Sourozenci Baumovi
Anna a Jiří Baumovi se narodili v Praze, ve středostavovské intelektuálně založené židovské rodině Josefa a Františky Baumových. Tatínek Josef Baum (* 14. 6. 1864), úspěšný velkoobchodník masem na Královských Vinohradech, syn Hynka Bauma a Antonie, roz. Pedererové, se narodil v Úvalech u Českého Brodu. Maminka Františka Baumová (* 2. 1. 1876) byla dcera statkáře v Nadějkově Filipa Fischla a Rosalie, rozené Steinerové.
Jiří Baum (* 20. 9. 1900) odmalička miloval přírodu a lákaly ho cizí kraje. Vystudoval gymnázium, poté obchodní akademii, ale ještě za studií podnikl výpravu po Německu a dalších zemích Evropy. V letech 1921–1922 se na roční stipendium česko-americké společnosti v Chicagu vydal se spolužákem Viktorem Mayerem do USA, kde vedle studií cestovali. Zprvu na kole, pak stopem a nakonec stařičkým fordem (kniha Toulky po USA, 1939). Poté se Viktor vydal do Jižní Ameriky a Jiří do Prahy.
Zálibu v zoologii podpořil studiem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ještě v roce 1922 se ale vydává na další velkou výpravu do Brazílie za Viktorem, kterou podnikl se sestrou Annou (* 7. 5. 1899), jež rovněž hodně cestovala. Zážitky z cest popsal v knize pro mládež K neznámým břehům Brazílie (1939). Během cesty se sourozenci rozhodli založit v Brazílii farmu spolu s Robertem Pollertem, manželem Anny. V roce 1923 si koupili poblíž města Campinas pozemek, kde se věnovali pěstování zemědělských plodin. V porodnici v Sao Paulu se Pollertovým 21. 2. 1925 narodila dcera Irena. Jiří se ale vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiích. Farmaření v Brazílii nepřály neustálé lidové nepokoje, proto se Pollertovi vrátili do Prahy, kde později vlastnili síť obchodů. Syn Herbert Jaromír Pollert se narodil již v Praze 1. 11. 1927. Druhou velkou výpravu během studií a první do Afriky podnikl Jiří v roce 1927 s botanikem Albertem Pilátem do západní Afriky. Lodí z Dakaru do Konakry (hl. m. Francouzské Guineje) a odtud do vnitrozemí. Jiří ale onemocněl malárií a musel se vrátit do Prahy. Pilát pokračoval ve výzkumech, nejprve u řeky Nigeru a poté na úpatí hory Kukulima.
V roce 1928 Jiří složil doktorát z přírodních věd – specializace arachnologie (pavoukovci), doktorandská práce – monografie pavouků Čech a Moravy. Kniha o cestě do západní Afriky V tropech u Guinejského zálivu vyšla za Protektorátu (1941) pod Pilátovým jménem (pod oběma v roce 1945). Ještě v témže roce (1928) se Jiří vydal přes Německo do Marseille a dále lodí přes Suez, Bombaj a Cejlon (Srí Lanka) do Singapuru na další velkou výpravu. Tentokrát do jihovýchodní Asie. Autem procestoval Malajský poloostrov a věnoval se zvláště sběru hmyzu. Přes ostrov Penang pokračoval do Siamu (dnes Thajska) a odtud lodí na Jávu, kde se konal ornitologický kongres. V rámci cest účastníků kongresu procestoval celý ostrov. Cestu předčasně zakončil na Cejlonu s příznaky malárie. Své vzpomínky na cestu popsal v knihách pro mládež Abdalova dobrodružná cesta (vydáno pod jm. Růžena Baumová, 1940), Na březích Indického oceánu (1936) a přeložil a vydal malajskou pohádku Pa Belalang (1930).
Ve vinohradském bytě Jiřího vznikl plán na další výpravu, tentokrát do severní Afriky (1930), se zoology Národního muzea Josefem Mařanem, Janem Obenbergerem, Karlem Táborským a Václavem Janem Staňkem. V autě, které Jiří opatřil, projeli Tunis a Alžír. Během cesty získali velké množství africké zvířeny, která později značně obohatila sbírky Národního muzea.
V roce 1931 podnikl výpravu do Afriky se sochařem, etnografem a cestovatelem Františkem Vladimírem Foitem. Cestovali Foitovou upravenou Tatrou 12, jejíž karoserii na expediční speciál upravila karosárna Oldřicha Uhlíka v pražských Strašnicích. Tato Tatra byla prvním automobilem s dvouválcovým motorem, který zdolal černý kontinent. Cesta začala 1. 4. 1931 a vedla do přístavu Terst, a odtud parníkem dále do Alexandrie, kde necelý měsíc zkoumali staroegyptské památky. Přes Káhiru, podél Nilu dojeli k Asuánu, parníkem do Wádí Halfy v Súdánu a dále přes Chartúm a Kodok do Stanleyvillu v tehdy Belgickém Kongu. Okolo Albertova jezera pokračovali do Ugandy a Nairobi v Keni. Tady se setkávají s krajany Lányovými. Syn Ludvík Lány nejenže „vyzdobil“ jejich auto cestovatelskými malůvkami, ale přesvědčil je také k výstupu na Kili mandžáro (5 895 m n. m.). Vystoupali až do 5 500 m, ale pro silnou únavu se rozhodli vrátit. Tanganikou pokračovali do bývalé Severní Rhodesie k Viktoriiným vodopádům a přes Jižní Rhodesii doputovali 20. 10. 1931 do Kapského Města v tehdejší Jihoafrické unii. Odtud dopluli 31. 10. 1931 lodí do Southamptonu a přes Dunkerque se šťastně vrátili 7. 12. 1931 do Prahy. Po čas cesty (osm měsíců a šest dnů – 24 tisíc km) se Jiří věnoval studiu a sběrům fauny a vše popsal v knihách: Africkou divočinou (1933), Autem z Prahy k mysu Dobré naděje (1933) a v knize pro děti Dobrodružná cesta malého černocha (1935). Ještě před africkou cestou se Jiří seznámil na jazykových kurzech španělštiny ve Španělském klubu s Růženou Fikejzlovou (* 23. 9. 1900 Bělá u Luže), cestovatelkou, budoucí spisovatelkou a fotografkou. Růžena vystudovala obchodní školu v Chrudimi (1915–1917), poté pracovala jako účetní v pražském velkoobchodu. Ráda cestovala, s kamarádkou navštívila některé evropské země. S Jiřím si psali již během jeho africké cesty a po jeho návratu, 17. 6. 1932, měli svatbu. Jiří získal v osobě své ženy nejen dobrou manželku, ale také velkou oporu, a to nejen na cestách. Pomáhala mu při shromažďování vědeckého materiálu, jeho zpracování a pořizování fotodokumentace. Právě ona se zasloužila o vydání mnoha Jiřího knih, hlavně po válce.
V roce 1933 se vydali na svou první společnou cestu Tatrou 54, která vedla přes Polsko do Pobaltí a dále do Finska, Norska, Švédska a Dánska. V roce 1934 procestovali Španělsko a Maroko, kde Jiří studoval, fotografoval a dál sbíral materiál pro své zoologické dílo. Škoda jen, že vyšlo jako torzo v knize Stepí a pralesem (1945). Na svou největší výpravu se vydali pro armádu vyvinutou šestikolovou Tatrou 72 s náhonem na čtyři kola, benzinovým, vzduchem chlazeným motorem, který dosahoval rychlosti až 60 km/h (spotřeba 18 l na 100 km). Pražská karosárna Oldřich Uhlík na jejím podvozku postavila obytné expediční auto s kuchyňkou, která se dala přeměnit na temnou komoru pro zpracování fotomateriálu. Jejich cesta započala před pražským autoklubem 23. 12. 1934 a vedla přes Suez na Cejlon a do Západní Austrálie kam dopluli v únoru 1935. V květnu přijeli do Canberry a pokračovali napříč Austrálií, kde se věnovali také propagaci Československa v rozhlase, na besedách v klubech, a dokonce i ve fi lmovém týdeníku, který se zachoval. Po návratu do Brisbane 29. 7. 1935 odpluli lodí Atsuta Maru podél jihovýchodní Austrálie na Filipíny a procestovali ostrov Mindanao. Lodí pak přes Hongkong dopluli na japonské ostrovy Kjúšú a Honšú, kde se Jiří od srpna do října věnoval sběru hmyzu. Z Jokohamy pokračovali přes Havaj do San Franciska. Navštívili Los Angeles, Sierru Nevadu, Národní park Sequoia a projeli Mohavskou pouští. Na zpáteční cestě propluli Panamským průplavem na Jamajku, Antily a do Londýna. Svou cestu zakončili 22. 12. 1935 opět před pražským Autoklubem. Cestu popsal Jiří v knihách Okolo zeměkoule autem a lodí (1937), Havaj včera a dnes (1947). Vydal také příručku rad pro cestovatele a vystěhovalce Na daleké cesty (1939) a ornitologické zkušenosti publikoval v knize Ptactvo velké Prahy (1955).
