Válka je hrozná věc…
Tomáš Lom (1. 8. 1924, Vídeň) se narodil v židovské rodině očního lékaře Arnolda Löwensteina (4. 6. 1882, Karlovy Vary – 5. 10. 1952, Glasgow, Skotsko), pocházejícího z karlovarské volnomyšlenkářské rodiny Gustava a Emilie Löwensteinových. Maminka Elfriede Renata Löwensteinová (1. 8. 1893, Vídeň – 1925, Praha) pocházela z Vídně, z rodiny Moritze Mosese a Amalie, rozené Brillové. Tomáš měl také staršího bratra Valtra (28. 7. 1919, Vídeň – 29. 1. 2014, Wysall, Anglie).
Tomášovi rodiče se brali v roce 1918 a do okupace žila rodina v Praze. Nejprve v ulici Trojická 2 a později ve vinohradském bytě, ve Fochově ulici 21. Otec měl v bytě svou oční ordinaci, kam za ním docházeli např. Jaroslav Kvapil, Jaroslav Ježek nebo gen. Jan Syrový. Maminka získala dva doktoráty, vystudovala lingvistiku s vyznamenáním a medicínu, ale po narození Valtra byla v domácnosti. Doma se mluvilo německy, ale česky uměli chlapci také. Někdy v roce 1925, rok po narození Tomáše, podstoupila maminka operaci zubů, která se nepovedla, a maminka podlehla otravě krve. V roce 1928 se otec podruhé oženil, vzal si svou asistentku z oční ordinace Annu Mickovou (1903 – 15. 11. 1986), která byla německé národnosti. Narodil se jim syn Bedřich (20. 6. 1929, Praha – 11. 5. 2017, Berlín). Na dětství Tomáš vzpomíná rád, například na společné výlety s rodiči a bratry, v zimě na hory a v létě do Řevnic u Prahy.
Po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 a po podpisu mnichovské dohody v září 1938 Židé prchali do Československa. Profesor Löwenstein měl informace od příbuzných z Rakouska i od utečenců z nacifikovaného Německa o tom, jak jsou Židé pronásledováni. „U otce v ordinaci se potkávali emigranti z Německa, kteří utíkali pokud možno co nejdál od střední Evropy, a tak i otec viděl, že musí hledat budoucnost v exilu,“ vzpomíná Tomáš. Rozhodl, že rodina bude v Anglii ve větším bezpečí. Postupně odešel starší bratr Valtr, Tomáš a otec své syny zanedlouho následoval. Otcova manželka Anna a bratr Bedřich zůstali v Praze. Anna proto, že nechtěla do Anglie. Likvidovala jejich byt, prodala, co se dalo, a s Bedřichem se přestěhovali ke známým. Bedřich neměl dobré vyhlídky pro svůj původ židovského míšence prvního stupně, proto měl v létě 1939 odjet za otcem do Anglie. Byl přihlášen do dětského transportu organizovaného anglickými kvakery na záchranu židovských dětí. Transport měl odjet v srpnu, ale odjezd byl posunut na září. Vypukla však druhá světová válka, nacisté uzavřeli hranice a Bedřich zůstal v Praze a matka se s otcem rozvedla. Bedřich byl vyloučen z gymnázia (1944).

Valtr začal v Londýně studovat na inženýra chemie. Otec získal místo v univerzitní nemocnici v Glasgow jako laborant, soukromou praxi mu jako migrantovi britské odbory nedovolily. Tomáš opustil Prahu ve čtrnácti letech sám, vlakem, 12. března 1939, tři dny před příchodem nacistů 15. března. Přes Německo do Francie a Holandska a odtamtud lodí do Anglie. V Londýně absolvoval dvouměsíční kurz angličtiny pro cizince a poté nastoupil do kvakerské internátní školy. Studoval tu čtyři trimestry a v 16 letech složil maturitní zkoušku. Na podzim 1940 nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Glasgowské univerzity, obor matematika a fyzika, kde v roce 1942 absolvoval a získal bakalářský diplom Bsc. V červenci 1942 bylo Tomášovi 18 let a on se vydal na československou ambasádu do Londýna, kde řekl, že chce sloužit u letců.
