Mario Petrovský

26.09.2019 | 17:10
Mario Petrovský, září 2019

Hrát bridž s osudem
Mario Petrovský se narodil 20. 4. 1932 v židovské rodině úspěšného podnikatele Jindřicha a Růženy Petrovských. Tatínkovi rodiče, Eduard Pick a Anna, rozená Kernová, žili v Ledči nad Sázavou. Rodiče maminky, Adolf Fischer a Ottilie, rozená Fantlová, žili v Písku. Mario měl ještě starší sestru Evu (*2. 4. 1923).

Před válkou žili s rodiči v pražské Bělského ulici (dnes Dukelských hrdinů). Po vyhlášení protektorátu (1939) jako Žid už nesměl chodit do základní školy v ulici Vinařská (dnes Fr. Křížka, Bubny), proto asi rok docházel do židovského kroužku na Vinohradech. „Pak začalo dost drastické období, protože plno dětí už si se mnou nechtělo hrát. Začal jsem chodit s hvězdou a ve svém dětském myšlení jsem si připadal jako nějaké prašivé zvíře.“
V říjnu 1941 dostala celá rodina – rodiče, Mario, sestra a babička Ottilie Fischerová – předvolání do transportu. Museli se dostavit do sběrného místa v Praze-Holešovicích, do hal, které patřily Radiopaláci. Po několika dnech odešli pěšky na nádraží (dnes Bubny). „Po stranách ulice stálo plno lidí a někteří se na nás dívali s uspokojením. Ti, kdo s námi cítili, tam asi nestáli.“ Naložili je do vagonů a vlak vyjel do stanice neznámo. Jednalo se o druhý transport Židů z Prahy do ghetta v polské Lodži s označením B, 21. října 1941, v počtu 1 000 osob. Tatínek jako číslo 932, maminka 933, babička 934, sestra Eva 935 a Mario 936. Jak dlouho jeli, si Mario nevzpomíná. Od 16. 10. (transport A) do 3. 11. 1941 (transport E) odjelo z Prahy pět transportů do ghetta v Lodži, celkem 5 000 lidí – přežilo 272. Další členové rodiny byli deportováni do terezínského ghetta, kde zemřeli, nebo byli dále transportováni do nacistických koncentračních táborů na území Polska, kde zahynuli.
Když přijeli do Lodže, byl celý transport ubytován patrně ve škole, kde byla samospráva a vařilo se tu. „Lodžské ghetto (Litzmannstadt Ghetto) bylo město, které bylo obehnáno dráty, jež byly místy nabité proudem. Středem projížděla tramvaj, která byla také ohraničena dráty, a v ní jezdili normální lidé z Lodže, z míst, která nepatřila k lodžskému ghettu. Když se šlo přes mosty, které vedly přes ulice a silnice, kudy jela tramvaj, bylo vidět normální lidi, ne vězně.“ Zakrátko je přestěhovali do domu v ulici Cranachstrasse 22/16, kde byl všem pěti přidělen pokoj o velikosti asi 20 m². Na záchod se chodilo na latrínu, voda se musela pumpovat a nosit, vařilo se na kamínkách. „Pamatuji si, že se vždycky dělalo znamínko na chlebě, kolik se může sníst. Otec chleba vždycky slavnostně rozbaloval, krájel a rozděloval. Chleba byl pro nás to nejlepší, vždycky jsem říkal, že chleba je to nejlepší, co je.“ Všichni samozřejmě začali pracovat v tzv. Nädelwächterei. „Seděli jsme v takové velké místnosti, každý na vysoké barové židličce, a před sebou jsme měli kovadlinku a dostávali jsme jehly, které měly velké ouško. Naším úkolem bylo jehly srovnat, aby se daly použít. Ale ne jako se srovnává hřebík. Protože byly z ocele a člověk se musel naučit, kde bouchnout, aby se to vyrovnalo. Než jsem se to naučil, schytal jsem pohlavků a facek a křiku.“ Za nějaký čas přešel do továrny, kde dělal poslíčka, nosil poštu a předával různé věci. „Nevýhoda byla v tom, že továrna byla za dvěma mosty, musel jsem chodit pěšky a bylo to daleko. Pokud člověk neměl odvahu a nepřešel přes hlavní náměstí ve středu Lodže, kde byl židovský starosta a kde bylo SS. Cesta vedla přímo vedle dráhy a dalo se přejít jedině tak, že jsem se postavil u těch zadrátovaných dveří do pozoru a nahlásil jsem Němci, který tam měl hlídku, jestli mi dovolí přejít. Když mi to dovolil, tak jsem si ušetřil tři čtvrtě hodiny pochodu.