Do Afriky a také na poslední cestu do zahraničí se vydali Baumovi opět ve své obytné Tatře 72 v letech 1938–1939. Rakouskem projížděli již ve stínu nacistických symbolů. Vypluli z Terstu, propluli Suezem a dále podél východního pobřeží Afriky do přístavu Lourenço Marques (dnes Maputa, Mosambik). Navštívili Masavu v Eritreji, mosambickou Beiru, Kruegerův národní park (nejstarší v Africe), Johannesburg, Pretorii, poušť Kalahari, zemi Zuluů, Dračí hory a cestu zakončili v dnešním jihoafrickém přístavu Durban. V Africe se dozvěděli o zabrání našeho pohraničí. Pro cestu zpět zvolili italskou loď s mnoha zastávkami (pluli 70 dní), čehož Jiří využil ke studiu zvířeny afrických pobřežních oblastí. Přes varovné signály se vedeni vlasteneckým cítěním vrátili do Prahy 13. března 1939. Dva dny před německou okupací a vyhlášením protektorátu (16. 3. 1939).
Návratem do vlasti se Jiří dostal do pasti norimberských zákonů a bylo jen otázkou času, kdy jej dostihnou. Jistou „volnost“ v rámci protižidovských opatření mu skýtalo smíšené manželství, jehož příslušníci měli přijít na řadu později. Ale již v Africe byli rozhodnuti zapojit se nějakou aktivní formou do pomnichovského dění. Protože se Růžena a Anna Pollertová účastnily aktivit předválečné Ženské národní rady, kde se seznámily také s JUDr. Miladou Horákovou, dost možná toto byla jejich cesta do levicové odbojové skupiny RU-DA. Anna se zakrátko stala významnou spojkou mezi ilegálními skupinami a tajemnicí odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). V roce 1939 zastavila svůj majetek v hodnotě 2,5 milionu korun, které použila k fi nancování ilegálních aktivit. V jejím bytě se konala řada schůzek představitelů odbojových skupin. V bytě Baumových v Přemyslovské ulici se rozmnožovaly tiskoviny a pořizovaly zmenšené foto zprávy. Letáky se psaly na psacím stroji a fotografi cká laboratoř cestovatele a biologa dobře posloužila na odbojové foto práce. Některé dokumenty se dokonce předávaly v jejich domě ve výtahu. Skupině se podařilo ofotografovat dokumentaci k rádiovým přístrojům pro přistávání letounů za mlhy vyráběných v továrně Mikrofona ve Strašnicích. Jiřímu se podařilo ofotografovat také plány nového typu letounu a vyfotit německý výzkum atomové energie na Albertově. Baumovi zprostředkovali pronájem dvou bytů ve svém domě, sloužících k tajným schůzkám, a Anna získala další ilegální byty pro členy PVVZ. Anna si byla vědoma, že její aktivity v odboji je nutné dále v zájmu zachování bezpečí vykonávat z ilegality, proto se s Baumovými scházela v bytě majitelky mlékárny na Žižkově (Lucemburská č. 16). V ilegalitě strávila jeden a půl roku. V říjnu 1941 při zatýkání Ing. Josefa Friedla (řídící PVVZ na Chrudimsku a Nasavrcku) byl zatčen i účetní Jindřich Krása z Laichterova nakladatelství, v jehož bytě byla uložena část archivu PVVZ, především schéma krycích adres. Gestapo přinutilo Krásu archiv vydat, což umožnilo zlikvidovat během ledna 1942 většinu sítě PVVZ a citelně zasáhlo i odbojovou skupinu ÚVOD. Anna byla zatčena 21. října 1941, vězněna byla v Praze na Karlově náměstí ve vězení pražského gestapa v budově bývalého Trestního soudu. Tady Baumovi viděli Annu naposledy. Bylo to v okně zadního traktu v Lazarské ulici, kam přivezli v kočárku svého syna Petra (* 19. 11. 1941), aby jej Anna mohla ještě vidět. Anna byla předána do Malé pevnosti v Terezíně a v září 1942 do věznic v Lipsku a Drážďanech. Ve své odbojové činnosti však pokračovala z vězení, kdy posílala motáky v podobě morseových zpráv vyšitých v lemech oděvů a prádla. Zvláštním senátem v Berlíně byla pro přípravu velezrady odsouzena 14. 11. 1944 k trestu smrti. Její poprava v Berlíně-Plötzensee proběhla 10. nebo 11. ledna 1945.
