Druhá světová válka  Přidat aktualitu

26.08.2019 | 07:50
Druhá světová válka

(80 let)
Patrně nejhrůznější konflikt v dějinách Země začal 1. září 1939 napadením Polska a skončil 2. září 1945 kapitulací Japonska. Trval šest let a tři dny, pokud počítáme i dva dny přestupné v letech 1940 a 1944. Během války zahynulo více než 60 milionů lidí a další miliony obětí přinesl hlad a nemoci, včetně nemoci z ozáření.

Předehry…
Pokud připočítáme anexi Rakouska a Československa, jednou z dalších byl 23. srpen 1939, kdy byla v Moskvě podepsána smlouva známá jako Pakt Ribbentrop–Molotov. Krátce poté Hitler stanovil datum útoku na Polsko, jednalo se o 26. srpna. Protože ale toho dne Británie podepsala Polsku záruky v případě německé invaze, Hitler útok odvolal. Tato informace se ale nedostala včas ke všem posádkám, dokladem čehož je šarvátka na nádraží v Mostech, známá jako Jablunkovský incident. Hitler přemýšlel, jak svalit vinu za napadení Polska, nyní již britského spojence, na Poláky. Záminkou se mu stal vysílač v hornoslezské Giwici, který 31. srpna Němci sami sobě přepadnou v polských uniformách. Na druhý den vtrhne Hitler do Polska silou 1,5 milionu vojáků podporován třemi slovenskými divizemi v počtu 51 306 mužů. Krátce nato pochopí Poláci také pravý význam „bratříčkování“ Němců se Sověty, kteří 17. září vtrhnou do Polska od východu s více než 800 000 vojáky. Tak se stalo, že nacistické Německo, Sovětský svaz a Slovensko během jediného měsíce zlikvidovaly odpor Polska. Následně si dobyté území rozdělili mezi sebe Němci, Sověti, Litevci a Slováci.

Dohry…
Podle odhadů, které se neuvěřitelně liší, zemřelo 50–80 milionů lidí, z toho více než 50 milionů civilistů, přes 20 milionů vojáků, Židů 5,9 milionu, sovětských zajatců 2–3 miliony, Romů
220 000–1 500 000, mentálně a fyzicky postižených 200 000–250 000, homosexuálů 5 000–15 000 a svědků Jehovových 2 500–5 000.

Oběti…
USA 418 500 | Tichomořské ostrovy 57 000 | Thajsko 5 600 | Spojené království 450 400 | Sovětský svaz 23 200 000 | Španělsko 4 500 | Singapur 50 000 | Rumunsko 841 000 | Řecko 300 000 | Rakousko 110 000 | Portugalský Timor 55 000 | Polsko 5 600 000 | Nový Zéland 11 900 | Norsko 9 500 | Nizozemsko 205 900 | Newfoundland 1 100 | Německo 7 500 000 | Mongolsko 300 | Malta 1 500 | Malajsie 100 000 | Maďarsko 580 000 | Lucembursko 2 000 | Lotyšsko 227 000 | Litva 353 000 | Korea 60 000 | Kanada 45 300 | Jugoslávie 1 027 000 | Jižní Afrika 11 900 | Japonsko 2 600 000 | Itálie 459 500 | Island 200 | Irsko 100 | Írán 200 | Irák 1 000 | Indonésie 4 000 000 | Indie 1 587 000 | Francouzská Indočína 1 000 000 | Francie 562 000 | Finsko 97 000 | Filipíny 147 000 | Etiopie 205 000 | Estonsko 76 000 | Dánsko 3 200 | Čína 10 000 000 | Československo 365 000 | Bulharsko 22 000 | Brazílie 2 000 | Belgie 88 100 | Barma 60 000 | Austrálie 40 500 | Albánie 28 200 |

Epilog…
Od roku 1945 do současnosti se lidé nepoučili. Oběti druhé světové války jim nebyly dostatečným varováním.

