Josef Jaroslav Beran

27.10.2018 | 08:29
Josef Jaroslav Beran

(130 let)
Katolický kněz a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český, politický vězeň dvou režimů, Josef kardinál Beran se narodil 29. 12. 1888. Byl nejstarší ze sedmi dětí Josefa a Marie Beranových. Pokřtěn byl v sobotu 9. 1. 1889 v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, 21. 5. 1898 byl u svatého přijímání a biřmován byl 13. 10. 1902.
Skromné poměry rodiny učitele mu daly víru v Boha i národní cítění, které se u něho projevovalo láskou k literatuře, vlasti, přírodě a hudbě. Otec mu byl vzorem pevnosti charakteru, zásadovosti, sebekázně a důslednosti. Po matce získal laskavost, optimismus a umělecké sklony. Jakmile dokončil pětiletou obecnou školu v Plzni, absolvoval osm tříd zdejšího klasického gymnázia (1894–1899), kde patřil spíše k lepšímu průměru. Neuvažoval o tom stát se knězem. Zpočátku jej lákala vojenská dráha po vzoru studentů plzeňské kadetky, později chtěl pomáhat lidem a jít na medicínu. Díky prof. Kudrnovskému, který na gymnáziu vyučo val náboženství a přednášel na Univerzitě Kar lově, se ale rozhodl jinak. Profesor totiž studentu Beranovi řekl, že ho doporučí na studia v Římě, neboť u něho vidí všechny cha rakterové a intelektuální předpoklady pro kněž ství. „I když jsem nebyl nerozhodnut úplně pro kněžství, volání Božího hlasu se častěji ozývalo v mé duši a ten hlas se během studia na vyšším gymnáziu ozýval častěji.“ Rozhodl se tedy pro studia na české koleji bohoslovectví papežské univerzity v Římě, která stávala před světovou válkou na Via Sistina. Vyučovalo se tu v italštině a latině, kde prošel důkladnou průpravou dogmatiky, fundamentální teologie a církevních dějin. Studia zvládal a prvního ocenění se mu dostalo nečekaně ve zpěvu. Bakalaureátu dosáhl 30. 11. 1909 a v té době se připojil k III. řádu sv. Dominika, kde přijal řádové jméno Tomáš. Na kněze byl vysvěcen již ve čtvrtém ročníku studia na Papežské univerzitě De Prapaganda Fide a svěcení přijal 10. 6. 1911 v bazilice sv. Jana v Lateráně. Svou první mši sloužil v kostele sv. Jana Nepomuckého u české koleje o den později. Jeden z vyšších akademických titulů – licenciát obdržel 2. 12. 1911 a pětiletá studia zakončil získáním doktorátu z teologie 26. 6. 1912.
Po návratu domů sloužil první mši 5. 7. 1912 v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni.
Jeho prvním kaplanským místem byla Chyše u Žlutic, následoval Prosek, tehdy ještě u Prahy, kam nastoupil v lednu 1914 coby druhý kaplan a katecheta v obecné škole ve Vysočanech. Přišla 1. sv. válka a Beran byl přeložen do Michle, kde byl od 1. 8. 1914 do 31. 7. 1917. K pastoraci patřil Útulek sv. Josefa hluchoněmých chovanek v Krči, kam Beran docházel a pomáhal sestrám z Kongregace Školských sester de Notre Dame, jak na chovanky působit. Tady se prvně projevily jeho pedagogické a psychologické schopnosti. Tyto schopnosti dostal možnost dále rozvíjet na ženském učitelském ústavu sv. Anny v Ječné ulici (1917–1928). Docházející spolusestry z kongregace spravující Učitelský ústav navrhly řediteli, aby pátera Berana jmenoval zdejším katechetou. Když Karlova Univerzita v červenci 1917 uznala platnost jeho římského doktorátu, přijal nabízené místo. Po odchodu ředitele ústavu do důchodu se stal od září 1925 jeho nástupcem. O dva roky později byl jmenován za zásluhy arcibiskupským notářem. Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Přesto se dále věnoval svému poslání v krčském útulku, mezi sociálně slabými v Kobylisích, publikoval, překládal a stal se vyhledávaným zpovědníkem. Představení bohosloveckého semináře jej oslovili s nabídkou, aby se ujal role zpovědníka v seminárním kostele sv. Vojtěcha v pražských Dejvicích. Od roku 1929 byl asistentem na Katolické teologické fakultě UK a 20. 4. 1932 zde obhájil svou docenturu. Od října 1934 mu byla udělena kanonická mise pro obor pastorální teologie. Rektorem pražského arcibiskupského semináře byl jmenován v roce 1933.
