – 9. 4. 2017) rodiče: Ota Ornest a Jarmila Smejkalová strýcové: Jiří Orten a Zdeněk Ornest sestry po otci: Ester Janečková a Hana Ornestová manželka: Daniela Kolářová a syn Šimon Ornest Vzpomínka na otce: „Pamatuji si, jak jsme se sešli v Žitné ulici, snad to bylo u Aleny, Zdeňkovy ženy, kam také přišel advokát, který mého otce zastupoval, a řekl nám: ,Dobrý den, chci vás uklidnit, že nejhoršího se bát nemusíte, trest smrti to nebude.‘ Mého otce zavřeli, protože se snažil předat samizdatovou literaturu, která současně vyšla v zahraničí, takže jeho obvinění bylo spíše komické. Nakonec ale dostal čtyři roky, ale na vězení nebyl vůbec stavěný. Přestože nebyl nijak nemocný a dožil se devadesátky, vězení ho psychicky poznamenalo.“
Vzpomínka na Jiřího Ortena: „Jak asi víte, Jiřího Ortena srazila německá sanitka. Šel si koupit cigarety, ale trafi kant měl ještě zavřeno. Jiří vztekle odcházel a vtom na něj trafi kant zavolal, že už bude otevírat, a jak se Jirka otočil, tak ho auto srazilo. Myslím si, že se můj otec cítil celý život dlužen svému mladšímu bratrovi Jiřímu Ortenovi. Obdivoval ho jako básníka, proto se také zasloužil o vznik Ortenovy Kutné Hory. Pamatuji si, že jsme přemýšleli, jak přiblížit Ortena mladším lidem. A mě napadlo, že je bude zajímat jeho soukromý život. Měl jsem takový námět inspirovaný fi lmem Woodyho Allena O sexu. Jenomže už název mnohé odradil, takže se mnou přerušili kontakt. Název měl být ,Co všechno jste chtěli vědět o Jiřím Ortenovi, ale báli jste se na to zeptat‘. Tak to bylo.“

 

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek, foto © redakce; rodinný archiv; Gymnázium Jiřího Ortena Kutná Hora
www.pamatnik-terezin.cz
www.facebook.com/TerezinMemorial


Zdeněk Ornest s dcerou Ivanou Šest měsíců po návratu z Dachau Rodiče s Otou a Jiřím Kutná Hora, Kollárova třída č. 157 Manželka Alena a dcera Ivana


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku duben 2015

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.