V září 2018 byly dokončeny práce česko-brazilského týmu odborníků na rekonstrukci podoby královny Judity podle její lebky. Ostatky této české královny byly nalezeny již v padesátých letech dvacátého století při archeologickém výzkumu románské baziliky a kláštera v Teplicích.
Královna Judita, druhá choť Vladislava II., byla podle kronikářů „ženou znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnice nauk a literatury, sběhlá v řeči latinské i ve věcech politických“. Po provedených antropologických expertizách navíc víme, že měřila něco málo přes 160 centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela ve výborném zdravotním stavu ve věku 75 – 80 let.
Díky iniciativě Dr. Augustina Andrleho byla v Antropologickém oddělení Národního muzea během roku 2017 bezkontaktně naskenována lebka Judity a vytvořena tak její velmi přesná a podrobná digitální kopie. Tento model se stal základním kamenem pro rekonstrukci obličeje dávno zesnulé královny.
Metodika rekonstrukce obličeje podle lebky je na vědecké bázi rozvíjena od 70. let 20. století. V té době začalo zkoumání vzájemných vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. Dnes existuje několik různých pracovních postupů, podle kterých lze s větší či menší úspěšností vytvořit podobu člověka pouze z kosterních ostatků. V té nejjednodušší formě je využíváno metody kresebné. S nárůstem softwarových produktů v posledních letech však narůstá i využívání metod trojdimenzionálních. Renomovaným odborníkem v této oblasti je pak brazilský 3D specialista Cicero André da Costa Moraes.
Lebka královny je dnes uložena v depozitáři Národního muzea v Praze. Při novém antropologickém posuzování kosterních ostatků v r. 2017 byla Martinem Frouzem pořízena série 150 fotografií lebky. Fotografie byly pořízeny podle pravidel, definovaných Mezinárodní společností pro fotogrammetrii a dálkový průzkum v r. 2004. Díky tomu bylo možné, pomocí metody vícesnímkové fotogrammetrie, vytvořit přesnou digitální kopii lebky. Výsledný digitální model se stal základem pro rekonstrukci podoby české královny z 12. století. Při řešení dané úlohy využil Cicero Moraes kombinaci dvou trojdimenzionálních metod rekonstrukce obličeje. Metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání. Metoda anatomická využívá skutečnosti, že lebka poskytuje jednoznačné informace o úponech jednotlivých svalů. Metoda měkkých tkání využívá znalosti tloušťky měkkých tkání na předem definovaných markrech (tedy konkrétních místech na lebce).
Vzhledem k tomu, že se tyto dvě různé metody postupu nevylučují a nejsou protikladné, využil Cicero při rekonstrukci obličeje výhod a nejlepších aspektů obou, jejich vzájemnou kombinací. Nejprve byla zkoumána úponová místa na lebce a na základě jejich robusnosti vytvořena svalová hmota obličeje. Svalovou vrstvu pak pokryla simulovaná hmota podkožního tuku a kůže (dle metody měkkých tkání). Vznikl tak základní rekonstrukční model. Finální úpravu představuje nanášení textur, vlasů, obočí apod. Tato poslední etapa rekonstrukce je již z velké části uměleckým vkladem. Z archeologického výzkumu ani z písemných pramenů nemáme totiž žádné informace o barvě očí, barvě vlasů, délce vlasů atd.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
