(245 let)
Toto úsloví zná patrně každý. Znamená to ocitnout se v ještě horší situaci, než jsme do té doby byli. Ale kde se vzalo? Předlohou mu byly patrně chrliče či okapové roury (svody) trčící do ulice, aby voda nepodmáčela domy. Proudy vody tak padaly na hlavy chodců. Tomuto jevu i úsloví mělo být odzvoněno dekretem zemského gubernia pro Zemi českou ze dne 7. 1. 1774.
Nařízení ukládalo majitelům domů v Praze vést svodové roury od okapů dolů svisle, podél domů, a tak dešťovou vodu ze střech svádět až k zemi. Změna odvodu vody ze střech souvisela s nařízením Marie Terezie (1755), které mělo snížit riziko požárů ve městech. Štítové domy a šindelové střechy umožňovaly rychlé šíření požárů, proto Marie Terezie vydala pro České království požární řád, jenž ukládal stavbu tzv. požárních zdí. Jinak řečeno, mezi domy se stavěly požární štíty asi 30 cm nad úroveň střechy, které při požárech sloužily jako předěl proti šíření požárů. Ale jak u nás bývá zvykem, nové nařízení stavitelé domů respektovali jen zřídka. Proto vyšlo nařízení českého gubernia, že žlaby musí mít své vlastní svody z mědi či dřeva. Toto nařízení se začalo brát vážně, až když roku 1787 začaly být ukládány tresty za jeho porušení. Čas ukázal, že měděné svody opravdu vydrží věky, tedy dokud je někdo neukradne.
-lgs-, foto © autor
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