“ Mario se časem spřátelil s polským chlapcem ze stejného domu a díky němu se za rok naučil plynně polsky a trochu jidiš. Matka pletla a odevzdávala, co upletla, za což dostávala každý den polévku (příděl navíc pro pracující). Sestra šila bačkory, ale co dělal otec, si nepamatuje. S dětmi nejraději hrál kamínky (šest kamínků se vyhazuje a chytá). Když si jednoho dne hrál s dětmi, došlo k uzávěře, kdy sbírali lidi bez ohledu na stáří do nějakého transportu. Sebrali i Maria. Rodiče marně intervenovali. Naštěstí sebrali víc lidí, než potřebovali, proto Maria zase pustili. V roce 1944 se začalo mluvit o povstání ve varšavském ghettu.
Krátce nato začali evakuovat lodžské ghetto. „Nedokážu přesně říct, jak dlouho evakuace trvala. Nakonec nás naložili do nákladního vagonu pro dobytek – bylo nás tam 106 nebo 108, který byl uzavřený a jen ve dvou horních rozích byla malá okénka. Byl tam samozřejmě kýbl, kam jsme chodili na záchod, každý měl nějaké jídlo, které si vzal s sebou, a každý měl povolené určité zavazadlo.“ Jak dlouho jeli, už neví, ale vzpomíná, jak se otevřela vrata vagonu a všechny je vyhnali ven. Zavazadla zůstala ve vagoně. „Vtom ke mně někdo přistoupil, snad někdo ze Sonderkomanda, který mi řekl: Sag, du bist 16 Jahre. To bylo všechno. Hned se tam stavěly řady mužů a žen. Šel jsem s matkou za ruku a viděl jsem, že otec stojí v druhé řadě. Vytrhl jsem se matce a běžel k otci. Matka dodnes tvrdí, že tím jsem jí i sobě zachránil život, že kdybych šel s ní, že bychom šli pravděpodobně do plynu, jako všechny matky s dětmi.“ Takhle šla matka s již dospělou sestrou Evou, což je zachránilo. Před kontrolou museli všichni asi deset metrů běžet, aby viděli, že jsou zdraví. „Mě se jen zeptal: Wie alt bist du? Tak jsem si vzpomněl a řekl: Sechzehn. A on řekl: Links.“ To byla vstupenka do tábora, ale „Rechts“ byla cesta do plynu. Tak se ocitli v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. V táboře je svlékli, oholili a všechno jim sebrali, kromě bot. Mario zůstal s otcem, dostali vězeňské šaty a umístili je v bývalém tzv. cikánském táboře v dlouhých dřevěných budovách (tzv. komíny uprostřed). Ženy byly zvlášť, matku a sestru od příjezdu už neviděl. „Jednou jsem měl takový zářivý okamžik, asi pět dní po příjezdu jsme se náhodou setkali s mým bratrancem Tomanem Brodem. Byl za plotem a podal mi pro otce cigaretu a řekl, že viděl matku a sestru, že šly nějakým transportem. Tak jsem věděl, že ještě žijí, že nešly do plynu.“ Tohle si ale Mario uvědomil až později, když přišli, neměli ponětí o tom, že by někdo mohl jít do plynu, že plynové komory vůbec existují. Mezi vězni se vědělo, že se zachrání jen ten, kdo z tábora odejde jinam na práci. Propustkou bylo vytetované číslo na předloktí. „Mně se poštěstilo dostat se do jednoho z transportů ještě před otcem.“ Odešel do uzavřeného bloku, ale odtud ho vyhodili, že jich je moc. Stál venku, plakal. Tu ho oslovil nějaký táborový funkcionář a ptal se, proč pláče. Řekl, že měl jít na práci, ale vyhodili ho. Vzal ho a zařadil znovu do transportu. Mario netuší, jestli mohlo být víc lidí v transportu, nebo vyndal někoho jiného, jen ví, že mu vytetovali „vytoužené“ číslo B-8063. Hrozně to bolelo, ruka mu otekla, přesto byl rád. Od té doby se s nikým z rodiny už neviděl. Byl sám, musel hledat nové přátele. Bylo mu dvanáct, ale uvažoval jako dospělý, věděl, že nemůže