Dora Weiszová Vaňaková

25.10.2019 | 15:14
Dora Weiszová Vaň áková

Zdálo by se, že o Karlu Poláčkovi je známo vše. Není to pravda. Poměrně neznámou kapitolou je osoba, která vstoupila do jeho života v polovině 30. let minulého století. Osudová žena, která stojíc v jeho stínu měrou nemalou ovlivnila život jeho i jeho dcery.

Dora Weiszová se narodila 13. března 1907 (patrně Tokaj, Maďarsko), rodičům Arminu Weiszovi (11. 7. 1877 – 15. 1. 1934) a Josefíně Sáře Weiszové, rozené Schwarzové (27. 8. 1879 – srpen 1942). Z velmi omezených zdrojů se dozvídáme, že pocházela ze šesti sourozenců. Známi jsou však pouze sestra Gréta (28. 2. 1911 – asi 1942) a bratři Leon (20. 8. 1912 – asi 1942) a Oskar (???? – po 1945). Dořina maminka Josefína se narodila v rakouském Judenburgu a do Českých Budějovic přišla v roce 1880. Za Armina Weisze, maďarského státního občana, se provdala v roce 1906. Společně žili v Českých Budějovicích až do manželovy smrti (1934). Poté žila v Praze, od června 1937 v Hostivítově ulici 4 (Smíchov) a v prosinci 1938 v Táborské ulici 88 (Michle). O prodloužení pobytu na území Protektorátu žádala ještě 29. 4. 1939, ale když byla předvolána do transportu, raději spáchala sebevraždu. Dora vychodila základní školu a po střední škole vystudovala Právnickou fakultu v Praze.
V tomto bodě je nutné opustit Doru a zaměřit se na Karla Poláčka. S Adélou Herrmannovou se oženil 3. 8. 1920 a jejich dcera Jiřina (1921–2001) se narodila v Truhlářské ulici v Praze. Žili tu ve dvou místnostech pětipokojového bytu matčiných rodičů Herrmannových. Zbylé dva pokoje pronajímala babička Matylda studentům a největší místnost sloužila jako ložnice i obývací pokoj Herrmannových. Poláček tomuto „zařízení“ říkal Matyldeum. Děda Bedřich měl před 1. sv. válkou v Brandýse nad Labem prosperující obchod módním zbožím, který prodal, přestěhoval se do Prahy, peníze investoval a o vše přišel. Poláčkovi žili v chudých poměrech, přestože Poláček byl redaktor a jeho žena zaměstnankyně banky. V roce 1925 se odstěhovali do bytu v Radlicích. Jejich zdejší pobyt popsal Poláček v románu Dům na předměstí. Jiřina tu vychodila první třídu, ale pak se vrátili do Matyldea. Počátkem třicátých let se přestěhovali do Hradešínské ulice vedle továrny Orion. Zajímavostí je, že v této době hluboké hospodářské krize se vedlo rodině nejlépe. Byl totiž natočen film Muži v ofsajdu a Poláček se stal slavným a vyhledávaným autorem. Rodinný příjem se ztrojnásobil, a tak si pořídili větší byt na Smíchově ve Švédské ulici – s vyhlídkou na Prahu. V té době umírá děda Herrmann (15. 1. 1934).
Poláčkova rodina netrpěla nouzí, manželství však ano. Každé úterý a každou sobotu chodil Poláček do společenského klubu Na Příkopě hrát karty, v pátek večeřel u Čapků a neděle či svátky trávil s přáteli. Zpočátku ho doprovázela manželka, ale to přestalo. Matka si přestávala rozumět dokonce i s dcerou Jiřinou, která se o to více sbližovala s otcem a zajímala se o jeho tvorbu. Poláčkův výrok „Rodina je základem státu a otravy“ se mohl zdát žertovným, ale vyjadřoval stav jeho mysli, který krásně popsal ve čtvrtém svazku své pentalogie Vyprodáno (manželství pana Facalíta). Ostatně Poláček se ve svém díle pravidelně ironicky vyjadřoval k romantickým vztahům, citovým vzplanutím i k manželství jako instituci. Někdy v roce 1936 však sám nečekaně zahořel láskou k rozvedené JUDr. Doře Vaňákové (Weiszové). Při jedné z večerních procházek na Petřín navrhl dceři Jiřině odchod do Anglie. Zakrátko se jí svěřil se svým vztahem k Doře a rozhodnutí rozvést se. Jiřina neměla nic proti, ale bylo jí jasné, že do Anglie musí, protože po rozvodu by zůstala s matkou, se kterou byla stále více na kordy.
Dora Weiszová, vystudovaná právnička, provdaná Vaňáková, byla v době, kdy se seznámila s Poláčkem (1936), již rozvedená. Z policejního dokumentu se dozvídáme, že 17. 12. 1938 pracovala na ministerstvu sociální péče. Ideální průprava k tomu, ujmout se úkolu dostat Jiřinu z okupovaného Protektorátu do Anglie. Tajně volala Jiřinu o přestávce do školy a sjednávala si s ní schůzky. Když vše prasklo, Poláčkovi se na podzim 1939 rozvedli (v té době bydlel Poláček již u Dory). Adéla Poláčková se odstěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde pracovala jako hospodyně u vdovce Lederera, majitele domu vedle staré radnice. Dora zařídila Jiřině vše k cestě do Anglie, včetně povolení k výjezdu udělovaného gestapem. V předvečer odjezdu se Jiřina rozloučila s otcem a Dorou v kavárně v Revoluční třídě. Díky svému odjezdu unikla takřka jisté smrti. S otcem si pravidelně dopisovala až do začátku války, poté ilegálně přes adresu ve Švýcarsku až do července 1943. 
Do své deportace pracoval Poláček pro Radu židovských starších, kteří jej chtěli coby prominenta udržet co nejdéle v Praze, případně v Terezíně. O Doru zájem tohoto druhu neměli. Poláček však trval na tom, že nesmí být s Dorou rozděleni. Jejich společný odchod do terezínského ghetta tak byl Poláčkovým rozhodnutím – chtěl být Doře stále nablízku. Dora byla deportována z Prahy transportem De (603 osob) do terezínského ghetta 5. 7. 1943 pod číslem 542, Karel Poláček jako číslo 541. S sebou si přivezl těžké deprese a hluboký pesimismus. Norbert Frýd vzpomínal: „Zdál se nám starší, pohyboval se pomalu, skoro nejistě, a velmi pomalu, přerývaně mluvil... Chvěly se mu prsty, chyběla mu jakákoli viditelná aktivita, snaha udělat něco aspoň pro svou vlastní záchranu. Aktivitu za něj vyvíjela Dora. Manipulovala s jeho slávou a hledala pro něho výhody.“ Pravda je, že Dora zajistila oběma výjimku v podobě společného bydlení v přístěnku na malém dvorku obytného domu. Spali na jedné úzké pryčně a dovnitř vstupovali v hlubokém předklonu. Český přednáškový klub v ghettu přiměl Poláčka, že na půdě Magdeburských kasáren začal přednášet. Spoluvězeň W. Mahler na to vzpomíná: „… byly znamenité po stránce obsahové i slovesné. A co teprve náměty a jednotlivé vtipné záběry. Dlouho jsem se tolik nebavil...“ Dva čtrnáctiletí chlapci, Beno Kaufmann a Petr Lax, vydávali časopis Vedem, ve kterém parafrázovali Poláčkův román Muži v offsidu – v šesti kapitolách upravili text pod názvem Muži v ofsajdu jedou do Terezína a uveřejňovali jej od února do dubna 1943.
Matka Dory Josefína Sára Weiszová přijela do terezínského ghetta z Prahy transportem AAv 30. 7. 1942 pod číslem 281 a transportem AAz byla deportována 4. 8. 1942 pod číslem 900 do tábora Malý Trostinec, kde zahynula. Dořina sestra Greta Weiszová zahynula koncem války (1945). Jejich bratr Leon Weisz, obchodní zástupce Rivier Parfumerie v Praze, byl spolu s matkou dopraven do terezínského ghetta jako číslo 280, a stejně tak pokračoval s matkou transportem AAz pod číslem 899 do tábora Malý Trostinec, kde patrně již v srpnu 1942 zahynul. Další bratr Dory Oskar Weisz přečkal válku díky smíšenému manželství, ale zemřel krátce po válce. Osudy dalších dvou Dořiných sourozenců se mi nepodařilo zjistit. Bývalá manželka Karla Poláčka Adéla byla do terezínského ghetta dopravena transportem Ch (650 osob) 17. 12. 1942 z Hradce Králové pod číslem 562 (s ní by šla i Jiřina, pokud by neodjela do Anglie) a odtamtud odjela transportem Dl (2479 osob) 6. 9. 1943 pod číslem 1580 do KT Osvětimi, kde zahynula.
Dora byla transportem Es (1500 osob) z ­ghetta Terezín transportována 19. 10. 1944 pod číslem 1124 do Osvětimi II – Birkenau, Karel Poláček stejným transportem pod číslem 988. Po příjezdu 20. 10. 1944 bylo při selekci vybráno 173 mužů a 169 žen a převedeno do tábora II. Mezi „vyvolené“ patřil Karel Poláček, což potvrdil svědek Erik Kulka: „Brzo se však rozkřiklo, že mezi Terezínskými přijel i populární Karel Poláček…“ JUDr. Dora Vaňáková, opora Karla Poláčka i jeho dcery, s největší pravděpodobností neprošla selekcí na rampě nechvalně proslulého místa Birkenau. Další osudy Karla Poláčka jsme popsali již dříve.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek,  foto © Židovské muzeum v Praze, Památník Terezín, Spolek pro vojenská pietní místa