DOPLNĚNÍ

Slovenská účast na agresi proti Polsku
Někdejší dobré vztahy Polska a Slovenska se v létě 1939 změnily. Důvodem byla příprava Slovenska na válku po boku nacistického Německa. Narůstal počet pohraničních incidentů v režii Hlinkových gard, kterými byla posílena pohraniční stráž. Na slovenském území se soustřeďovala německá vojska včetně tankových. Prvního září 1939 jako tehdy jediný spojenec Německa v agresi proto Polsku poslalo Slovensko bez formálního vyhlášení války na Polsko po boku wehrmachtu své jednotky. Ze slovenských letišť startovaly letouny Luftwaffe k bombardování Varšavy a Krakova, ze slovenského území vyrazily německé divize do týlu polské armády. Na přímé agresi proti Polsku se podílela slovenská Polní armáda „Bernolák“, pod velením ministra obrany gen. Ferdinanda Čatloše, složená ze tří divizí pěchoty: 1. divize „Jánošík“, 2. divize „Škultéty“ a 3. divize „Rázus“ (ve zbrani 51 306 mužů). Krátce po útoku na Polsko zřídilo 5. září vrchní velitelství slovenské polní armády ještě další pohyblivou motorizovanou jednotku „Kalinčiak“ pod velením podplukovníka Jána Imra, složenou z jezdecké eskadry, roty cyklistů a motorizované jednotky s rotou tanků, rotou obrněných automobilů a rotou protitankových děl. Slováci obsadili polské pohraniční území, pronikli na 60 – 90 km do hloubi Polska, zvláště na východním směru útoku. Ale v polovině září se stáhli na Slovensko. Do bojů zasáhlo slovenské letectvo, které například bombardovalo jednu ze dvou ČS vojenských skupin Legie Čechů a Slováků o síle 700 osob pod velením Ludvíka Svobody v Leśne u Baranowicz. Ztráty Slováků byly 18 zabitých, 46 zraněných a jedenáct nezvěstných vojáků. Ziskem pro Slovensko byly sporné oblasti Spiše a Oravy.

Protektorátní Vládní vojsko
Vládní vojsko vzniklo v Protektorátu Čechy a Morava k „udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku“. Jeho úkolem byla ostraha železničních tratí, likvidace živelních pohrom, jarní rozbíjení ledů a různé pomocné práce. Zcela sporadicky bylo použito k pátrání po parašutistech, sestřelených letcích či partyzánech. V těchto případech vojáci úmyslně sabotovali úkoly a při represi proti odboji nevykazovali žádné výsledky. K. H. Frank na jaře 1944 zcela pregnantně popsal svůj pohled na Vládní vojsko i jeho velitele: „Musel bych dát všechny příslušníky Vládního vojska od generála Emingera až do posledního vojáka postřílet, proto je raději pošlu ven z protektorátu, abych odbojnému hnutí rázem udělal přítrž.“ Tak došlo k jediné zahraniční misi Vládního vojska, když 23. - 29. května 1944 německé okupační úřady odeslaly většinu Vládního vojska (jedenáct praporů) do severní Itálie. Velitelství bylo ve Veroně a tři podřízené skupiny v Bologni, Varese a Turíně (5 002 vojáků, z toho 272 důstojníků). Navzdory zákazu si situace vynutila jejich nasazení v boji proti italským partyzánům (10 padlých, 15 raněných), asi 800 vojáků zběhlo k partyzánům a další do Švýcarska. Proto 4. října 1944 byli zbylí vojáci odzbrojeni a všech jedenáct praporů přejmenováno na pracovní prapory a posláno na stavbu alpských opevnění. Po kapitulaci Němců na italské frontě se zdejší Vládní vojsko přejmenovalo na „1. českou pěší brigádu v Itálii“ a v červenci 1945 se vrátilo do Čech. Vojáci 1. praporu Vládního vojska, kteří zůstali v Praze a neodešli do Itálie kvůli plnění funkce hradní stráže, se 5. května 1945 v 10.30 hod. na rozkaz gen. Emingera zapojili do Pražského povstání.
 

Alois Rula, foto © Wikimedia Commons


Obrázek č.0 Obrázek č.0


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku září 2019

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.