plakat, nemůže naříkat, jinak by tu nebyl. Nejprve šel do tzv. Mauerschule, kde se učil zedničit. Většinou tam byly starší děti, jeho vrstevníků se zachránilo málo a z mladších jen dvojčata, co byla na pokusech. „Byl jsem v té škole a najednou za mnou přišli nějací lidé, kteří mluvili česky a řekli mi, že mě chtějí dostat do nemocnice, že tam jsou čeští lékaři, kteří se o mne postarají. Ve všech táborech byla taková tendence, že se sdružovaly národnosti. Mezi Čechy a Slováky jsem viděl, že se pokoušejí zachraňovat lidi a shánět jim lepší místa.“ Řekli mu, že se musí přihlásit do nemocnice kvůli průjmu, ale při prohlídce nesmí jít na záchod, aby nepoznali, že blafuje. V přijímací místnosti byly otevřené záchody, kde seděli jeden vedle druhého. Dostal pár facek, křičeli na něho, cítil se strašně, ale věděl, že nesmí jít, že jde o bytí a nebytí, jinak ho umlátí. Tak se dostal do nemocnice, kde se ho ujali lékaři Roubíček a Herrmann. Ležel na oddělení v l. patře bloku 24. Časem přešel z oddělení na práci pomocného vrátného dole v nemocnici. Zařizoval různé věci, pomáhal při rozdávání, ale dostal svrab. Dali ho na zvláštní oddělení, kde se s pomocí lékařů ze všeho dostal. Měli ale strach ho déle držet na izolaci, proto byl předán do nemocnice, snad na bloku 25, kde byla infekce. Díky infekci tu dostávali vězni tzv. dopolední polévku, vodovou krupicovou kaši, ale bylo to jídlo. „Jinak jsme dostávali jen dvacet pět deka chleba na den, ale ve skutečnosti to bylo jen asi dvacet deka, protože než se to k člověku dostalo, tak z toho napřed ukradl kousek Blockältester, pak Saalältester a bylo toho pořád míň. K tomu byla jedna lžička marmelády nebo jedno deka margarínu. K tomu polévka a ráno a večer káva nebo čaj. To byla celá strava.“ Na infekci byl na oddělení, kde byli vězni s růží, jen nechápe, že to nedostal. V lednu 1945 začaly tzv. pochody smrti. Měl se rozhodnout, jestli půjde, nebo ne. Lékaři to rozhodli za něj. Věděli, že by nepřežil, proto zůstal až do konce v nemocnici s dalšími dvěma chlapci – Robertem Freundem z Nitry a Petrem Abelesem (jedním z „pokusných“ dvojčat Dr. Mengeleho).
Dozorčí personál SS z Osvětimi utekl 20. a 21. 1. 1945, ale 20. 1. si měli všichni osvětimští vězni nastoupit, patrně měli být postříleni. Němci už ale neměli dost času. „Dospělí začali vytvářet samosprávu, zajistili hlídky, ale napětí bylo velké, protože se ještě několikrát objevilo německé auto, brali si ještě nějaké potraviny ze skladu apod.“ Začalo drancování budov, kde bylo oblečení a boty. Osvětim byla osvobozena Rudou armádou 27. ledna 1945. „Nejkrásnější moment byl, když nás osvobodili Rusové. Bylo velké objímání a vyvařování a my tři chlapci jsme byli stále pohromadě s jedním mužem, který nás měl na starost.“
Cílem chlapců a dospělého muže se stalo najít čs. armádu a bít nacisty. Slyšeli, že naše armáda je v Krakově (asi 70 km od Osvětimi). Vydali se tedy pěšky, s sebou měli vodku, kterou cestou dávali Rusům, aby je kus cesty svezli. Když přišli do Krakova, řekli jim, že tu už armáda není, že se vydala směrem na Slovensko. Rozhodli se jít dál, obstarali si doklady, někdy je někdo svezl, někdy zadarmo, někdy za vodku. Spali, kde se dalo. Svobodovu armádu dostihli, když se měla přesunout do Popradu. Vojáci je vzali s sebou jako civilisty. V Popradu žádali na velitelství o vstup do armády (marně). Dostali se k nejvyššímu veliteli, který rozhodl, že se do armády dostanou jen tak, že si je rozeberou důstojníci. Mario vstoupil tedy do armády v hodnosti vojín-elév u štábního kapitána Dr. Körnera (po válce Kerner). Nebydlel v kasárnách a chvíli trvalo, než dostal uniformu (rubašky a onuce). Körner vedl v Popradu důstojnickou školu a Mario tu byl jako spojka na telefonní ústředně. Když se fronta stěhovala z Popradu, šel s Körnerem. „Dostali jsme se do Liptovského sv. Mikuláše a v té době už se v Košicích tvořila čs. vláda a Dr. Körner byl povolán do Košic k ministru Majerovi. Odjel jsem s ním do Košic a bydlel jsem s ním. Byl jsem vlastně jako jeho syn a chodil jsem po Košicích. Dr. Körner se stal poradcem naší vlády a s touto nově utvořenou vládou jsem se dostal do Prahy.“
Zpočátku bydlel Mario u Dr. Körnera. Netušil, že tatínek zemřel 28. 3. 1945 v Kauferingu, babička Ottilie 1. 9. 1942 v ghettu Lodž, stejně jako její bratr Leo 26. 10. 1941. Sestry babičky prošly Terezínem, kde Olga 26. 3. 1944 zemřela, stejně jako její manžel František 26. 9. 1944. Sestra Helena zemřela 26. 10. 1942 v Lublinu, Hermína 20. 1. 1943 v Osvětimi, stejně jako sestra Terezie v září 1943, bratr Gustav v říjnu 1944 a Arnošt 28. 10. 1944. Bratr tatínka Jiří zahynul v ghettu Lodž 1944 a sestra Štěpánka, která prošla ghettem Terezín, zahynula v Rize 15. 1. 1942. Další tatínkova sestra Olga, maminka historika Tomana Broda rovněž prošla Terezínem a zahynula 15. 12. 1943 v Osvětimi. Toto je jen malý výčet osudů nejbližší rodiny Petrovských, kde nejsou osudy jejich manželů, manželek, dětí…Mario se začal shánět po svém příbuzenstvu. První cesta vedla k vychovatelce, která ho vykoupala a umyla ve vaně, jako kdysi, když byl malý. Od ní se dozvěděl, že bratr tatínka Karel Pick (26. 3. 1894 – ????) přežil válku v Praze ve smíšeném manželství (manželka Jiřina, synové Lubor a Jiří) a nakrátko se Maria ujal. Po návratu maminky a sestry, osvobozených v německém Salzwedelu, koncentračním táboře v Sasku-Anhaltsku, se Mario „vzdal vojenského mundúru“ a začal chodit do školy. Věkově patřil sice do tercie, ale ztratil příliš mnoho času. Gymnázium dochodil do kvarty, dál ale studovat nemohl, protože se měl učit latinu a cizí řeči, a neznal dobře ani českou gramatiku. Rodinná rada proto rozhodla, že půjde na řemeslo, na kuchařinu. Chodil do Baxovy školy na Žižkově a první místo, kde se učil, byla Valdštejnská hospoda. V té době se Dr. Körner stal předsedou UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a v roce 1948 tajně opustil republiku. Mario se 3. 8. 1957 oženil s Alenou Štědronskou (*12. 12. 1936) a v roce 1968 odjeli i s Mariovou matkou do Izraele. „Nebylo to zpočátku snadné, ale jako kuchař jsem mohl pracovat v mnoha hotelích.“ Mimo jiné také jako šéfkuchař Four Seasons, v Netanya, 30 km severně od Tel Avivu. „Po listopadu jsem byl jedním z prvních, kdo se sem vrátil. Strávili jsme tu s manželkou dovolenou a vrátili se natrvalo.“

Pro Památník Terezín, Luděk Sládek
text © Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, rozhovor č. wwII. 80, Mario Petrovský, nar. 1932, natočeno 6. 12. 2000, s. 1., upravil a doplnil Luděk Sládek; foto © Luděk Sládek, rodinný archiv, použito se souhlasem Maria Petrovského

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz
 


Jindřich Petrovský,
tatínek Maria Růžena Petrovská,
rozená Fischerová Mario se sestrou Evou a tatínkem Jindřich, Růžena, Eva a Mario Petrovští Petr, Mario a Robert, vojíni elévové, 1945 Mario s maminkou, Praha 1945 Svatba Maria a Aleny, 3. 8. 1957 Mario jako šéfkuchař Four Seasons, Netanya, Izrael Obrázek č.9


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku říjen 2019

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.