Další osudy Karla Poláčka
Krátce nato, někdy v druhé polovině října, odjížděli vězni z tábora Birkenau na práce do třetí říše, s nimi také Poláček. Klára Baumöhlová z Prešova podala svědectví, že Poláček přijel do KT Hindenburg (Zabrze, Polsko) s dalšími 50 muži z Osvětimi v druhé polovině října 1944. Toto svědectví potvrdil také Egon Blecher z Cromeru, Austrálie, který uvedl i jména dalších vězňů a potvrdil její tvrzení, že na cestě z tábora vezli spolu se zavazadly esesáku a proviantem s Waltrem Joklem Poláčka na žebřiňáku. Měl vysokou horečku a byl zcela vyčerpaný. Před postupující východní frontou byl 19. 1. 1945 KT Hindenburg evakuován a všichni vězni šli pešky do KT Gleiwitz II, kam dorazili asi za tři dny. Odtud byli dopraveni přes Ostravu a Lipník nad Bečvou někdy 25. 1. 1945 do pobočného mužského koncentračního tábora KT Buchenwald, Mittelbau-Dora, poblíž města Nordhausen v Německu. Mezi nimi už pravděpodobně Karel Poláček nebyl, přestože neexistuje žádné svědectví o selekci v Hindenburgu, nezbývá než uvěřit, že 21. leden 1945 je dnem úmrtí Karla Poláčka.

O Karlu Poláčkovi...
Přátelé a známí na Poláčka vzpomínali jako na muže kaváren, hospod, skvělého mariášníka, jevícího se jako rodinný typ, který chodil domů. Člověk velmi osobitý, originál, ale usedlý, flámů se nikdy příliš nezúčastňoval, ženská srdce nelovil. Do života mu ve zralém věku vstoupila velká láska, Dora Vaňáková, o 15 let mladší židovská advokátka, sama už rozvedená. Na své okolí nepůsobila lidumilně, přesto se Poláček zamiloval někdy v roce 1936. Rozvrátil manželství, opustil rodinu, propadl kouzlu Dory a z hodiny na hodinu odešel ke své milé do vršovického bytu. Bez nadsázky lze tvrdit, že Dora zachránila Poláčkově dceři Jiřině život v hodině dvanácté.
Poláček nebyl ušetřen maloměšťáckých trapností, když se jeho žena rozhodla u soudu „stáhnout ho z kůže“. Nepraktický Poláček prohrál rozluku, přišla okupace země, vyhazov z redakce Lidových novin pro židovský původ, povinnost nosit žlutou hvězdu...

Pamětní deska
Zasedání Výboru pro kulturu a památky ZMČ Praha 10 měla v bodu 7. prezentaci pana Mgr. Pavla Chabra k návrhu umístění pamětní desky spisovateli Karlu Poláčkovi a jeho přítelkyni JUDr. Doře Vaňákové na domě, kde žili před deportací (v domě č. p. 1024 na rohu ulic Ruská / Bělocerkevská). Dodnes se tak nestalo.

Jiřina Poláčková...
Zpočátku bydlela Jiřina v Anglii díky Committee for Refugees from Czechoslovakia v rekreační ubytovně YWCA ve Worthingu. S otcem si pravidelně dopisovala do začátku války, poté ilegálně přes adresu ve Švýcarsku. V roce 1942 získala Jiřina práci v redakci časopisu Čechoslovák v Anglii jako smluvní zaměstnankyně a zůstala tu do konce války.
S manželem se brali za války. Po návratu do Prahy si její muž našel práci ve Škodovce a spal na svobodárně. Jiřina přespávala u známých. Jiřina našla Poláčkovy dopisy Doře, deník a další písemnosti u Oskara Weisze, Dořina bratra, který žil ve smíšeném manželství, a nebyl tudíž deportován. Bydlel se svou ženou v Nuslích, v Táborské ulici. Děti neměli.
Že Karel Poláček neodešel do zahraničí, když viděl, že ho doma nic dobrého nečeká, byl podle Jiřiny důsledek základních rysů jeho povahy. Neměl rád změny, zato své zvyky ano. V jednom dopise mu Jiřina navrhla, aby odešel. Odpověděl, že nechce odejít sám, a to slovo „sám“ podtrhl.
V létě 1946 konečně dostali manželé Jelinowiczovi byt, Jiřina odmaturovala, vystudovala biologii na Karlově univerzitě. Do emigrace odešla v roce 1968, kdy s celou svou rodinou odjeli do kanadského Toronta. Manžel zemřel, mladší syn Tomáš se vrátil za prací do Čech a druhý syn Martin šel také svou cestou. Jiřina dožila v North Yorku, na okraji Toronta. Zemřela v roce 2001.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek


Matka Dory, Josefína Sára
Weiszová Leon Weisz, bratr Dory Karel Poláček s manželkou Adélou a dcerou Jiřinou, 30. léta Transportní seznam do Terezína, 1943 Dora a Karel se psem Mydlinkou, léto 1943 Anna Vlková a Dora Vaňáková (vpravo Náhrobek Weiszových, Židovský hřbitov, České Budějovice Obrázek č.8


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku listopad - prosinec 2019

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.