„Byl jsem tehdy přesvědčen, že beze mě tu válku nevyhrajeme.“ Nejprve byl ambasádou přidělen na základnu pozemní armády v Cholmondeley. Ale on toužil po letectvu. Přání se mu splnilo v roce 1943, kdy byl po osmi měsících pořadových cvičení poslán do základního tábora RAF, na výcvik radiooperátorů v Cranwellu. Po pěti měsících se stal palubním radistou-radiomechanikem s hodností seržanta. Následoval výcvik střelců v Barrow-in-Furness, který v prosinci 1944 dokončil. Přidělen byl k 311. československé bombardovací peruti RAF pobřežního letectva (Coastal Command). Mot­tem perutě bylo „Na množství nehleďte“. Letiště bylo u městečka Tain na severní straně zálivu Morray Firth. Tomáš byl zařazen do posádky Josefa Simeta, ale přišel za ním kolega se stejnou kvalifikací, aby si to s ním vyměnil, protože byl určen do posádky kpt. Oldřicha Hořejšího, kde nikoho neznal, ale u Simeta prý má kamarády. Tomáš tedy souhlasil. Za pár týdnů Simet s letounem havaroval při startu k bojovému letu, když letoun nezvládl stoupavou zatáčku přes masiv Morray Firth. Z posádky téměř nikdo nepřežil. Posádka Hořejšího cvičila na letounech B-24 Liberator.
Tomášův první a zároveň i poslední operační let byla hlídka mezi Norskem a Islandem. Délka letu byla 13 hodin, za špatného počasí a se silou větru okolo 100 km/h. „Atmosférické poruchy, hluk v rádiu, žádný signál nebyl slyšet. Všem bylo špatně, autopilot to naštěstí ustál a vyrovnal všechny nárazy. Největší výkyvy byly na ocase letadla a kapitán nám nařídil, abychom do té zadní věže nelezli, že bychom se stejně do ničeho nestrefili a Luftwaffe má rozum a za takového nečasu nelítá.“
Krátce nato Hořejší dosloužil svůj turnus, palubní mechanik byl „uzemněn“ pro žaludeční nervozitu (dělalo se mu špatně, už když viděl letadlo na zemi) a Tomášovi na velitelství sdělili, že je přeložen k jednotce 111. OTU Nassau, Bahamské ostrovy. Doslova na kolenou prosil, aby tam poslali někoho jiného, že chce zůstat u třistajedenáctky a bojovat, ale velitel se s ním moc nebavil. Prohlásil, že potřebuje zkušeného radistu, který to umí s radarem a může zaučit nováčky. Tak si Tomáš sbalil věci do „kitbagu“, nalodil se v ústí řeky Clyde na největší loď světa Queen Elizabeth, která za šest dní přistála v New Yorku. V kasárnách na severním okraji města vyfasovali všichni tropické vybavení a uskladnili jim jejich anglické kitbagy. Krátká prohlídka města, večerní vlak a po dvou dnech Miami na Floridě. Večer se nalodili na parník velký jako největší vltavský parník a ráno přistáli v Nassau na Bahamách. Odtud je odvezli na letiště Oakes Field, kde lítali na letadlech B-25 Mitchell. Tomášovu posádku tvořili: velitel F/Lt Jiří Engel, Sgt Jaroslav Holý, F/O Josef Hořejší, Sgt Hanuš Grosz, F/Sgt Tomáš Löwenstein, Sgt Oldřich Kulík, F/Sgt Václav Ondráček. Šéf pilotního výcviku byl zkušený český pilot Jan Roman Irving.
Domů do Prahy se Tomáš vrátil v srpnu 1945 v hodnosti rotného. Jak jen to šlo, odložil uniformu a přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Díky vojenské službě v Británii měli s bratrem na vybranou. Britskou, nebo českou státní příslušnost? Bratr, který za války sloužil čtyři roky v Československé samostatné obrněné brigádě, si vybral tu britskou. Navíc, po komunistickém puči 1948 měl Valtr potíže s vládnoucí mocí, dokonce byl zatčen, ale podařilo se mu vrátit zpět do Anglie. V Anglii se oženil s Dinah Katherin, se kterou měli děti Deborah Renaty Smith a Chrise Loma. Tomáš měl v Praze vážnou známost, proto zůstal a vybral si příslušnost československou. Otec neměl touhu se z Anglie vrátit domů. Po válce si Valtr a Tomáš změnili příjmení z Löwenstein na Lom. „Abych byl úplně upřímný, tak to nebyl můj nápad, ale bratrův. Tvrdil, že už má plné zuby toho, že musí každému vysvětlovat, jak vyslovovat Löwenstein, proto si mění jméno na Lom.“ Tomáš souhlasil a také si změnil příjmení na Lom.