Jiří byl zatčen 10. 6. 1943 na udání „českým jménem“, ne však za účast v odboji, ale z rasových důvodů. Nejprve byl stejně jako Anna ve věznici na Karlově náměstí a poté, 17. 8. 1943, byl převezen do Malé pevnosti Terezín. Po dvou měsících, 22. 10. 1943, Terezín opustil, patrně byl převezen zpět do pražské věznice gestapa a odtud transportem Dr 15. 12. 1943 nebo Ds 18. 12. 1943 do nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz v Polsku. Ale ani zde dlouho nepobyl. Přihlásil se do asi třicetičlenného pracovního komanda na odklízení trosek po Varšavském povstání, což mu připadalo rozumnější než bezmocně čekat na svůj osud v Osvětimi. Dále se lze jen domnívat. Patrně při odklízecích pracích se zranil, bakteriální zánět měkké tkáně vyvolal flegmónu a bakterie rozšířené do krve vyvolaly otravu krve. Koncem ledna Jiří v nedožitých 44 letech umírá.
Protižidovské zákony dostihly rodiče Anny a Jiřího. Josef a Františka Baumovi byli společně deportováni 12. 2. 1942 do terezínského ghetta transportem X (čísla 347 a 348) a za osm měsíců transportem Bw 19. 10. 1942 do vyhlazovacího tábora Treblinka (číslo 226 a 227), kde nepřežili. Stejný osud stihl manžela Anny, Rudolfa Pollerta (* 12. 12. 1898). Transportem AAv 30. 7. 1942 jako číslo 146 byl dopraven do terezínského ghetta a odtud transportem Bc 25. 8. 1942 jako číslo 887 do nacistického vyhlazovacího tábora Malý Trostinec u města Minsk, kde nepřežil. Dcera a syn Anny, Irena a Herbert Pollertovi, byli transportem AAl z Prahy 2. 7. 1942 dopraveni jako čísla 236 a 237 do ghetta Terezín. Irena se tu dočkala osvobození, ale její bratr Herbert tolik štěstí neměl. Transportem Ek jako číslo 874 byl z ghetta Terezín 28. 9. 1944 deportován do Osvětimi, kde nepřežil.
Růžena Baumová se synem Petrem přečkali poslední týdny války včetně dramatických událostí pražského povstání v květnu 1945 v provizorním bytě na pražském Spořilově. Poté se přestěhovali do spořilovského domu v ulici Jihozápadní III. V prvních letech po válce Růžena vydávala knihy svého manžela i své a to do roku 1948. Poté žila ze skromného důchodu. Petr Baum vystudoval strojní inženýrství, specializace zemědělské stroje. Po škole nastoupil na rok do výzkumného ústavu a následně odešel kvůli bytu do Neratovic a pracoval ve Spolaně. S manželkou Marií, roz. Knotkovou z Ústí nad Orlicí, čerstvou absolventkou konzervatoře, se brali den před okupací 20. srpna 1968. Po svatbě Marie pracovala v Lomnici nad Popelkou. Růžena Baumová zemřela 16. 7. 1975 v Praze. Od roku 1983 učil Petr Baum v Betlémské ulici a manželka Marie pracovala jako pedagožka v Lidové škole umění. V roce 1985 emigrovali i s dětmi Jiřím (* 1973) a Janou (* 1975) do Austrálie, kde Petr Baum získal místo na soukromé škole v Sydney jako učitel. Petrova rodina tu žije dodnes.
Doktor Jiří Baum mluvil jedenácti jazyky, hlavními evropskými, ale i malajštinou, arabštinou a svahilštinou. Procestoval pět kontinentů, pořídil neuvěřitelné množství fotografi í a shromáždil cenný zoologický materiál. Část sbírek a odbornou knihovnu věnoval Zoologickému ústavu Karlovy univerzity, sbírky etnologické Náprstkovu muzeu a Národnímu muzeu na 250 000 exemplářů (odměněn titulem honorárního asistenta). Popsal řadu nových druhů, které nesou jeho jméno (Alleculodes baumi, Carabus baumi, Hydrobaumia, Phellinus baumii…). Svá pozorování a cestovní zážitky zpracoval v řadě cestopisů, psal knihy pro mládež či populárně naučná přírodovědecká díla. Patrně nejznámějším dílem je Okolo zeměkoule autem a lodí (1937). Kámen zmizelých Jiřího Bauma (Stolperstein) najdete v pražské Přemyslovské ulici č. 28.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