Po příchodu nacistů a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. 3. 1939 fungovala česká teologická fakulta do října 1939. V rámci oslav vzniku republiky Prahou otřásla smrt Václava Sedláčka a především Jana Opletala, jehož pohřeb přerostl v protiokupační demonstraci a nacisté uzavřeli české vysoké školy. Do hledáčku gestapa se rektor Beran dostal pro to, kým byl a co představoval. Po atentátu na Heydricha (27. 5. 1942) došlo k masovému zatýkání českého obyvatelstva. Záminkou pro zatčení rektora Berana se patrně stala mše, kterou odsloužil za uvězněné ČS důstojníky, kdy na jejím konci zazněl svatováclavský chorál a československá hymna. Gestapo si přišlo pro rektora Berana 6. 6. 1942. Proběhla domovní prohlídka, tvrdý výslech a uvěznění v pankrácké věznici. Byl si téměř jist, že jej čeká osud stovek popravených. „V cele jsem byl uvězněn s jedním člověkem, který byl nadšeným vyznavačem Masarykovým a Benešovým. Věděl, že bude popraven, což jsme ostatně očekávali všichni. Měl rodinu a děti a byl tak nesmírně smuten, že jeho tíseň padla na všechny. Pokusili jsme se ho potěšit a uklidnit, a Bůh ví, jak to bylo těžké. Na Boha chudák nemyslil, alespoň to nijak nenaznačil, a svou oddanost oběma prezidentům vyjádřil slovy: Než mě zastřelí, stejně řeknu: Ať žije Československá republika, ať žije Beneš!‘ Nevím, kolik mu to dodalo síly, ale když pro něho druhý den přišli, odcházel srdnatě. Mně zůstalo v duši plno smutku. Asi za hodinu po jeho odchodu, snad právě ve chvilce, kdy ho zastřelili, přilétl na okénko naší cely kos. Smutně zazpíval a odletěl. Bylo mi trpko, myslím, že jsem plakal, a celou noc jsem se za něho modlil. Sám jsem se pak musel celou silou své vůle přinutit k tomu, abych zapomněl na vše, co jsem zanechal tam venku: na seminář, na maminku, na své drahé, na vše. Měl jsem pocit, že kdybych se ponořil jen na chvíli do vzpomínek na své drahé, na jejich bolest a slzy, že by mi povolily nervy a že bych to pak nebyl já. Ta nečinnost, ten měsíc vyčkávání na smrt, ta nejistota, co se děje venku, by mě stačily ubít, kdyby mě milostivý Bůh neposiloval. Byly to modlitby a vytrvalé oběti mých drahých, které mi tuto sílu vyprošovaly.“
Po několika výsleších a uvalení „ochranné vazby“ byl z pankrácké věznice předán 1. 7. 1942 do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Otrocké práce, hlad, žalostná hygiena, přeplněné cely, hmyz, nemoci i týrání dozorců činily život ve věznici nelidským. Navíc Židům a duchovním se dostávalo „zvláštního zacházení“. Rektor Beran byl zařazen do tzv. Baukomanda na rozbíjení lomového kamene na štěrk. „Byl jsem zesláblý, a tak jsem palici sotva pozdvihl. Po každém úderu jsem myslil, že spadnu s náspu dolů a zabiji se. Vše jsem obětoval za ty, kteří ten den byli odvlečeni do plynových komor a už se mezi nás večer nevrátili,“ vzpomínal. Na cele č. 12 se setkal s pozdějším kardinálem, salesiánským knězem Štěpánem Trochtou, který ve vzpomínce pro Památník Terezín popsal jednu z každodenních rea lit. „Byl deštivý a nelítostný den. Židé odvážejí štěrk. Nebylo jich dost, a tu nastala sháňka po rektorovi pražského semináře. Byl vyloven ze shluku vězňů a postaven k těžké káře. Ten první den byl příšerný. Den hrůzy, zabíjení a bití. Obdivoval jsem se nadpřirozenému klidu a mlčenlivé trpělivosti monsignora Berana. Tiše se modlil a dodával mi odvahy: ,Neboj se, Štěpáne, pán to vidí – všechno dobře dopadne.‘“ Kardinál Trochta také vzpomínal, jak jednoho dne řádil dozorce Albin Storch (sadista, pravá ruka velitele tábora, neustále opilý), který velel skupině vězňů, tzv. Storchkommandu. „Zažili jsme velké zabíjení Židů. Storch nám hodil jednoho polomrtvého Žida pod káru, když jsme s ní, naplněnou kamením, projížděli průjezdem dolů po svahu. Káru jsme už nemohli zadržet. Stěží se mi podařilo s velkým rizikem odsunout Žida v poslední chvíli nohou, abychom ho nepřejeli. Když jsme se vraceli, ležel v příkopu, ústa nacpaná hlínou a senem. Domníval jsem se, že je již mrtev. Ale na polední apel ho ještě dovezli živého. Odpoledne ho dodělal dozorce Stephan Rojko.“
Malá pevnost Terezín byla pro rektora Berana pouze přestupní stanicí. Za dva měsíce od svého příchodu byl 31. 8. 1942 deportován do koncentračního tábora Dachau, kam nacisté soustředili během války 2 740 „nebezpečných“ duchovních ze 134 diecézí a 24 národů. Na nádraží v Dachau dorazil transport 4. 9. 1942. V příjmové kanceláři s Beranem vyplnili dotazník, sejmuli mu otisky prstů, pořídili fotografi i a zařadili jej do kategorie Schutzhäftling, Geistlicher. Na trestanecký mundúr dostal červený trojúhelník „politický“ a byl dán na český kněžský blok 28 jako číslo 35844. Kněz František Štverák vzpomínal: „V Dachau si odbyl očistec na zemi. Surový kápo mu vyhrožoval, že ho fl anďáka nechá vyletět komínem. Přestože sám na tom nebyl vůbec dobře, dělil se se spoluvězni o balíčky jídla, které dostával, a neschovat mu něco (Štverák), rozdal by vše. Nikdo nikdy neslyšel Berana postěžovat si, zaplakat a zoufat: ‚Hoši, buďte klidní, všechno dobře dopadne. Svatý Josef to rozhodne,‘ říkával.“ V lednu 1943 v táboře vypukla epidemie břišního tyfu, kterým se nakazil i rektor Beran. Z nemocnice se vrátil zesláblý, vážil 49 kg, ale s pomocí přátel a táborové solidarity se jej podařilo dočasně přeřadit k lágrovým invalidům, kde látal ponožky. Po uzdravení učinil Beran slib, který jej zavázal na zbytek života: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ Rektor Beran strávil v Dachau skoro tři roky, než byl tábor 29. 4. 1945 osvobozen Američany. Po repatriaci českých bývalých vězňů 21. 5. 1945 se mohl vrátit do své vlasti.
Po návratu z Dachau se vrátil k řízení semináře, byl jmenován místopředsedou Katolické akce, zástupcem pražského ordinária svazu Katolické charity a počátkem semestru (1945) byl ustanoven řádným profesorem Katolické teologické fakulty UK. Papež Pius XII. jej jmenoval 4. 11. 1946 již 33. pražským arcibiskupem od dob Arnošta z Pardubic. V neděli 8. 12. téhož roku přijal v katedrále sv. Víta v Praze biskupské svěcení. Ve své funkci prosazoval návrat ke křesťanským hodnotám, usmíření, spolupráci a solidaritě. Stal se mravní autoritou země. Od roku 1947 se setkával se stále rostoucím tlakem komunistů nemajících žádný zájem na spolužití s církví. Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 byla zlikvidována politická opozice i demokratické elity a režim se zaměřil na katolickou církev. Arcibiskup Beran čelil stupňující se represi vůči církvi, protože trval na respektování její vnitřní autonomie. Biskupská konference, jíž předsedal arcibiskup Beran, zakázala kněžím kandidaturu ve volbách, ale kaplan Plojhar neuposlechl a kandidoval ve volbách 30. května 1948 a přijal místo v komunistické vládě. Arcibiskup Beran jej suspendoval a exkomunikoval, a byť na něj režim vyvíjel nátlak, exkomunikaci nikdy neodvolal. V sobotu 18. 6. 1949 pronesl arcibiskup Beran poslední svobodný projev k lidu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově: „Nevím, kolikrát ještě budu moci k vám promlouvat, ale nyní prohlašuji veřejně, jako biskup. Nikdy, nikdy, nikdy nesvolím k dohodě, která směřuje proti zákonům Božím a církvi svaté. Přísahám jako biskup, nikdy nezradím práv Božích a církve svaté. Velice mě bolí, že kvůli mně pronásledován bude můj český lid. Ale nemohu jednat jinak.“ Na druhý den při mši svaté ve svatovítském chrámu ze dvou třetin obsazeném komunisty prohlásil, že „Katolická akce“ není katolická a „Katolické listy“ obsazené komunisty nejsou katolické. Po mši měl vystoupit na balkoně arcibiskupství a oslovit věřící. V tom mu ale zabránila StB pod záminkou, že jej „musí chránit“ před davem. V druhé polovině června 1949 se konalo v Arcibiskupství pražském důvěrné setkání biskupů, které bylo vyzrazeno, a do paláce vtrhla StB. Od té doby byla pražská arcidiecéze odříznuta od okolního světa i Říma a komunistický režim se snažil církev u nás zničit. V této vypjaté době, někdy v březnu 1950, oslovil arcibiskupský sekretář monsignore Boukal studenta práv Zdeňka Sternberga, který vzpomíná: „Arcibiskupův sekretář monsignore Jan Boukal – někdo mu musel dát tip – mi napsal tři řádky, obálka bez adresy strčená do zásuvky v mém bytě na Malé Straně. Sešli jsme se, byť jsem se trochu bál, protože i v církvi to tenkrát bylo všelijaké. Arcibiskup napsal zprávu o stavu církve v Československu pro Svatou stolici a prý, zda bych ji mohl dostat přes hranice, do nějakého bavorského kláštera. Souhlasil jsem. Netvrdím, že to bylo z nějakých popudů hrdinských, spíš jako mladík bez nějakých skrupulí jsem vyhrkl „monsignore, já to dopravím ven sám“. S Matějkou, se kterým jsem zajišťoval přechody přes hranice, jsme jeli na americké mašině Harley Davidson směr Tachov. Cesta byla docela strastiplná, pršelo, natrefi li jsme dokonce na nějakou hlídku se psem. Byla to hrůza. Na šumavskou hranici přivedli nějakého pátera z bavorské strany, zapečetěnou obálku jsem mu předal s tím, že ji musí doručit do Říma. Nazpátek jsem se vracel už zcela sám a prožil jsem jeden z nejhorších momentů: ve dvě v noci jdete vysokým hustým lesem a netušíte, zda najdete správnou cestu zpět. Dopadlo to dobře. Našli jsme svou mašinu a jeli domů. V jedné hospodě, kde jsme si cestou dávali čaj, se však najednou rozlítly dveře, vešli tři tajní, oddělili nás od sebe a vyslýchali. My jsme ale byli domluveni, co v takovém případě shodně řekneme, tak nás nechali být. Ráno jsme šťastně byli zase v Praze.“ (Sestra pana Sternberga Karolína, která je o rok mladší než on, byla první z devíti sourozenců, která se vdávala. Bylo to v roce 1947 a její svatba s Maxmiliánem Wratislavem z Mitrowicz se konala na hradě v Českém Šternberku. Oddávajícím byl arcibiskup Beran – poznámka autora.) Tak se v Římě dozvěděli o situaci naší církve a pražského arcibiskupa.
Začalo období šestnáctileté nezákonné internace arcibiskupa Berana. Podmínky života v ní se v mnohém podobaly vězeňskému režimu, ale navíc se vyznačovaly úplnou izolací od vnějšího světa a úplnou ztrátou soukromí. V Roželově u Rožmitálu byl od 7. 3. do 2. 4. 1951. Josef Beran vzpomínal: „V Roželově jsme byli asi tři neděle. A to přišli, že jaksi cizina o tom už ví, že se hlásá, že by mě mohli zabít, a dokonce to svedli na komunisty, že se musím odstěhovat. To bylo asi v deset hodin večer a okolo půlnoci jsme jeli do města Rozenthálu u Liberce.“ V Růžodolu u Liberce byl od 2. 4. 1951 do 17. 4. 1953. Následovala Myštěves (17. 4. 1953 – 20. 12. 1957) a Paběnice u Čáslavi (20. 12. 1957 – 3. 10. 1963). Zdejší řádové sestry se pokoušela StB získat pro spolupráci proti arcibiskupovi, který reagoval takto: „Oni nesmějí přijmout pravdu. Vyslechnou vás a vaše názory jim poslouží k smělejšímu přístupu jak na vás a na druhé. Oni dobře vědí, co jsme, co jsme chtěli a měli vykonat. Umlčeli nás. Teď je doba jejich halasu, než bude naplněna jejich míra. Bůh s vámi, sestry.“ Následoval převoz do Mukařova u Prahy, kde byl od 3. 10. 1963 do 2. 5. 1964, a poté byl převezen do Radvanova u Mladé Vožice, kde pobýval do 19. 2. 1965. V Radvanově jej zastihla 25. 1. 1965 zpráva o jeho jmenování kardinálem. Složitá jednání Svatého stolce s komunisty vyústila v nabídku režimu umožnit Beranovi odlet do Říma ke jmenování kardinálem, bez možnosti návratu. Výměnou komunisté souhlasili s biskupem Františkem Tomáškem coby administrátorem za kolaborujícího kapitulního vikáře Antonína Stehlíka. Beran byl postaven před nelehkou volbu. Rozhodl se však v zájmu domácí církve přinést i tuto oběť a „dobrovolně“ se stát vyhnancem. Do Říma odletěl 19. 2. 1965.
Krátce po příjezdu do Říma byl 22. 2. 1965 povýšen papežem Pavlem VI. na kardinála. K nelibosti domácího režimu se i zde kardinál Beran „na odpočinku“ pustil ihned do práce. Vystoupil na Druhém vatikánském koncilu 20. 9. 1965, kde pronesl svůj slavný příspěvek o náboženské svobodě. Překvapoval svou vitalitou, optimismem a houževnatostí. Za své sídlo si zvolil českou bohosloveckou kolej Nepomucenum v Římě, kterou pozvedl nejen svou přítomností. Vydal se na pastorační cesty do Francie, Švýcarska, Itálie… a cesta do USA vzbudila všeobecné nadšení. Uvítací řeč tu měl kníže František Schwarzenberg: „Přichází k nám jistě největší žijící syn české země, který na svobodě i ve vězení, doma mezi svými i v širém světě, vždy a všude věrně sloužil a bohdá ještě bude sloužit Bohu, vlasti a národu.“ Za peníze, které získal v zahraničí, koupil poutní dům Velehrad v Římě, který zastřešoval exilové katolické organizace. Promlouval k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, zajistil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky. V roce 1968 se chtěl zúčastnit světového eucharistického kongresu v kolumbijské Bogotě, ale jeho cesta skončila už v Německu, kde u něho lékaři odhalili velký nádor tlustého střeva. Jakmile se Beran zotavil po operaci, pokračoval v práci vydavatelské a pastorační střediska Velehrad. Téhož roku ale lékařské vyšetření potvrdilo nález pokročilého karcinomu plic. Zpráva o okupaci Československa v srpnu 1968 nepřispěla k jeho již dost chatrnému zdraví. Když 19. 1. 1969 zemřel student Jan Palach a 20. 1. uctila Praha jeho památku, kardinál Beran pronesl projev ve Vatikánském rozhlasu, kdy mj. řekl: „Spolu s vámi truchlím nad smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje…“
Svou poslední mši odsloužil 17. 5. 1969 v Nepomucenu, zcela vyčerpaný ulehl a přivolaný lékař prohlásil, že umírá. Po přijetí svátosti pomazání nemocných se u něj shromáždili kněží a bohoslovci koleje a on všem přítomným požehnal. Papež Pavel VI. spěchal k jeho loži, chtěl jej zastihnout ještě naživu, ale přišel již pozdě. Tak jak klidně Josef beran žil, tak klidně odešel z tohoto světa. Komunistická vláda nepovolila převoz jeho ostatků do vlasti, neboť se obávala občanských nepokojů. Jeho ostatky byly uloženy v kryptě chrámu sv. Petra v Římě. Z rozhodnutí papeže Pavla VI. byl proto arcibiskup pražský a primas český Josef kardinál Beran pohřben v kryptě chrámu sv. Petra v Římě.
Poslední vůle kardinála Berana však byla splněna. Jeho ostatky byly 19. 4. 2018 vyzvednuty z prozatímního sarkofágu a následujícího dne vládním speciálem dopraveny domů, kde se po přistání rozezněly zvony v celé zemi. Ostatky byly následně uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta. Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a 2. 4. 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.
 


Pro Památník Terezín Luděk Sládek
poděkování: Stanislava Vodičková ÚSTR, pan Zdeněk Sternberg, Arcibiskupství pražské

foto: Kardinál Josef Beran, 10. 3. 1966 © archiv RNDr. Jiřího Bauma

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz


Záznam o křtu, 9. 1. 1889 rodiči Josefem a Marií, a sourozenci, okolo r. 1896 Student Josef Beran, Řím 1911 Učitelský ústav sv. Anny v Ječné ulici, školní tablo 28. června 1940 V Dachau byl arcibiskup Beran jen číslo Arcibiskup Beran, návrat z Dachau 1945 Kardinál Beran se Svatým Otcem Pavlem VI., Řím 1965 Sjezd politických vězňů, Pardubice 1947 Kardinál Josef Beran Kardinálský znak s mottem
Svátost oltářní a práce Kardinál Beran, pohřeb E. Beneše (foto Jaroslav Šálek) Svěcení zvonů, Chodov u Prahy, 13. 6. 1948 Exil Řím, 9. 12. 1965 Převoz ostatků Josefa kardinála Berana, Praha 2018


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku listopad–prosinec 2018

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.