Jak se Tomáš po válce dozvěděl, nevlastní bratr Bedřich měl v roce 1944 odjet transportem pro míšence. Spletli mu ale datum narození na ročník 1930, proto neodjel. Krátce nato byl totálně nasazen do malé dílny na plnicí pera ve Školské ulici v Praze. Tak přečkal válku. Horší bylo, že krátce po válce, byl Bedřich v 16 letech, zavřen do internačního tábora v Malé pevnosti Terezín. Z databáze Památníku Terezín se dozvídáme, že: Werner Löwenstein, žák, národnosti německé, bydliště Praha, byl zatčen v Praze v bytě RG (Revoluční gardy, pozn. autora). Do Malé pevnosti byl dopraven z Pankráce 23. 5. 1945 a umístěn na cele č. 43. Z Malé pevnosti byl propuštěn 3. 6. 1945 (na zásah bratra Valtra, pozn. autora). Bedřich odmaturoval, v roce 1949 zahájil studia filozofie a historie na Filozofické fakultě UK. V roce 1951 byl pro své režimu nepohodlné postoje z fakulty vyhozen. Pracoval jako dělník na stavbě a dva roky strávil na vojně. Díky udělené výjimce se v roce 1953 vrátil na fakultu. Promoval v roce 1956. Poté pracoval v pedagogickém nakladatelství jako redaktor časopisu Dějepis ve škole. V listopadu 1957 se oženil s Marií Stryjovou (3. 11. 1931 – 10. 7. 1977), dcerou volyňských Čechů, absolventkou FF UK a českou spisovatelkou, se kterou měli dcery Miriam a Šimonu.
V roce 1960 získal místo v Historickém ústavu Akademie věd, odkud byl však v roce 1970 v době normalizace propuštěn. Nastoupil proto jako překladatel v obchodním zastoupení Spolkové republiky Německo a poté jako zaměstnanec velvyslanectví. Díky tomu, že měl přístup k diplomatické poště, se stal důležitou spojkou mezi disentem a exilem. Sám publikoval v samizdatu. Písemnosti mu nosili například Vilém Prečan, Jiřina Šiklová nebo Dana Němcová. Po smrti manželky (1977) přijal nabídku místa na Freie Universität, Svobodné univerzitě v Západním Berlíně, kde následně působil do roku 1994. Požádal o povolení dvouletého legálního pobytu, ale československé úřady mu daly vystěhovalecký pas.  Jinými slovy, v lednu 1979 se musel vzdát všech majetkových nároků i práva na návrat a odcestovat z republiky. Dcera Miriam byla již vdaná (1978), studovala a nechtěla vycestovat. O vycestování mladší, patnáctileté Šimony, naštěstí rozhodl otec.  Díky vystěhovaleckému pasu mohl Bedřich alespoň jezdit do Prahy a navštěvovat matku. Po roce 1989 přednášel na Univerzitě Karlově, byl členem Collegia Carolina, korespondujícím členem Berliner Wissenschaftliche Gesellschaft a čestným členem Učené společnosti České republiky. Stal se nositelem Palackého medaile Za rozvoj společenských věd, stříbrné medaile Karlovy univerzity a německého Spolkového kříže za zásluhy.
Tomáš za svou minulostí udělal po válce tlustou čáru na více jak 60 let. Doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě UK získal v roce 1951. V prosinci 1949 se oženil s Boženou Otmannovou (1923–2014), se kterou má syna Jiřího (*1953) a dceru Kateřinu (*1956). Má také čtyři vnoučata a pět pravnoučat. Po studiích nastoupil do laboratoří závodu Tesla-VUVET. Při prověrkách po roce 1968 byl vyloučen z KSČ, a jak sám podotýká, naštěstí. Následně si ho zavolal ředitel podniku s tím, že bude odvolán z funkce náměstka a bude pouze řadovým vědeckým pracovníkem. Tím také zůstal do svého odchodu do důchodu. Dnes o svém vstupu a vyloučení z komunistické partaje říká: „Politika je něco jako životní prostředí. Je dobré, když ho znáš, protože víš, co tě čeká a nemine. Nejradši bych si vybral Stranu mírného pokroku v mezích zákona podle Jaroslava Haška.“
Když bylo Tomášovi devadesát let, zemřela mu manželka. Žije však obklopen svou početnou rodinou a poslední půlrok se věnuje besedám s dětmi ve školách. Doprovází ho jeho sousedka a kamarádka Hana Klímová (dcera spisovatele Ivana Klímy), která napsala knihu pro děti o klucích, letadlech a letcích RAF „Dobrodružství pana Wellingtona“. Hanka dětem čte ukázku ze své knihy a Tomáš jim pak odpovídá na jejich dotazy. Dozvídají se tak nejen o našich statečných československých letcích, ale i o tom, jak ostudně se k nim zachoval komunistický režim po válce.
„Hlavně mladá generace by se měla dozvědět, jaké jsme měli hrdiny. Že náš národ nebyl stále jen porobený, ale že se milion mladých mužů přes noc sbalil a byl připraven bojovat za svou vlast při mobilizaci roku 1938. Děti ve školách mi dělají radost svým živým zájmem o naši historii. Jsem šťastný, že mám zase nějakou práci a můžu být ještě užitečný.“

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek, foto © Archiv Tomáše Loma, Luděk Sládek, Hana Klímová, Šimona Löwensteinová

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz